Killingjoke

Samurajské filmy vždy patřily k mému oblíbenému žánru. Zvláště pak ty z režijní taktovky Akira Kurosawy nebo Kihachi Okamota. Harakiri režiséra Masaki Kobajašiho se od tvorby obou zmiňovaných lehce liší, nicméně však také představuje jednu z nejlepších klasických samurajských fresek. Ve své podstatě je příběh tohoto filmu velmi nadčasový, zasazený do časů velké chudoby, kdy zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Chudí samurajové se stávají nezaměstnanými róniny a jsou často nuceni prodat svou duši (meč je duší samuraje), nebo se snažit zajistit živobytí a léky pro svou rodinu tím, že spáchají rituální seppuku, za dohledu samurajů některého bohatého klanu. A tak se stane, že se v branách jednoho z honosných domů objeví i samuraj v podání Tatsuya Nakadaie, který již v životě ztratil vše, ale předtím než zemře, musí vypovědět svůj příběh… Film je naprosto bravurně zvládnutý, neočekávejte však nějakou zběsilou akci, i když i ta se nakonec přece jen dostaví. Zde jde hlavně o postupné budování atmosféry a příběhu o zoufalství a pečlivě připravované otcovské pomsty. Tatsuya Nakadai svou roli zahrál naprosto famózně a postaral se tak o zobrazení trochu jiného druhu samuraje, než na jaký je většina diváku zvyklých. Tím však podle mě vytvořil jednu z nejlepších postav v samurajském žánru…

Film Hitchcock se nezaobírá celým životem „mistra napětí“ Alfreda Hitchcocka, ale soustřeďuje se dobu jeho sestupu z filmařského výsluní, několik měsíců po které lopotně vznikal snímek Psycho. Děje se tomu docela nezáživnou podobou, kdy sledujeme hrozící rozpad Hitchova manželského života, který chtě nechtě ovlivní jeho zdraví a profesionální kariéru. Samozřejmě se zde dotkneme problémů souvisejícím s Psychem, hledání herečky do hlavní role i vztahů ve filmařském průmyslu. Ale na rovinu, není to nic neobvyklého, takových osudů už jsme viděli mnoho a v jejich kontextu vyznívá tento film jako chudý příbuzný z televizní produkce. Za pár týdnů si vlastně asi nevzpomeneme, o čem tenhle životní výsek byl a jediné co jej drží od horšího průměru je výkon Anthony Hopkinse a Helen Mirren…

Tak tohle se hodnotí ještě hůř, než se včera usínalo potom, co jsem se na Hlad díval. Filmy o IRA bývají samy o sobě dost krůté, ale tady sirovost a brutalita ční skoro z každého políčka filmu. V podstatě se jedná o komorní drama, celý film si vystačí s asi třemi vězeňskými místnostmi a chodbou. Od druhé půle filmu je to one-man show Michaela Fassbendera... a ta jeho vychrtlost! Brrr! Mezí vším tím hnusem, brutalitou a násilím mě nejvíc zaujala scéna, kdy Bobby (Fassbender) rozmlouvá s knězem. Ta trvá více než deset minut a je natočena na jeden záběr. Takto je vlastně točen celý snímek, který se nikam nežene. Jak jsem říkal, těžko se to hodnotí. Snímek má nesporné kvality, je točen neokoukaným stylem a v hlavní roli neskutečně exceluje Michael Fassbender. No ale, znovu už bych si to asi nepustil...

Trilogii Pána prstenů jsem poprvé celou shlédl až letos, což je dobrých deset let od uvedení prvního dílu. Důvod, proč jsem se mu takhle dlouho vyhýbal je prostý. Příběh, postavy a celý ten humbuk kolem mě dokonale míjí. Přesto nepopírám, že Návrat krále byl docela koukatelný. První díl Hobita si na tak dlouho neodkládám, abych za čerstva zjistil, jak se věci mají a jestli se něco změnilo. No, když se mluvilo o dvou dílech, možná by to ušlo, ale rozšíření na tři ve mně vyvolávají obavy (ale prachy jsou prachy, takže hurá do toho a necháme tam i to, co mělo skončit v koši). Neočekávaná cesta jsou skoro tři hodiny natahované dějové plytkosti, klišovitého putování z bodu A do bodu B, digitální přesycenosti a absence záporné postavy, která by mne přesvědčila, že hrdinům jde opravdu o život. Chybí mi tady Viggo Mortensen (chápu, že v příběhu jeho postava nemá místo), na druhou stranu jsem uvítal, že Elijah Wood má pouze malý štěk na začátku, protože jeho zbabělý Frodo, za kterého vše udělá „ten druhý hobit“, mě u Pána prstenů neskutečně štval. Herecké výkony jsou nemastné, neslané a jako jediný tak může vyniknout herecká jistota Ian McKellen. Režisér Peter Jackson se nikam neposunuje a využívá postupy, které vyšly u minulé trilogie a ani se nesnaží přidat nějakou invenci. Jenže do stejné řeky dvakrát nevstoupíš… Hobit však pro mě není zklamáním, jak by se mohlo zdát. Neočekával jsem nic víc, než nám bylo nabídnuto a tak jej beru jen jako další film, na který se třeba jednou za pár let podívám znovu. Možná tato podoba filmu bude skalním fanoušku Pána prstenů stačit, ti nezaujatí však jásat určitě nebudou…

Kdybych si sestavoval žebříček nejlepších westernů, tenhle by se jasně umístil na jeho topu. A paradoxní na tom všem je, že ten nejlepší western natočil italský režisér Sergio Leone, geniální hudbu k němu složil další Ital Ennio Morricone a takřka výhradně byl natočen ve Španělsku. Do postav "hodného", "zlého" a "ošklivého" byli obsazeni Clint Eastwood, Lee Van Cleef a Eli Wallach, směska tak nepředstavitelně rozdílná, že k sobě naprosto perfektně sedí. A pak je tu samotný příběh, výtečná povídačka o ukradeném a schovaném zlatě, doplněná epizodními událostmi, jenž spojují hlavní postavy u niž brzy pochopíte, že není až tak snadné přistoupit na to, že ten je dobrý a ten zlý. To vše na pozadí americké občanské války... Na tomhle westernu je prostě všecko správně. Sympatické postavy vás donutí fandit i tomu největšímu hajzlovi a břitká ironie příběhu na tváři často vyloudí úsměv. A ano, není to jen nafouknuté pozlátko a ty zvěsti mluví pravdu... tohle je vážně nejlepší western všech dob!...

Osobně preferuji hokej a fotbal (a to často a ve velkém), ale jedno se musí uznat, nejlepší americké sportovní filmy jsou o baseballu. Ano, je to jejich národní sport a tudíž je to pochopitelné. Právě do filmů o baseballu jsou američtí filmaři schopni promítnout kus svého srdce, jak už bylo mnohokrát předvedeno (namátkou mé oblíbené – Přirozený talent, Velké vítězství, Hra snů, nebo nedoceněný Babe či u nás téměř neznámý film Pýcha Yankeeů). Hřiště snů se ke mně poprvé dostala těsně po revoluci na VHS a nezapomenu, jak celá má rodina měla při závěrečné scéně po těle příjemnou husí kůži. Je to film, který spojuje lásku ke sportu s mysteriózním příběhem o snaze dosáhnout odpuštění za zpackaný vztah se svým otcem. Kevin Costner, hnaný neznámým hlasem, který slyší pouze on (ale blázen to rozhodně není), musí podniknout cestu po státech, aby všechny přesvědčil, že vybudovat baseballové hřiště na úrodné zemědělské půdě a po uši se zadlužit, není pouze holá šílenost. Costner hraje skvěle a jako parťáka dostal charismatického James Earl Jonese, společně tak vytvořili magický, až pohádkový příběh o splněných snech a odpuštění. Kdykoliv mám dnes možnost, rád se na tento krásný film podívám a i přesto, že je to už několik desítek let, co jsem jej viděl poprvé, ten příjemný pocit a husí kůže se dostavuje i dnes…

Tenhle film nenasadil od začátku nijak velké tempo a proto může připadat mnoha divákům roztahaný a nudný. Můj případ to rozhodně není. S chutí jsem si vychutnal další parádní krimi ze zlatých let žánru a rád jsem se, pro mně však trošku nezvykle podíval na britský úhel pohledu. Je nám zde servírována parádní exkurze mezi tu největší spodinu, šlapky, grázly, opilce a gangstery, do prostředí špinavých ulic, jenž jsou jejich domovem. Hlavní hrdina Jack taky není žádný svatoušek a když se dozví o smrti svého bratra, rozhodne se zjistit, kdo za ní stojí a dosáhnout pak své představy o spravedlnosti. Ve své podstatě je to gangster a pěkný hajzl, takže se často nebojí zajít až do krajností... V hlavní roli exceluje Michael Caine, kterého již dlouhou dobu považuji za jednoho z nejlepších britských herců. Ten křižuje ulice, vyšetřuje a přitom parádně hláškuje v tvrďáckém žargonu. A věříte mu to! Tenhle Carter je klasika žánru, narozdíl od emočně pusté americké předělávky, kterou ani Sly nedokázal zachránit od pádu do propasti zapomnění...

Pro mne jeden z nejzábavnějších zlodějských filmů, u kterého hltám každou vteřinu. Trošku netypický Hitchcock a spíše než jako thriller, bych jej označil za krimi komedii. Příběh Johna Robieho, zloděje klenotů na odpočinku, který je nucen, jak už to tak u Hitchcocka často bývá, čelit falešnému nařčení, že se opět vrátil ke svému zlodějskému řemeslu. Sám na útěku před policií, tak zkouší chytit napodobitele, přičemž mu komplikuje situaci mladá Američanka, která na francouzskou Riviéru přijíždí spolu s matkou a odhaluje jeho skutečnou totožnost. Film je výbornou hereckou příležitostí pro ústřední dvojici Cary Granta a Grace Kelly, kteří sehrajou noblesní hru kočky s myší a nejlépe jim to klape v romantické a laškující poloze. Dalším superlativem filmu je naprosto okouzlující prostředí, kde se celý děj odehrává. Tenhle film vždycky spolehlivě pobaví…

Tak jsem dnes dokoukal seriál, který mne neodmyslitelně provázel několik televizních sezón. Navíc byl pro mne dnešní díl trošku šokem, protože jsem vůbec netušil, že je poslední (na rozdíl od předchozích sérií se končilo osmým dílem). Uzavřela se tak jedna velká kapitola, veliký příběh o vzestupu a pádu zločineckého krále Atlantic City Nucky Thompsona v bravurním podání Steve Buscemiho. Boardwalk Empire není jen seriál, tohle má stejnou kvalitativní úroveň jako hodně dobrý film, jen tenhle trvá nějakých 56 hodin :D HBO nám servírovala příběh, jenž částečně vycházel z osudů skutečných postav, částečně byl stvořen představivostí scénáristů. Mohli jsme tak vedle Nuckyho sledovat osudy takových person mafiánského podsvětí jako byli Al Capone či Lucky Luciano. Pokud někdo čekal obyčejnou gangsterku, mohl být asi nemile překvapen, protože tvůrci kladli velký důraz na psychologii postav a budování atmosféry, což mohlo pro někoho občas představovat pomalejší tempo příběhu. Já jsem však spokojen, protože i pomsta je pokrm, který nejlépe chutná za studena, a tak jsem na tuhle hru rád přistoupil. Odměna pak vždy přicházela v podobě neočekávaných a originálních zvratů. Samozřejmě, na štěkající samopaly, nabroušené skalpely a jiné vraždící nástroje v rukou pološílených gangsterů zde rovněž dojde často, vraždy však vždy mají v daném příběhu svůj smysl a nejsou zde pouze pro efekt. Prostě nejlepší pocta zlatému věku gangsterů jakou si jako fanoušek můžu přát. A ruku na srdce, ať přemýšlím jak přemýšlím, s výjimkou Road to Perdition mne nenapadá lepší gangterka z období prohibice od dob Neúplatných...

Velmi příjemné překvapení, až mi z toho samou radostí srdce poskočilo! Už jsem skoro přestával věřit, že je v dnešní době někdo schopen natočit atmosférickou hard boiled kriminálku v oldschoolovém kabátku. No prosím, na scénu přichází britská (a tudíž zcela odlišná) reinkarnace drsného Harryho – Jack Regan v podání skvělého Raye Winstona a jeho svérázný policejní tým. Zapomeňte na kraviny, které znáte z amerických seriálů typu CSI, tady žádné kravaťáky navoněné dámským parfémem a kufříkem s domácím kriminologistickým ústavem nenajdete. Tohle je o policajtech ze staré školy, vyzbrojených vlastním intelektem, instinktem zabijáka a permanentně zhmožděnými klouby na obou rukou. Jedna těžkotonážní hláška střídá druhou, bolest a boj s vlastními démony jde cítit z každé minuty filmu. Ono vlastně je nějaké vyšetřování případu podružné, ale to je devizou všech podobných filmů. Tady jde o to vychutnat si atmosféru, drsné bonmoty a prožit si tu bolest s hlavními hrdiny. Opravdu skvělý zážitek…