Zloděj kol

Zloděj kol

Petr Klejdus

Česko

123 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 17.2.2005  20:13

    Jsem si vědom, že mezi Burianovými veselohrami existuje jakási obecná kvalitativní stupnice poměřovaná tím, jak úspěšně odolaly jednotlivé tituly zubu času. Zároveň se však domnívám, že fenomén Burian funguje na principech vymykajících se běžným hodnotícím kritériím. Pokud je možné zahrnout Burianův film superlativy, je to většinou zásluhou vyzkoušené předlohy, případně vhodného filmového námětu, a přiměřeného režijního vedení. V případě, že nejsou splněny tyto podmínky, a film je mizerný, nic to nemění na tom, že Burian je takřka bez viny. Typickým příkladem Buriana "ve formě" je pro mne právě C. a k. polní maršálek. A to hned z několika důvodů. Předně je Maršálek první stoprocentní zvukovou veselohrou a také prvním filmem, který udělal z Buriana filmovou hvězdu. Pominu mimořádný divácký úspěch, který vyvolal famózní nástup mluvícího Buriana na stříbrné plátno, podstatné je, že Vlasta Burian, v té době již osobnost českého divadla, představil, co od něj mohou čeští režiséři a diváci do budoucna čekat. Slovní ekvilibratistiku využívající zkomolenin, dokonalé mimické i hlasové schopnosti, narážkový humor, a také to, že nejlépe se cítí v adaptacích her vlastního divadla. Jinými slovy nabízel svůj standard, který mohl být využíván jak v dobově nadprůměrných komediích, tak v lidových veselohrách. - "Feldtrunk, klášterní tajemství... Poslušně hlásím, že jsme měli k obědu šunknflekle, takže asi budeme mít plný břicho čtverečků. Paní obrstová si objednala jelito, a to bude jako štucel... Taky musím nahlásit, že nám chcípnul kanár. On měl místo jedný nohy sirku, ergo protézu, chudák přiletěl nad kamna, škrtnul o plát a uhořel..." To, že film je natočen z dnešního pohledu jednoduchými prostředky, je způsobeno po technické stránce možnostmi doby a financemi, které se vydávaly na spotřební žánr, jakým veselohra bezpochyby byla, a také neochotou riskovat přesun z komorního prostředí, takže Maršálek může místy působit opravdu příliš divadelně (komorní prostředí zůstávalo zachováno i v jiných Burianových filmech, ale především zásluhou Martina Friče se s ním začalo pracovat více filmově). To, že herci a herečky až na vzácné výjimky (Pištěk, Šlégl) selhávají, je vzhledem k přechodu ke zvuku pochopitelné, ale příliš to nevadí, protože Burianův sólový výstup přihrávače nepotřebuje. V neburianovských scénách je nepochybně vidět tradici české němé veselohry a nadbíhání diváckému vkusu (nezbytné milenecké duo, za každou cenu komická postava sluhy Sepla, rázná manželka a bojácný manžel, jednoduchý slovní humor - "Místo Medák řeknu Bábrle...eeEbrle"). Oproti pozdější praxi, kdy se v ději znenádání objeví hudba a hrdina začne zpívat, je zde ještě prostor pro píseň připraven, např. když chce pravý maršálek zazpívat píseň, pro kterou byl Procházka poslán do penze, zrovna přichází polní kapela, kterou si Procházka již předtím objednal, aby ho touto písní vzbudila. U mě tento film vyhrává mimo jiné i dokonalým vystižením rakouské armády, na jedné straně zesměšňujícím, ale přitom v podstatě vycházejícím z pohledu rakouského důstojníka (nutno říct, že Burian hraje za sebe i za uniformu). "Škyt. To si asi na mě vzpomněl pan Kriegsminister ve Vídni. - V celý armádě byli dva vynikající vojáci, to byl Evžen Savojský, ten umřel...mě penzionýrovali... a teď tam nemají nikoho!" To, že se Maršálek stal první zvukovou veselohrou a že jím Karel Lamač "objevil" Vlastu Buriana, lze považovat za štědrý dar dějin. A fenomén Burian pak způsobuje, že tuto veselohru lze sledovat neustále, aniž bychom si připouštěli takové detaily, jako že uniforma, která Burianovi tak perfektně sekne, by na svém původním nositeli - pravém maršálkovi, představovaném Josefem Hořánkem, mírně visela.

    • 7.12.2004  13:23

    Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu!

    • 4.7.2004  23:13

    Původně seriál, který se stal jedním ze zakladatelských kamenů dlouholeté tradice. Jeho přepis do celovečerní podoby byl ale zhola zbytečným krokem, jak ostatně ukázalo strnulé, místy až trapné pokračování po deseti letech, kdy si ouplavičtí družstevníci vyjeli do Prahy, ale přitom se seznámili s novými metodami, a ještě si stihli vyříkat spoustu věcí. Tuším, že z původního seriálu se zachovaly tři díly, tento film je přepisem jednoho z těchto dílů, rozšířeným o drobné motivy. Ale právě tato shoda může živost původního seriálu částečně rehabilitovat. Jediným motivem tohoto počinu pravděpodobně bylo poskytnout příběhy rodu Potůčků i těm, kteří nevlastnili televizor. Srovnání je však obdobné Hamletu Eduarda Kohouta na prknech Zlaté kapličky a na bedně od syrečků v Zadní Horní. V případě televizního seriálu se jednalo o premiéru v živém vysílání, zde o zopakování oblíbené scény. A pak nesnáším negativní postavy úředníků, kteří mají být brzdou rozvoje socialistické společnosti, to vše v rámci mizerné komunální satiry (Růžek, Mareš). Dnes působí film o skládání předsednických funkcí, důvěře zdola a sběru kompostu archaicky, ale velmi dobře si dovedu představit živé přijetí, a díky seriálu i slušné zpracování „aktuálního“ tématu. Film má pro mě přesto jedno plus, účast Karly Chadimové, která bohužel nebyla v českých filmech až tak častá, ačkoliv měla bezesporu všechny parametry pravé filmové star.

    • 4.7.2004  23:11

    Tato bezduchá veselohra v sobě opravdu nemá nic, čím by překvapila. Historka o českém Donu Quijotovi působí místy i trapně. Krejčík zblázněný do středověku je vyhnán z města, protože zničil důstojný ráz městských oslav. Odstěhuje se na místní hrad, kde se zamiluje do „Dulcieny“ jinak filmové statistky a za pomoci svého přítele si ji snaží naklonit odvarem z tymiánu. Nakonec objeví poklad a stane se pánem hradu a čestným občanem města, a to vše proto, aby se už nikomu neřeklo, že je skvrna a aby nikdo nevystřihoval z knih obrázky. Tento film mě jen utvrdil v názoru na hodně nevyrovnanou tvorbu Jaroslava Kvapila, který je autorem námětu. Divák se u tohoto snímku může pouze dohadovat se svým vlastním já, zda ho více nudí scény v městečku nebo na hradě. Hlasuji pro první variantu. Přesto se domnívám, že se tato veselohra neztratí. Český divák se rád zasměje všemu, co je s Burianem, a televizní stanice mu v tom rády vyhoví. Kvantita na úkor kvality. A obávám se, že až slepá oddanost a manipulace ve stylu Zdeňka Trošky. Dobový průměr, který lze vynechat.

    • 28.5.2004  10:55
    Tetička (1941)
    *****

    Vynikající film, který nemá z hlediska své skladby a struktury vyprávění, v meziválečné a protektorátní veselohře obdoby. Kouzelně sentimentální atmosféru doplňuje starý strašidelný zámek s personálem, který hned tak někde nenajdete ("Víchová má mísu v ruce a půjde otvírat"), Ferenc Futurista dominuje a plně ukazuje rozsah svých možností. Na velké lidské ploše hrající Růžena Nasková a František Smolík tvoří příjemnou paralelu k hamižným příbuzným v neodolatelném a přitom jemně odstíněném podání, pro každý typ rozdílném. A pochopitelně tu nesmí chybět zmoudření a nalezení životního cíle. Martin Frič si osvojil prostředky soudobé režie a dokázal je přiměřeně a hlavně smysluplně používat. Místy snad trochu nepřiměřeně staromilské, ale to už tak nějak patří k věci. Velmi dobrý hudební motiv. Na Tetičku - nedám dopustit.

    • 23.4.2004  22:24

    První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“.

    • 18.3.2004  11:49

    F. X. Svoboda byl filmován poměrně často a téměř vždy s lepším výsledkem, než k jakému došlo románová či divadelní předloha (Čekanky, Roztomilý člověk). Poměrně oblíbená byla i hra o středoškolském profesorovi, který drží svou rodinu pohromadě tvrdou rukou formou příkazů a striktních omezení. Poměrně dobře si se stylizací této role poradil Hugo Haas ve filmu Maca Friče Poslední muž. Vladimír Slavínský se v zestátněné kinematografii zpočátku nesměle rozhlížel. Měl svou filozofii, která spolehlivě fungovala dvacet let, a necítil potřebu ji uzpůsobit společenské situaci. Až v závěru Slavínského života se ukázalo, jak prozíravé rozhodnutí udělal. Téměř současně se pustil do dvou remaků. Zatímco Dnes neordinuji je 80% přepis Okénka, divadelní hru F. X. Svobody inovoval od základu, z profesora se stal starožitník, který má bratra-dvojče a početnější rodinu (jedna dcera navíc). Poslední muž byl pouze příběhem o prozřezí prof. Kohouta, který byl kořeněn typicky haasovskou ironií. Poslední mohykán je ovšem nabitou komedií (téměř v duchu crazy). Film má velmi dobrý akční spád, ovšem na některých místech vyznívá nepřesvědčivě především díky hereckým představitelům (platí zvlášť pro ing. Bečváře v podání Františka Hanuse). Následující výtka ovšem nespadá na představitele hlavní dvojrole, dokládá široký rejstřík Marvanova herectví. Herectví, které nacházelo odezvu u širokých vrstev obecenstva a přitom si zachovávalo nespornou kvalitu. V souvislosti s věšením obrazu bych chtěl upozornit, že v televizní mikrokomedii Obraz (1963) s Vlastimilem Brodským, je tato epizoda hlavním námětem, a výsledek je ještě lepší (předloha Jerome Klapka Jerome). Mimochodem Poslední mohykán je jedním z posledních mohykánů pamětnické veselohry, následovat budou už jen Hostinec U Kamenného stolu a Pytlákova schovanka.

    • 18.3.2004  09:37

    Narozdíl od jiných filmů Oldřicha Nového jsem kvality Valentina Dobrotivého docenil relativně pozdě. Nenápadný úředník to v konkurenci s Kristiánem či roztomilým člověkem celkem logicky prohrává. Navíc ani Hana Vítová nemá vnitřní kouzlo, vnější půvab a přirozenost Adiny Mandlové či Nataši Gollové. Ovšem ve srovnání s Haasovým Mazlíčkem, kde je nepraktičnost hlavního hrdiny dotažena do důsledků, vytváří Oldřich Nový realistickou a sympatickou postavu. I když milionářské scény (auto, vila, zahradník, přízeň nadřízených) jsou místy křečovité, je to stále ON. Za nejlepší pokládám prvních 30 minut a potom některé špílce v příběhu - paní Dousková posílá kostým, Maruško, kam jsem dal ty zlaté hodinky, zvoňte dvakrát a silně. Ačkoliv se neutrální divákův vztah k hlavní dvojici postupně změní, mají v tomto filmu snad víc než, kde jinde, důležitou úlohu vedlejší postavy, které vytvářejí příhodný kolorit - Jaroslav Marvan (lepší než podobná role v Katakombách), Baldová, Pištěk, Průcha, Pešek, Fiala, Řepa. Na rozdíl od jiných komedií těch let se do sebe snaží absorbovat i jiné prvky. Nechce vychovávat, ale ukázat, co dokáží udělat žert a peníze. Nutno říct, že si s tím poradila velmi dobře. "Takže včerejší položku škrtám a k dnešnímu datu zaneseme chléb třicet haléřů."

    • 17.3.2004  20:23

    Česká detektivka byla vždy tvrdým oříškem, Bolero buď posledním odstrašujícím příkladem!!! První zvukovou detektivkou byla Záhada modrého pokoje (1933), což byla česká verze německého filmu. První regulérní detektivkou byl až Třináctý revír (1945). Čeští meziváleční tvůrci po několika směšných pokusech na klasickou detektivku rezignovali, snad ani neměli dostatečné možnosti a zkušenosti, aby mohli točit čisté žánrové věci. Ovšem napětí bylo ve filmu žádáné, a proto se filmaři rozhodli spojit detektivku s typickým českým žánrem, z čehož vznikla tzv. detektivní komedie. Pokoušel se o ni Martin Frič (Krok do tmy, Těžký život dobrodruha), ovšem za nejlepšího tvůrce tohoto podžánru pokládám Miroslava Cikána, mimochodem právě on se poučil na Záhadě modrého pokoje. Vrcholem jeho snah je film Paklíč, kterému ovšem předcházel Pelikán má alibi. Komedie řešící motiv dvojnictví typicky českým způsobem, optimální dávka napětí, jemný humor, tradičně dobré herecké výkony. Nejlepší podává Miroslav Homola, škoda, že se jeho kariéra zastavila, a místo zajímavých rolí následovali vedlejší záporáci a dědci, krásná (a na rozdíl od jiných hereček nejen krásná) Marie Glázrová, z figurek zaujme nejvíc Eman Fiala jako starožitník. Kombinace Plachta-Neumann mně nikdy neučarovala, ovšem o něco lepší než Konečně sami, kde byl jejich výkon značně bezradný. A přesto, když se řekne Pelikán má alibi, vybavím si právě tyto dva komiky, jak šlapou zelí, za nimi probíhá zadní projekce a oni notují "Sedím na větvi a zpívám..."

    • 11.3.2004  13:08

    Nevím, zda by mě redaktor Lokálního hlasatele Viktor Bláha připadal jako roztomilý člověk i ve skutečnosti. Spíš ne. Ale život této postavy na plátně nemá chybu. Patří k těm komediím, kdy se náš kritický zrak (daný současnou rozmanitostí televizní a filmové tvorby) postupně otupuje, až v jeho sítnici zůstanou pouze dvě barvy - černá a bílá. Postupně se pak můžeme unášet skvěle vyfabulovaným příběhem, mistrnými konverzačními dialogy, plynulým tempem vyprávění a neopakovatelným kouzlem Viktora Bláhy a Poldy Krušinové. Upřímně řečeno si nepamatuji na žádný filmový příběh, kde bych čekal až z hlavního hrdiny vypadne nějaká lež (možná je to dáno tím popotáhnutím kravaty) - Max Braun u nás sice není tak známý, ale v Jižní Americe, tam má velkou popularitu. Když je přestupný rok, tak se jeden den prospí v kruzích. A prosím Vás to cvičí v prádle? Pak ovšem přichází objekt, který je schopen Viktoru Bláhovi konkurovat - a tu skříňku mám teď já, k zasnoubení bohužel nedošlo, a ten závěr - měli jsme si vybrat větší kostel, dej pozor, ať mi neomdlíš, miláčku. Ze všech filmů dvojice Nový-Gollová považuji tenhle za nejlepší ve smyslu jejich rovnocenného partnerství, zatím co v jiných filmech zářil jeden z nich vždy o něco víc, zde je jejich hvězdný třpyt stejný a navíc vychází ze stejného zdroje. Neméně skvělí - Pešek (prosím neurážej moji sestru), Pištěk (tím jsem odstranil tu překážku), Filipovský (na svatbu se chodí přece hlavně kvůli jídlu), Baldová (naše Emilka včera sedla ke klavíru a přehrávala Vaši skladbu, to dítě má úžasný hudební talent). V tomto případě neznám jiné hodnocení.

    • 10.3.2004  20:45

    Komedie z pozůstalosti Vladimíra Slavínského, kterou natočil jiný ostřílený prvorepublikový režisér Miroslav Cikán. Vladimír Slavínský údajně umíral s pocity trpkosti, když ho zradilo jeho vlastní publikum. Vždyť přece natáčel filmové příběhy, tak jak je chtěli jeho diváci vidět. Jeho diváci se opravdu až tak moc nezměnili, ale změnila se doba. Zatím co dříve neměl Slavínského divák širší možnost výběru, pokud vyškrtl salónní komedie a dramata, zbývaly mu adaptace červené knihovny a lidové veselohry. Ovšem v době, kdy se na plátně začala objevovat současná témata ze současného prostředí, které si divák mohl skutečně ohmatat, dával bez ohledu na kvalitu námětu i filmu samého, přednost jim. Slavínský tedy napsal veselohru o závodním inženýrovi, který má pouze jednu nectnost, jednou za kvartál si několik dní posedí ve vinárně U Zbrojnoše. Ale ještě jsou tu kamarádi z továrny a půvabná sekretářka ředitele podniku, kteří ho přivedou na správnou cestu. Slavínský i Cikán se pokusili sžít se s novými poměry a Pára nad hrncem byla skutečně komerčně úspěšná. Tvůrci ani tak neubližují dnešnímu i tehdejšímu divákovi, jako spíš sami sobě. Tato veselohra je totiž natočena přesně v intencích jejich nejznámějších veseloher (nejnápadnější je to u svatby), s jednou výjimkou, a tou je právě násilné přenesení do socialistické současnosti. Pokud se rozhodnete dívat, můžete se bavit stejně jako u slabších Slavínského a Cikánových předúnorových filmů, a pokud by Vám některé reálie způsobovaly zažívací potíže, dopřejte si Okénko, Posledního mohykána či Příklady táhnou. PS: A nezapomeňte, jak se chudáci továrníci nadřeli, než na ně dělníci vydělali...

    • 20.2.2004  22:42

    Sloučení pohádek O medvědu Ondřejovi a Jak se Franta naučil bát do podoby celovečerního filmu určeného pro promítání v kinech. Celkově toho však moc společného nemají, režiséra, podobnou atmosférou danou stereotypní kamerou, dvojici dřevorubců neúspěšně strašících pocestné v podání Jaroslava Vojty a Josefa Beyvla. Jejich jediným společným jmenovatelem tak zůstávají chyby, kterých se tvůrci dopustili vůči pohádkovému žánru. Dobrá pohádka (míním tím klasickou českou filmovou pohádku) potřebuje zdánlivě málo – solidní námět, v českém prostředí i humor, dobré herecké výkony, krásnou princeznu, boj dobra se zlem, lásku jako trám a atraktivnost. Na filmových pohádkách si vylámali zuby už tvůrci ve třicátých letech. Dětský divák je divák náročný (nebo aspoň byl, v posledních letech se někteří tvůrci systematicky snaží otupit jeho představivost), můžete si ho snažit naklonit tím, že mu koupíte dva kopečky zmrzliny, on ji sní, ale pak vám upřímně řekne, že včera jedl naproti sice jen jeden kopeček, ale lepší. Stejný osud stihl i režiséra Jaroslava Macha. Medvěda Ondřeje jsem kdysi viděl v nedělním pásmu pohádek pro děti. Tehdy mě zaujal, ne snad svým příběhem, ale systémem Agfacolor, který se tolik lišil od tehdejších televizních pohádek. Jinak je velmi jednoduchou pohádkou o princezně, která má ráda mysliveckého mládence, který k ní najde cestu v přestrojení za medvěda. Ze všech prvků filmové pohádky, které jsem vyjmenoval je zde pouze krásná princezna. Vše směřuje k nalezení princezny a tím ke konci pohádky, veškerá akce kolem je zhola zbytečná, včetně rádoby komických ženichů. Velmi průměrný je i výkon Jaroslava Marvana. Je to ovšem dáno tím, že není co hrát. Medvěd Ondřej je sice milou pohádkou, zároveň ovšem nemá ambice být něčím vyšším, při opětovných zhlédnutích se už můžete silně nudit. Pohádka z podzámčí o Frantovi, který se nebál strašidel, ale měl strach, že ho jeho vyvolená odmítne, a tak se naučil bát, je pak ještě o něco topornější než Ondřej. Ačkoliv čerpá inspiraci z lidové slovesnosti viditelným vzorem je Martin Kabát z Hrátek s čertem, stíhá ji tak osud většiny epigonů, zůstává daleko za originálem. Nejhůře z toho bohužel vychází velmi smutná strašidla v podání Josefa Kemra a Františka Filipovského. Režisér měl dobrý úmysl a vysoké ambice, ovšem došel jen do půli cesty. Současní tvůrci pohádek by si měli být vědomi, že totéž se může stát i jim, na jedné straně nestačí být atraktivní a za každou cenu se pitvořit až se to dítě konečně začne smát, na druhé straně nestačí zvát do kina na pohádkové miniatury ve stylu bakalářů.

    • 19.2.2004  21:41
    Kristián (1939)
    *****

    Nejlepší český film natočený do roku 1945. V mnohém nedotažená a spíše průměrná divadelní hra Yvana Noého byla přepsána Josefem Grussem a Martinem Fričem v kouzelnou brilantně vypilovanou společenskou komedii, která se plně vyrovnává tehdejší hollywoodské produkci. Opravdu nejlepší filmová role Oldřicha Nového (a že je z čeho vybírat). V době, kdy hlavní smysl "dvojrole" spočíval ve výměně masky, popř. mizerné snahy o pitvoření druhé postavy, se objevil herec, který vás hned dvakrát dokáže pozvat do Orientu. Poprvé jako muž velkého světa okouzlující půvabnou Zuzanu (bez jakékoliv naivity a sentimentu, jak bývalo v kraji zvykem), podruhé jako snaživý úředník, který odříkává reklamní prospekt. Zatímco Julinka Svobodová z Přítelkyně pana ministra byla nejsympatičtější rolí Adiny Mandlové, je Zuzana Rendlová jednoznačně nejsmyslnější a nejpůvabnější (zároveň se zde a ještě v Nočním motýlu jasně ukazuje haasovská škola). Nataša Gollová hraje Mařenku se smyslem pro jemnou komickou drobnokresbu, aby se záhy proměnila plně v rámci svého přirozeného půvabu v Mařenku, která může směle konkurovat předchozím objektům Kristiánova zájmu. Vynikající a naprosto civilní(!!!) Jára Kohout, ovšem nejkouzelnější postavou tohoto filmu je elegán s kapesníčkem v podání Čeňka Šlégla. Po všech stránkách skvostný film od dialogů přes hudební doprovod až po takovou maličkost jako je zapálení cigarety.

    • 18.2.2004  20:12

    Ve třicátých letech se filmovaly pro mimopražské publikum operety, léta padesátá kladla jiné cíle, a tak došlo na adaptace klasických románů a dramat, jejichž chudáci-autoři byli označeni za předchůdce socialistického realismu. Film Strakonický dudák je opravdu především přenesením divadelní hry do filmového obrazu. Iluzi filmového příběhu se snaží navodit víceméně neúspěšně idylickým českým venkovem a přehnanou barevností s rádobyefekty. Karel Steklý chtěl být úspěšný a aplikoval různé režijní postupy svých kolegů, celkově se mu však nepodařilo vnést do příběhu takovou poetiku, jakou si představoval. Vytvořel tak pouze přepis pro mimopražské publikum a dnes hlavně pro školní mládež. Upřímně řečeno proč číst Tyla, když ho máme pietně zpracovaného slovo od slova? Švanda-Mixa nic moc, takže zaujmou spíše ostatní herci (Hrušínský, Fabianová, Pešek), ovšem nikdo tak výrazně, abyste si jeho výkon vryli do paměti. Přesto poctivě odvedená práce, která nenudí. Ovšem taková televizní adaptace Jiráskovy Lucerny od Františka Filipa ukazuje, kam až by mohly adaptace literárních děl dojít. Škoda.

    • 10.2.2004  11:04

    Oddechová veselohra s příjemnými hereckými výkony, ale mimořádně slabým scénářem a velkou dávkou mentorování. Bojovnice za práva žen je mladým zubařem dovedena k pravému poslání ženy, vdát se a vychovávat děti. Situace se zkomplikuje, když se do sebe zahledí i jejich rodiče. Čeněk Šlégl vytvořil tři velmi podobné veselohry se stejným hereckým obsazením (Nezval, Vítová, Pištěk, Baldová, Pešek, Plachta). Přičemž Děti na zakázku představují prostřední článek mezi výrazně lepším Jarčiným profesorem a výrazně slabšími Armádními dvojčaty. Komické situace obstarává pro tyto komedie vytvořená dvojice Pešek-Plachta, nutno říct, že si jim to daří celkem dobře. Ale pak zjistíte, že film jen rozehrál jednu komickou situaci a že se s daným osazenstvem dalo udělat víc.

    • 10.2.2004  10:49

    Výrazný film, který upozornil na věci, o kterých se doposud mlčelo. Svorník mezi komunálními satirami let padesátých (viz. např. Kadár-Klos: Hudba z Marsu) a hořce ironickými pohledy na soudobý život z let šedesátých. Příběh jako vystřižený ze života je konfrontován s pohádkou, která umožní mladému právníkovi, aby si mohl žít spokojeně i v socialismu. Výborný Bohuš Záhorský - nejlepší dědeček, kterého jsem v jeho podání viděl, dobrým tahem bylo i obsazení hlavní dvojice jugoslávskými herci - Radé Markovičem a Taťjanou Beljakovou, jsou příjemně civilní a hlavně neokoukaní, i když v detailech si příliš snadno všimnete jižanských rysů, které vám kazí iluzi českého právníka a jeho ženy. Největší hodnota filmu spočívá v tom, že nastolil otázku rozhodování, jaký postoj zaujmout k socialistické společnosti, a zároveň rozdělil věci, které se smějí a nemohou říkat. Což záhy poznali tvůrci na vlastní kůži. Film se promítal až po pěti letech. Zatímco stejnojmenná divadelní hra dál plnila kasu Městských divadel pražských. Soudruzi-činovníci si holt plně uvědomovali, že film je masový prostředek. Titul může působit vedle filmů šedesátých let jako ukázněnější starší bratr, který jemně kritizuje společenské nešvary v kruhu přátel, ale na druhé straně, první může být jen jeden.

    • 8.2.2004  00:35

    Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují.

    • 8.2.2004  00:31

    Vlasta Burian hraje bláznivého synovce Emana, který se čistě v zájmu svého bratrance Adolfa (potřebuje se vypařit z domu, aby vyplatil odvrženou milenku-kabaretní zpěvačku) převleče za strýce Jonáše z Ameriky a baví zbytek příbuzenstva. Tj. základní kostra filmového příběhu, na detailech nezáleží, protože celek je plně podřízen králi českých filmových komiků, ostatní tvoří opravdu jen mimořádně slabý kompars. Adina Mandlová eskapády krále komiků ani nevydrží a směje se někdy zády, někdy přímo do kamery, Hana Vítová coby sekretářka tentokrát opravdu není zamilování hodným objektem, Čeněk Šlégl pak hraje jen dalšího donchuána. Jediným důstojným partnerem je Theodor Pištěk v roli žárlivého strýce Hanibala, naopak zhola zbytečné je zastavení v ostravském kabaretu, kde se ocitáme jen proto, aby si Ljuba Hermanová mohla zazpívat píseň. Komik typu Járy Kohouta nebo Fandy Mrázka by tento film udržel tam, kam námětově spadá, v mezích pokleslé frašky. Burianovi však chatrný námět stačil k rozehrání velkého sóla. Maskované převleky, absurdně nesmyslné historky, improvizování hudebních nástrojů, důkaz mimořádných pohybových schopností, drobné urážení dalších hrdinů, vše co český divák na Burianovi zbožňuje, je zde použito měrou vrchovatou. Tento film je příkladem lidové zábavy (v dobrém slova smyslu), Vlasta Burian ji vždy posouval o nějaký stupínek výš než hvězdy Slavínského filmů. Filmy Karla Lamače většinou jen využívaly Burianových schopností k naplnění filmové kasy, rozehrání jeho vloh mu bohužel neposkytovaly. Je otázkou zda „good vodpoledning“ je opravdu k popukání, ale kdo jen trochu zavadil o fenomén Burian, pochopí.

    • 6.2.2004  21:26

    Zeman je Zeman a Spielberg je Spielberg. Oba jsou mistry svého oboru a své doby s jedním drobným rozdílem. Zeman je typickým českým selfmademanem s chytrými nápady a šikovnýma rukama, pro kterého byly VŽDY stejně důležitý příběh i technické prostředky. Spielberg je americkým selfmademanem (první a výrazný rozdíl) s chytrými nápady (i když někdy záměrně podbízivý – druhý rozdíl), který využil nových prostředků, a především u jeho filmů dominuje buď příběh nebo technické prostředky, v lepším případě je jedna část vizuálně bombastická, druhá narativní (třetí a poslední rozdíl, který mě momentálně napadá). Ale zpět ke Karlu Zemanovi. Spolu s Milošem Macourkem a Adolfem Bornem (třetí díl Macha a Šebestové) byl prvním, kdo mi řekl, že existovaly jakési druhohory a v nich jistí tvorové abnormální velikosti, v rámci čtvrtohorních dobách ledových potom studenomilná fauna a v druhém případě i jistý pan Huml. Cesta do pravěku se rázem přidala k Jaroslavu Foglarovi a Alexandru Dumasovi. Dnes na ní oceňuji především její didaktický ráz. Zatím co na školách se uplatňuje v rámci pravěku Thomsenova trojdobá periodizace (a člověk v rámci nich), Zeman volil popis geologického vývoje, který pokládám pro nižší dětský věk a jeho vnímavost za vhodnější. Dobrodružný příběh o partě kamarádů a odnesené poznání ze zhlédnutého filmu staví Cestu do pravěku vysoko nad Jurský park (pochopitelně 1). Zeman sice ukázal červené šátky, ale dokázal podobně jako Oldřich Lipský ve filmu Ať žijí duchové, že jsme zapomněli, jak se konkrétní dětská organizace jmenuje, a tím vytvořil nadčasový film. Jediné co mě na tomto filmu trochu mrzí, že hudbu k němu nesložil Zdeněk Liška (pozdější Zemanův spolupracovník), hudba pozdního E. F: Buriana nebyla moc nápaditá a místy lacině dobrodružná či naopak patetická, což by nemuselo být na škodu, ale postrádala originalitu, kterou se právě Zemanovy filmy vyznačovaly.

    • 2.2.2004  01:44

    Dnes už patrně minuly doby, kdy Fráňu Šrámka četl každý gymnazista. Upřímně řečeno jsem se o to před několika lety coby gymnazista pokoušel. Ne snad z toho důvodu, že bych právě slyšel všechny zvony světa, ale proto že jsem pročítal svou oblíbenou 1. polovinu 20. století. Stříbrný vítr jsem po padesáti stranách zavřel (což nedělám až tak často). Divadelní hru Měsíc nad řekou jsem přečetl celou, ale výsledek byl opět rozpačitý. Byla sice celkem dobrá, ale zase ne tolik, aby mi přišla výjimečná. Následně jsem došel k rozhodnutí, že buď mizerně deklamuji, anebo jsem cynik, v lepším případě ironik. Potom jsem krátce po sobě viděl oba Krškovy filmy (ovšem ne poprvé). Teprve tehdy jsem Šrámka plně docenil. S jeho dílem je opravdu potřeba zacházet velmi jemně. Krška z něho vybral vhodné motivy, které vystavěl podle vlastních představ a pocitů. Stal se tak druhým autorem díla, ale zároveň svou lyrickou jemností plně vystihl Šrámkův odkaz. Ovšem dominantní složkou jsou herecké výkony. Hlubina, starý pán s mladistvými ideály, opět přesný Zdeněk Štěpánek (i když je poznat, že by mu spíše slušel orel v letu, než s ustřiženými křidélky). Roškot má v sobě více furiantsví i sentimentu, Jiří Plachý i na malé ploše dokládá, jak výjimečným hercem byl. Zdeňka Baldová dovršila galerii filmových maminek, paní Hlubinová svou starostlivostí a obětavostí vyjadřuje to, co mohly prvorepublikové role jen naznačit. Šrámkovým zosobněním je Slávka, která si náhle uvědomuje ztracené mládí, právě v této scéně nejpřesvědčivější Dana Medřická, silně citová a přitom nohama na zemi. Šrámkovsko lyrický Eduard Cupák přesně ve službách textu i námětu jako svorník mezi generacemi. Někomu může Měsíc nad řekou připadat jako divadelní hra bez výrazného použití filmových prostředků. Zcela určitě, ale představuje to, pro co mě napadá pouze sousloví herecký koncert. Zkrátka pokud by se mnou stál u okna nějakého píseckého domu pan Šrámek možná bych viděl jen komín, ale s panem Krškou jsem viděl i měsíc nad řekou.

    • 31.1.2004  16:56

    Další z pamětnických filmů, ze kterých dýchá mládí, krása, kamarádství a optimismus, i když slovo "další" není tak úplně na místě, protože ze všech ostatních (Karel a já, Pán a sluha...) mám právě tenhle nejraději. Ačkoliv se na režiséra Cikána hledí často skrz prsty jako na zručného řemeslníka, nelze mu upřít několik zásluh o český film. Jednou z nejčelnějších je právě objevení komického potenciálu Růženy Naskové. Její komické role (Tetička, Kvočna...) jsou civilnější a přesahují její role charakterní, ze kterých čiší jistý divadelní patos. Jako babička v "teplicích" mezi mravenci je prostě neodolatelná. Nataša Gollová sice ne crazy, ale stále velmi krásná. A v tomto filmu je mi neuvěřitelně sympatický i Jiří Steimar (možná je to tím, že změnil masku postaršího bonvivána). Navíc se jedná o film, který pracuje s trampským prostředím a jeho kouzlem, aniž by ho do slova a do písmena vyžíral a těžil z jeho popularity (Dobrý tramp Bernášek, Osada mladých snů). Tento film mám opravdu rád. Vždy potěší a nikdy nezklame.

    • 26.1.2004  21:56

    Naprosto dokonalá komedie mistrů svého oboru Maca Friče a Huga Haase. Po poměrně dlouhém srovnávání docházím k závěru, že se jedná (o asi) nejlepší Haasův film. Božský ironik, tentokrát skutečně perlí (vypisování úspěšných scének je zavádějící, protože se tento soupis ztotožňuje s celkovou délkou filmu), ale přesto aspoň politý flamendr, věřitelská loterie, Číňan a golf, rozvodové řízení u advokáta, milostné vyznání pod okny svého strýce. Ironie je zde opravdu použita měrou vrchovatou. - Scéna ve vybíleném bytě: "Máš to tu pěkně zařízené." - "No prosím, to ještě není celé, tady někde v těch místech bude takový malý obrázek." - Adina Mandlová o další film půvabnější, z nepřeberné galerie sluhů Václava Trégla zaostává Baltazar Souček jen o málo za Václavem z Anduly, co vyhrála. Karel Hašler v dobré komediální roli, která sice jen přihrává, ale je o poznání lepší než vlastenecky patetičtí a sentimentální písničkáři a králové ulice. Výraznou složkou filmu je i hudební doprovod, zvláště zrychlená verze písně "Mě to tady nebaví", a zatímco v Mazlíčkovi nebylo Haasovi "do zpěvu", zde si zazpívá hned dvakrát s výbornými texty. Ještě bych rád připomněl scénu, ve které se Haas maskuje za čalouníka, mluví hlasem přítele Jaroslava Vojty, ale připomíná někoho docela jiného. Tehdy nejznámějšího evropského čalouníka nádherně karikuje odlepeným knírkem, ze kterého zbylo pouze trochu chmýří pod nosem. Velmi rád bych oživil barrandovský ateliér roku 1935 a požádal tvůrce, kteří se tam tenkrát shromáždili, jestli by nemohli během čtrnácti dnů natočit ještě jeden podobný film.

    • 25.1.2004  22:57

    Tento film na první pohled nevybočuje z pamětnické série. Je natočen rukou zkušeného režiséra s vkusnými a vtipnými dialogy, které jsou pronášeny oblíbenými herci. Mile starostlivá Růžena Nasková, sympatický manželský pár Nataši Gollové a Miroslava Homoly, jen dvojice Plachta-Neumann nepůsobí nějak silně komicky. Ne vždy musí pouhý kontrast Pat-Patachon vzbuzovat úsměv, hlavní hrdinové by si vystačili sami. Je také pravda, že tvůrci za sebou mají výrazně propracovanější a lepší tituly. Paní Nasková vzpomínala na své filmové postavy: "Nebyly to žádné herecké výkony, spíše jsem hrála proto, abych lidu v těžké době okupace poskytla trochu veselí a dobrého českého slova, kterého nebylo mnoho." A to se jí daří i dnes. Kdo viděl cokoli ze zbývajícího nedělního programu, pochopí. Ovšem Příklady táhnou jsou přece jen o mnoho lepší.

    • 18.1.2004  12:19
    Parohy (1947)
    ****

    Hodně potřeštěná secesní komedie se pravděpodobně hlásila k René Clairovi. Bohužel český "slaměný klobouk" z toho nebyl. Tomuto stylu slušel mnohem víc němý film využívající pravidel grotesky. Jasně to dokazují také Clairovy filmy z padesátých let (Francouzský kankán, Velké manévry), ale pokud budu srovnávat Parohy právě s nimi, vycházejí z toho celkem dobře. Tento snímek postupně dozrává a ačkoliv se na mnoha místech vleče, dá se mu přijít na chuť. Secesní atmosféra má svůj půvab, bohužel zde se ji podařilo navodit spíše dekoracemi a kostýmy, než hereckými výkony. Oldřich Nový byl zvyklý na trochu jiný styl a sem se opravdu moc nehodí. Ale jsou zde některé zajímavé figurky a pár vtipných narážek v dialozích. Nejvíc v tomto filmu zaujme paní Sylva Langová-Williams, která si po několika žabcích z třicátých let zahrála v českém filmu pouze jednu hlavní roli, právě tuto. A pak na scénu vystupují pánové Alfréd Radok a Jiří Brdečka, zatím celkem nenápadně. Jednou za čas se na tento film rád podívám.

    • 18.1.2004  11:58

    Kritika přepis Burianových her většinou strhala, hodnotila je jako umělý slepenec a žádala původní filmový námět. Čas ukázal, kde je pravda. O slepenci není třeba pochybovat, ale Karel Lamač patřil mezi ty, kteří je dokázali skvěle kamuflovat řadou vybroušených scének, ve kterých se Burian cítil jako doma. Burianovo herectví vycházelo z lidové komiky a pouze jeho improvizační slovně ekvilibristické a mimické schopnosti ho vyvyšovaly nad dobový průměr. Přiměřené režijní vedení a dobří herečtí partneři byli zkrátka nutní. Pro srovnání (Ulice zpívá, On a jeho sestra, Hrdinný kapitán Korkorán, Hrdina jedné noci), pokud dostal Burian volný prostor, byla z toho zkrátka jen slušná lidová zábava. To ale neplatí o tomto filmu, tobogan v nemocniční pojišťovně a alkoholická kůra v rochovských lázních, gremiální rada, dr. Brunner a pacient Klůcek. Vlasta Burian je zkrátka "originál každým coulem", ale operovat bych se od něho nedal. PS: "Já neznám tak zdaleka Vás, ani tady toho pána, ale jestli mohu něco říct, tak prskáte až sem."

    • 16.1.2004  20:08
    Švadlenka (1936)
    ****

    Příběh o švadlence, která uměla kreslit skvělé módní návrhy a přitom se stihla ještě zamilovat, a o pařížském králi módy, ve skutečnosti krejčím z Vokovic, je dalším příběhem, který by bez hereckého obsazení ztrácel jakýkoliv půvab a možná i smysl. Ale Hugo Haas kombinující francouzštinu s češtinou je i ve velmi nevděčné roli k sežrání a Lída Baarová hraje další ze svých půvabných samostatných dívek a zvládá velmi dobře i komediálně romantickou polohu. Navíc v této době byla na vrcholu kariéry i svých půvabů, byla hvězdou berlínské UFY a zbožňovala ji celá střední Evropa. Takže další nestárnoucí pamětnický film.

    • 15.1.2004  20:48
    Kvočna (1937)
    ****

    Hugo Haas měl hned dvakrát šťastnou ruku. Poprvé když si jako svou režijní prvotinu vybral úspěšnou hru Edmonda Konráda inscenovanou v Národním divadle a podruhé když se rozhodl nabídnout hlavní roli Růženě Naskové, která v této roli excelovala na jevišti. Nasková měla jedinou filmovou zkušenost z roku 1915, Haas jí nabídl ojedinělou příležitost a film dostal skvostnou komediální i charakterní herečku. Kvočna je vtipnou lehce ironickou reflexí doby, která se "mravně" změnila, s vybroušenými dialogy a skvostným obsazením. Snad jen národní nota, poplatná době svého vzniku, se do této jinak výtečné komedie příliš nehodí.

    • 14.1.2004  21:13

    Po filmech s Hugo Haasem jeden z prvních pokusů o crazy komedii po americkém vzoru. Na to, že se jedná o pokus, výsledek vůbec není špatný. Je zde sice několik zhola zbytečných motivů táhnoucích se celým filmem - reklama na vysavač, losos tlukoucí se přes jezy, kouzelné těsto na ryby..., ale pokud vypustíme tuhle hlušinu, zbývá celá řada kouzelných situací - personál věřitelů, stěhováci, rybí polévka a hlavně harfa vs. gramofon. Karel Lamač už stárnul (a jednak se odcizoval domácímu publiku častým působením v cizině), takže tato milovnická kreace není zrovna přesvědčivá. O to víc na vás působí ostatní herci. Velmi sympatická Hana Vítová, tradičně dobrý Jindřich Plachta, skvělá Anna Letenská, která měla být pro komedie mnohem více využívána, podobně jako Světla Svozilová. Jedna z výraznějších rolí Jindry Lázničky, který měl smysl pro komickou drobnokresbu (viz. Dívka v modrém, Katakomby). Místy jsem se upřímně řezal smíchy, na jednu z prvních crazy-komedií je to víc než dobrý výsledek.

    • 12.1.2004  19:54

    Hlavní hrdina - Hugo Haas si poctivou žebrotou vydělal tolik, že se mohl stát majitelem činžovního domu. Teď už jen zbývá vyřešit, jak dát dohromady svou schovanku s mladým advokátem. Nakonec se přijde na to, že mladí lidé tuto pomoc ani nepotřebovali. Hugo Haas dal konverzační hře Edmonda Konráda sociálně kritický náboj ve svém ironickém duchu a pozdvihl ji tak o nějaký stupínek výše. Postavy jsou tentokrát výjimečně dobře a přesně obsazeny, pouze by snad neškodilo, kdyby se Haas ujal vedle psaní scénáře i samotné režie. V postavě žebráka-milionáře jsou plně obsaženy všechny složky Haasova herectví - vtip, ironie, sentiment a životní pravda (nebo aspoň to, co si pod ní občas představujeme).

    • 11.1.2004  17:30
    Pán a sluha (1938)
    *****

    Je v podstatě jedno, kdo je v tomto filmu momentálně pánem a kdo sluhou a kolikrát se tyto role vymění, protože všemu suverénně dominuje Jindřich Plachta. Velmi vydařená je figurka Václava Trégla a sympatický je i výkon Františka Krištofa-Veselého, slovenského tenoristy, který si zahrál, zazpíval a příležitostně i zastepoval v několika českých filmech. Zde na "nucený" zpěv nedošlo a celkové atmosféře i jeho výkonu to prospělo. Je zvláštní, jak lze několika záběry přírody a příjemnými hereckými výkony evokovat mládí, lásku a optimismus. Ale abych znovu vypíchl Plachtův výkon, který ční vysoko nad zbytkem filmu: "To byl strýček úplný abstinent?" - "Tříčtvrteční. Tři whisky, jednu sodu." Asi tak nějak vypadá dokonalý "sluha-gentleman".

<< předchozí 1 2 3
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace