Killingjoke

Batman mě provází už od dětsví. Přes podle mě skvělé filmy Tima Burtona, neonové a odporně barevné imaginace Joela Schumachera a všemožné komiksové příběhy jsem se dostal znovu na začátek... Nolanův začátek. Christopher Nolan dokázal prakticky nemožné, oprášil zašlý lesk netopýří kápě a zasadil příběh do špinavých, temných uliček korupcí prolezlého Gotham City. To vše navíc se snahou o co největší realističnost, což sice Batmana trošku odvádí od komiksové předlohy, nicméně filmu jako celku to velmi prospělo. Nolan se rozhodl převyprávět film u Batmanově začátcích a jde daleko hlouběji do minulosti než zmíňený Tim Burton. Mužeme tak sledovat pohnutky mladého Bruce, k tomu aby se stal hrozbou pro všechny zločince, jeho touhu po odplatě a uvědomnění si vyšších cílů a následný zrod skutečné netopýří legendy. Obsazení Christiana Balea do hlavní role byla skutečná trefa do černého. Tento dokázal udělat z dvojrozměrného milionářského synka skutečně mnohovrstevnou a komplikovanou postavu, jenž kromě svých nepřátel hlavně vede boj sám se sebou. Rovněž vedlejší postavy stojí za zmínku, zvlášť potom Gary Oldman a Michael Caine se svých partů, podobně jako Bale zhostili velmi osobitě. Christopher Nolan opravdu nenatočil jen další film o Batmanovi, ale stvořil legendu a já, stejně jako ten kluk co Batmana viděl prvně někdy před dvaceti lety, znovu našel svého hrdinu...

Tak jsem se k tomuto filmu konečně dostal, díky nočnímu vysílání ČT2. Film je netradičním pohledem do dekadentní a zvrácené mysli nepoučitelného násilníka a sociopata, který to dotáhl až na nejslavnějšího vězně Velké Británie. No na první pohled možná nic tak zajímavého. To co film v mých očích vytahuje z průměrnosti je forma vyprávění a pak naprosto geniální výkon Toma Hardyho. Jeho podiově-divadelní vsuvky jsou skvělé tak, že bych na něj hned zašel do divadla, do kterého normálně vůbec nechodím. O provedení násilných scén, někdy až na samé hranici nechutnosti nemluvě. Bronson asi není film pro každého, své diváky si ale rozhodně zaslouží. A pro fanoušky Toma Hardyho je tohle povinnost!

Tady to musí být je směsicí několika stále se střídajícícich žánrů. Komediální momenty jsou nenásilně následovany okamžiky vedoucími k zamyšlení, jejichž podstatou je často něco velmi temného a zneklidňujícího. Při prvním pohledu na Seana Penna s vizáží frontmana legendární kapely The Cure jsem měl trochu strach, zda nebude celé téma Holocaustu a cesty za odplatou tak trochu karikaturováno. Naštěstí tomu tak není a režisér k tématu přistoupil sice po svém, místy možná moc umělecky, ale přesto velmi citlivě. Ač ve mně Sean Penn často vyvolává rozporuplné pocity (nevím jestli ho mám nenávidět, nebo prostě uznat, že má minimálně čuch na výborné role), postavu stárnoucího rockera žijícího ve stínu osobní tragédie zahrál skvěle a možná si tak řekl o nějakou tu nominaci akademie. Příběh se nikam nehrne, přitom jsem se ani na okamžik nenudil a hudba ze zlaté éry rockové hudby zážitek z filmu několikrát podtrhuje.

Měl jsem velké obavy, co se stane, když se někdo pokusí přenést nejznámější marvelovskou komiksovou týmovku na plátno. Dílky skládačky budovaného filmového vesmíru teď zapadly do sebe, to ano. Všechny postavy dostaly svůj vyvážený prostor, vtipnými hláškami a akcí se nešetří. Problémy však spatřuji v tom, že Joss Whedon asi nikdy nebude nic víc než režisér televizních srágor, že tenhle film má celkově děravý scénář a hlavně mu chybí troška toho srdíčka, které je u podobné látky, kterou milují milióny fandů po celém světě, opravdu potřeba. Docela dost mne otravují leckdy velmi trapné vtípky, sloužící jako odlehčení. Jenže je toho možná až moc. Jeremy Renner je pro mne castingový omyl, vůbec mi do role Hawkeye nesedí a scény, kdy chce vypadat drsně na mne působí hodně směšně. Další problém - kostým Capa! Nevadí mí barevná kombinace nebo zřejmý a dnes možná úsměvný patriotismus (znám to z komiksů a Capa mám hodně rád), ale ten celkový design v tomto filmu je něco otřesného! Těch chyb jsem tam našel mnohem víc, což mne velmi zklamalo. Samozřejmě jsou tady i klady, jako třeba uchopení postavy Hulka. Avengers tak bohužel v kontextu s konkurencí zůstávají velmi přeceněným superhrdinským filmem, který z mého pohledu nesahá ani po kotníky nejlepší, avšak paradoxně nejvíc podhodnocené marvelovce - Captain America: První Avenger. Při představě, že se Marvel vydal cestou "Whedonovy vize" je mi co se filmového zážitku smutno, protože nás zřejmě čekají roky filmů jako přes kopírák s uměle našroubovanými vtípky a bez hlubšího rozsahu. Jsem zvědav, jestli se nějaké budoucí marvelovce podaří z téhle plané šablony někam vybočit a budu věřit že snad ano. Nyní však nechápu, proč se všichni tak dožadují, aby se Marvelu vrátily všechny jejich postavy od ostatních studií. Jakýkoliv díl X-Men si totiž tyhle pastelkové Avengers dává k snídani...

Velmi pěkný dokument, který prostřednictvím životního osudu Miyamoto Musashiho krásně vykreslí prostředí a lidi středověkého Japonska. Ač Mark Dacascos není rodilý Japonec, přistupuje k danému tématu a osobě mistra meče s velkou a neskrývanou úctou...

Tak tohle se hodnotí ještě hůř, než se včera usínalo potom, co jsem se na Hlad díval. Filmy o IRA bývají samy o sobě dost krůté, ale tady sirovost a brutalita ční skoro z každého políčka filmu. V podstatě se jedná o komorní drama, celý film si vystačí s asi třemi vězeňskými místnostmi a chodbou. Od druhé půle filmu je to one-man show Michaela Fassbendera... a ta jeho vychrtlost! Brrr! Mezí vším tím hnusem, brutalitou a násilím mě nejvíc zaujala scéna, kdy Bobby (Fassbender) rozmlouvá s knězem. Ta trvá více než deset minut a je natočena na jeden záběr. Takto je vlastně točen celý snímek, který se nikam nežene. Jak jsem říkal, těžko se to hodnotí. Snímek má nesporné kvality, je točen neokoukaným stylem a v hlavní roli neskutečně exceluje Michael Fassbender. No ale, znovu už bych si to asi nepustil...

Tento film jsem jen náhodou objevil až v loni, do té doby jsem o něm snad ani neslyšel. V kvapu moderního světa působí poetika čarokrásného francouzského venkova až nadpozemsky. Rusella Crowa bych v podobné roli asi nečekal, zahrál ji však na výtečnou. Nemluvě o dalších hercích ve vedlejších rolích včetně skvělé Marion Cotillard, kterou v její roli žádný chlap nemůže nemilovat. Poetika a barvitost tohoto světa, laskavost příběhu a důkaz toho, že v dnešním světě se někdo dokáže zastavit a mít nějaké hřejivé city k jiné osobě mě uchvátila natolik, že jsem měl chuť všeho nechat, okamžitě odjet do Francie a začít pěstovat víno...

Ke Stephenu Kingovi mám zvláštní vztah. Ač je brán jako mistr hororu, jeho hororové knihy jdou tak nějak mimo mě. Naopak mám raději mysteriozní příběhy s hrstkou paranormality. Srdce v Atlantidě je příběhem, který můžeme zařadit právě sem. Rozhodně se nejedná o nic tak řemeslně dokonalého jako Vykoupení z věznice Shawshank nebo Zelená míle, i přesto není tento film vůbec špatný. Anthony Hopkins i ostatní herecké osazenstvo podává výborné výkony, atmosféra filmu je místy dost mrazivě tajemná a samotný závěr spolehlivě dojme nejednoho diváka. Nicméně po závěrečných titulcích jsem se nemohl ubránit dojmu, že zde něco chybělo. Těžko říci zda je to scénářem, nebo samotnou knižní předlohou (kterou jsem mimochodem nečetl), ale závěr mi připadal tak nějak nedotažený a zanechal několik nezodpovězených otázek. Škoda toho, jinak by bylo mé hodnocení vyšší...

Vždycky mě magicky přitahovaly filmy odehrávající se na jihu USA. Ať už to byly drama nebo komedie, pokaždé to má pro mne zvláštní nespecifikovatelnou příchuť. Černobílý svět je postaven na stigmatech otrokářství, které ač zákonem zrušeno přetrvalo v podobě "černých služebných", které žijí a umírají pro děti bílých bohatých paniček. Film je takovou malou sondou do tohoto světa, kterou svým zvědavým oken paradoxně spouští bílá dívka, která se po studiu novinařiny vrací do rodného městečka. Postupně odkrývá hořkosladské osudy služebných a zjišťuje, že na světě není nic "černobílé". Emma Stone je v hlavní roli okouzlující a potvrzuje pozici objevu posledních let. Zaujal mě rovněž výkon Bryce Dallas Howard, která výborně zahrála samozvanou lvici salónů a její epizodka s exkrementem byla naprosto k popukání i přesto, že většinou takový druh humoru moc nemusím...

Warrior je nádhernou ukázkou toho typu filmu, kdy namísto očekávaného sportovního dramatu dostaneme drásavé sociální drama se spoustou kostlivců ve skříni jedné rodiny. Otázkou je, zda můžeme považovat dějovou linku filmu za jedno velké klišé. Možná že částečně i ano. Jak ale natočit film o bojových sportech než podle klasického schématu? Ono je přece jen dívacky vděčné, když můžeme pozorovat vzestup outsidera na samotný, těžce dosažitelný vrchol. S tím už pracovaly filmy o Rockym a velká spousta dalších. Ano, já mám rád tato klišé sportovních filmů a proto tyto filmy rád vyhledávám. To co však pro mě dělá tento film vyjímečným je nosný příběh hlavního trojúhelníku - mezi bratry a otcem, mezi bratry navzájem. To je to hlavní o co ve filmu běží. Navíc až do závěrečných titulků jsem se nemohl rozhodnout komu vlastně fandím a toto dilema většinou u jiných filmů tohoto typu nemívám. Herecké obsazení obou bratrů v podání Toma Hardyho a Joela Edgertona a zvláště pak otce alkoholika v podání Nicka Nolteho se povedlo na jedničku. Hardyho v poslední době žeru v každé roli a finální scéna filmu mi po emotivní stránce naprosto vyrazila dech...