Sipora

Filmy prošpikované takovými cool hláškami a fucking formulemi v každé větě mě nebaví. Možná by měly něco do sebe, kdyby se na ně člověk podíval po návratu z Taizé nebo z jiných duchovních cvičení.

Čím jsem starší, tím víc oceňuji genialitu tohoto filmu. Malí čeští lidičkové s neuvěřitelně hloupými a banálními problémy, za nimiž se skrývají ty velké otázky o smyslu lidské existence a našeho pobývání tady ve světě ("Kde já mohla být, kdybych neztloustla!").

Na svou dobu odvážný film - žádné košilaté scény. Zeffirelli zůstává věrný literárním předlohám a zároveň vytváří svébytné umělecké dílo; např. tupě nepřebírá všechny ty duchaplné konverzace z Bronteové knihy, ale jen je v několika záběrech nastíní. A to hlavní - románové kouzlo dob viktoriánské Anglie - režisér zprostředkovává stoprocentně. Je to vlastně přetvořená pohádka o Panně a netvorovi. Chudá dívka přijde do zakletého hradu, kde je pojednou zahrnuta přepychem a skrývanou láskou; ona najednou odjíždí a vrací se až za mnohem delší dobu, než ten, kdo ji miluje, čeká. On téměř umírá steskem, ale vše dobře skončí. Až na to, že na konci se z prince stává "netvor" a z krásného hradu trosky.

Toto představení jsem v divadle Na zábradlí viděla počátkem 90. let nejméně 4x. Jiří Grossmann byl již po smrti, ale jeho geniální režie žila v tomto divadelním kuse ještě mnoho let poté. Záměrně jsem tam na Anenské náměstí chodila užít si té síly.

Souhlasím s komentářem berg.12. Zvláště poslední věta je trefná. Můj profesor z evangelické fakulty Milan Balabán často říkal, že většina studentů je líná přemýšlet, že myšlenka, souvislý myšlenkový proud mající hlavu a patu se musí "vysedět" a ne odbíhat od jednoho k druhému. Bohužel, výrazným znakem dnešní doby je ztráta racionality; řekla bych, že v současnosti procházíme krizí racionality. Tento rádobydokument, podobný slátaninám a blafážím jako Jitro kouzelníků nebo Protokoly sionských mudrců, je toho důkazem.

Celý film je moderně dynamický, až postmoderně klipovitý, a po celou dobu jeho sledování máte dojem, že o vnitřním životě Fridy Kahlo se nedozvídáte vůbec nic.

Neměla jsem původně vůbec v úmyslu psát k tomuto večerníčku komentář, ale protože mě překvapilo jeho nízké hodnocení na ČSFD, rozhodla jsem se jej zastat. Viděla jsem jej poprvé náhodně v televizi, když jsem byla s dětmi na návštěvě u babičky. Zajásala jsem, že po snůšce různého braku natočila konečně ČT krásný večerníček, jehož filmové ztvárnění nezůstává nic dlužno Kubínově předloze; rovněž se mi líbí jeho výtvarná podoba, která může být zdrojem kultivující se dětské imaginace.

Dávám 5 hvězdiček, ale nejsem si jista, zda to není pouze projev sociálního konformismu. Nicméně je to dobře natočený film z období šoa a zní v něm krásná hudba, tak hmouřím oko nad tím, že mě celkově film neuvádí do vytržení.

Toto almodóvarské téma pojato na české poměry poněkud pateticky. Výborné by byly herecké výkony Pavla Lišky a Zuzany Bydžovské - akorát v úplně jiném filmu.

Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách.