jitrnic

Zajímavý námět, nedotažený scénář, skvělí herci, kteří v podstatě nemají co hrát, oslnivé formální zpracování, krásná Emília Vašáryová, moudrý Werich a celkově spíš ustrašeně hřejivá než kousavá alegorie.

Příjemně psychodepresivní ladění snímku a skvělé, lehce vyšinuté herecké výkony Bruna Ganze a Dennise Hoppera, ale pro mě celkově nepochopená motivace jednání postav, dohromady mi příběh nedává moc smysl

Já si nemůžu pomoct, stejně jako v případě Tenkrát na Západě mi přijde, že nebyla složena hudba pro film, ale film přitočen k hudbě. Ta mi přijde daleko velkolepější než to, co se zrovna odehrává na plátně/tv obrazovce. Celkově v tom nevidím nic víc než westernovou pohádku (hodně roztahanou) o hledání pokladu.

Přibližně první dvě třetiny filmu jsem jen nechápavě kroutil hlavou, konec (hlavně ta hra na duchy) se mi celkem dost líbil (až na ten zbytečný dovětek). Nehodlám nic kritizovat, asi ani není příliš co. Líbilo se mi to víc než Ostrov a méně než Jaro, léto... (víc jsem od Kim Ki-duka neviděl). Korejskou a vůbec asijskou kinematografii se teprve učím chápat, tak třeba časem půjdu se svým hodnocením nahoru. Dolů určitě ne.

Poměrně srozumitelná alegorie, jejíž velkou předností je výskyt groteskního humoru zjm. díky komikovi jménem Toto (raději neskloňuji). Jako celek však film podle mě moc nedrží pohromadě, scény jsou na sebe občas naplácány dost podivně a některé působí zbytečně. Myšlenkově mě to také zrovna neohromilo. 60% a podívám se ještě jednou, možná mi něco uteklo.

U toho závěrečného výkřiku ROKENROL jsem se málem pozvracel a urychleně opustil kino. Spousta roztlemené "pohody", jízda, pařba, spousta píchání samozřejmě (hlavní měřítko všeho), žádný vzdor, žádný vyšší princip, pouze náboženství nekonečného užívání si. Přesto jsem se několikrát zasmál (ale tak nějak zaseknutě, pořád jsem nevěděl, jestli mám být výše zmíněným znechucený nebo spolu s ostatními diváky prostě přestat přemýšlet nad kravinami a tlemit se jako blázen, tu a tam je opravdu čemu) a znovu o něco stoupl můj obdiv k Philipu Seymouru Hoffmanovi, který vytvořil opět úplně jinou figuru, než byly všechny jeho předchozí a je asi největším současným hereckým chameleonem.

Stylistické cvičení, které vizuálem připomíná trochu Tarkovského filmy, trochu Mazací hlavu nebo třeba Bergmanovo Mlčení, scénář je takovou Aronofského matematicko-teologicko-filozofickou exhibicí. Ač to nebyl film úplně podle mého gusta, oceňuju, že Aronofsky stejně jako ve svých pozdějších kusech nejel na jistotu a nebál se experimentovat.

Film, kterému běžný divák asi neporozumí a možná jím i pohrdne a podle mě tak trochu právem, protože je spíš než čím jiným intelekuálsky bolestínským babráním se v sobě na pozadí absurdní dějové linky (takový předobraz českých chcípáckých filmů). Možná jsem to celé pochopil špatně (třeba díky neznalosti předlohy), možná se Wenders hlavnímu hrdinovi naopak vysmíval. Já jsem tentokrát Mistra zkrátka nepochopil.

Od počátku jsou jasně rozdány oscarové karty, po patnácti minutách víme kdo je dobrý, kdo je lotr a komu budeme v druhé polovině filmu odstraňovat drsnou slupku v rámci odhalení dobrého jádra. Což by pro mně bylo normálně nejedlé, ale Al Pacino dokáže i v tomto jasně čitelném příběhu divákovu pozornost udržet celých dvě a půl hodiny (ač oproti dřívějšku už zde hraje hodně okázale a "jde si pro Oscara") a spíš než poměrně hrozný Chris O Donnel dále potěší skvělí herci ve vedlejších rolích (hlavně Philip Seymour Hoffman). Příběh a charaktery nestojí za řeč. 50%

V roce 1941 se toho logicky celkem moc nenatočilo, doba byla zlá. Při udělování Oscarů toho nebylo vskutku moc na výběr, za ženskou roli tak byl vcelku náhodně (možná i losem) přidělen Joan Fontainové. Jinak si nedovedu vysvětlit toto ocenění. Ne že by snad podávala špatný výkon, ale v tomto filmu, jako v mnoha jiných té doby, herci hrají v podstatě nijak. Neomezeným vládcem je tu Hitchcock, který si tentokrát vybral krapet slabší scénář (s logikou a věrohodností konání svých postav se ve svých filmech nikdy moc nepáral, tentokrát ovšem dostávají opravdu řádně na frak).