IlMagnifico

Kapitán Alatriste se sice coby jeden z nejdražších španělských filmů může pochlubit slušnou výpravou, i tu ale ve výsledku zabíjí nevýrazná režie a chabě poslepovaný scénář. Vyprávění příběhu skřípe, scénáristé nedokáží pořádně pracovat s postavami, Madrid není tak živý, jak by (za stejné peníze) klidně být mohl, a závěrečná chybně nasnímaná "bitva u Rocroi" působí s hrstkou komparzistů a viditelně nezalidněným okolím jako vyložený výsměch. Mít tak film o 30-40 minut méně, možná bych to snesl, avšak s přestřelenou stopáží 140 minut nemůžu sloužit... Alatriste i se španělskou tercií končí v prachu.

Tvůrci se sice zjevně snažili, kýženému cíli stvořit konzistentní a hluboký film ovšem zůstali na míle vzdáleni. Nepřinesli ani žádný nový náhled na již dávno prozkoumanou látku, ani její uchopení, které by za něco stálo, pouze šíleně roztahali děj, to aby naplnili obvyklou "ambiciózní" stopáž, a pro diváka tak připravili dlouhé dvě hodinky, během nichž bude balancovat na tenoučké hranici otevřené nudy. Sem tam se sice vynoří nějaký ten světlý moment, kdy je nucen zbystřit – např. když na scénu zabloudí Bale, anebo když Depp výjimečně zahraje něco nad svůj standard – ve výsledku je jich ale příliš málo na to, aby celkový dojem nějak výrazněji ovlivnily. Čehož nezbývá než litovat. Z řemeslného hlediska bych totiž jinak Veřejným nepřátelům nemohl vytknout téměř nic.

Na rozdíl od Camerona a jeho (pouze) vizuálně nápadité rubanice chtěl Fincher divákovi zjevně přinést i trochu toho lidského dramatu. V rámci možností se mu to daří a atmosférou se navíc blíží Scottovi, i tak ale stále nevychází ze stínu pouhého komerčně vynuceného pokračování. Občas se totiž snaží získávat divákovu pozornost poněkud lacině (Vetřelec ve stokách) a hlavně celá na dřevěných nohou stojící zápletka (Kdo že to na loď vejce z úvodních záběrů nakladl? Královna? Během boje se zvedačem?) postrádá jakýkoliv náznak původního počinu. Přesto je Fincherova PRODLOUŽENÁ (a upravená) VERZE poměrně solidní podívanou. K tomu, co s materiálem provedla producentská zvůle v kinoverzi, se raději vyjadřovat nebudu.

Já vážně NEMÁM RÁD hloupý, vulgární a nechutný humor a coby zásadový člověk tedy nemůžu jít s hodnocením nad dvě hvězdičky. Faktem ovšem zůstává, že jsem se u filmu bavil. Několika lepším vtipům jsem se i zasmál, hlavně jsem ale s otevřenou pusou zíral na výkon Charlize Theron. Hrát tak solidně v takové frašce, to už si žádá skutečnou hereckou osobnost (u Neesona to považuji za samozřejmost). Upřímně před ní smekám.

A tohle poslali do boje o Oscary. Opravdu, úžasná reprezentace. Film o ničem, při jehož sledování mi na mysli – ostatně jako celé řadě dalších diváků – vytanula slova „Menzelův Kameňák“. Díky Wolfgangu Amadeovi jsem se sice chtěl těsně před koncem začít utěšovat, že to není TAK tragické (většinu snah o humor jsem tady nejspíš nepochopil, na rozdíl od největších klenotů Troškova spektáklu mě nenutila volat po spáse v podobě lobotomie), pak ale přišel silně nevkusný závěr a já jsem se i s mým vřelým citem k opeře vzdal. Tohle nezachrání už ani Mozart. Odpad!

Nechci tvůrcům upírat snahu, ale osobně jsem měl pocit, jako bych celou dobu sledoval nějaký středoškolský studentský film. Prapodivná kamera a střihy, přehrávající herci, nesmyslný příběh a hloupý scénář, natahování stopáže spoustou ubíjejících záběrů o ničem… Zkrátka a dobře amatérismus nejhrubšího zrna. Zůstávám sice u jedné hvězdičky, protože už jsem přeci jenom viděl i větší urážky dobrého vkusu, do odpadu nicméně chybělo jen málo. Velice málo.

Vcelku příjemná jednohubka, jejíž síla určitě nespočívá v nijak zvláštním scénáři nebo dobře zvládnuté režii, ale spíše v nápadu a osvětovém záměru – jednotka zachraňující během války ty nejcennější umělecké kousky z rukou nacistů si totiž svůj film nepochybně zasloužila. A jestli si dal Clooney za cíl natočit jej alespoň tak, aby diváka nutně nenadchl, ale v žádném případě neurazil, tak může být se svou prací spokojen… Stejně jako já po závěrečných titulkách.

Červenému drakovi se po většinu stopáže daří tvářit se jako něco, čím není. Díky řádně husté atmosféře a výkonům Nortona a Fiennese evokuje dojem děje i na hluchých místech, až do závěrečných titulků drží diváka v domnění, že zde dr. Hannibal Lecter hraje nějakou výraznější úlohu, a dokonce i nějaké to napětí umí sem tam navodit… Bohužel, pravá tvář snímku se odhaluje až v posledních minutách. Dolarhydeova knižní předlohou nepodepřená (a ne příliš logická) inscenace smrti totiž dovede svou prvoplánovostí a povrchností falešný dobrý dojem zcela podkopat. Minimálně mně tedy nedovoluje – ačkoliv bych si to velice přál – jít s hodnocením nad tři hvězdičky… Velká, velká škoda.

Fakt, že jsem měl v průběhu celé stopáže (130 minut… Áááááá!!) tendence se filmu spíše vysmívat nežli u něj trpět a nechat se znechucovat, mě nutí neposlat jej nekompromisně do odpadu. Přesto k tomu ale Země zítřka nemá daleko. Celá nudná první polovina filmu se tváří, jakoby měl příběh o něčem být, jakoby se měla dostavit nějaká pointa… Ale v druhé části – tentokrát vyloženě nesmyslné – berou všechny naděje za své. Nedočkáme se ani obvyklého Disneyovského poučení (nebo jsem snad jediný, kdo ho v odhalení: „Lidé se snaží zničit svět, protože jim to velí vysílání nějaké antény.“ příliš nespatřuje? Kde je pak nějaká motivace chovat se lépe?). Nudný a předvídatelný (a neuvěřitelně stupidní a k tomu ještě vatou vycpávaný) je příběh, nudné a předvídatelné (a klišovité) jsou postavy… Zatraceně, já vážně nechápu, proč a pro koho někdo něco takového točil. A proč se k tak nanicovatému projektu upsal Hugh Laurie, to už vůbec ne. U pana George „Nespressa“ Clooneyho mě to nepřekvapuje, ale Laurie… Upřímně jsem myslel, že má na víc.

Extrémně nepovedená inscenace. Na to, že Čechov tvořil v duchu realismu, je všechno dění na jevišti až příliš nerealistické, až se zdá, jako by snad chtěl režisér stavět spíše na deklamaci samotného textu než na výstavbě situací… Jeho příšerné škrty ale doslova zabíjejí většinu postav (slizký Lopachin by klidně fungovat mohl, ale dělat z něj komickou figuru namísto Gajeva a Piščikova – přičemž druhý jmenovaný tu rázem ani nemusí být?). Tam kde to nestačí, ještě nějakou strašnou repliku přidá (Aňa) a dílo pak dokončí hysterické herecké výkony (strašná Tomicová, Elsnerová…). Preis, Havlová, Racek a Dvořák se alespoň snaží, avšak nic naplat, je to pouze snaha odříkávat režisérem nesprávně uchopený kus. Jediné koukatelné výstupy za celých 132 minut ležely na bedrech Jiřiny Jiráskové. Kvůli ní a kvůli úctě k autorovi (který - obdobně jako Shakespeare - dokáže svou genialitou vzdorovat i těm nejhorším inscenacím) nepůjdu pod jednu hvězdičku. Ale na každý pád, Višňový sad a Vinohrady už, prosím, nikdy!