Dupac

Scénář je děravější než pajšl Franka Costella, poté co Mattovi ujedou nervy. Pro každého milovníka mobilních technologií ale může být inspirující sledovat, jak nenápadně se pod drobnohledem FBI dá poslat smska. Na druhou stranu - všichni jsme Mártymu toho Oscara tenkrát ze srdce přáli..

Naprosto suverénní mezinárodní festivalová senzace, která se bohužel až tak úplně nekonala (ale podle mě k tomu měla skoro všechny předpoklady). Domestik nabízí poměr cena/výkon, na který u místních filmů nejsem zvyklý. Viditelně celkem low-cost, celý film utáhnou plus mínus dva herci (a k tomu jeden vedlejší) v plus mínus třech kulisách (přičemž byt a v něm stan válcuje úplně všechno). Když máte autorskou vizi, k přidušení diváka vám stačí směs tělesných tekutin, funění a partnerské bezvýchodnosti. Pokud by se ve světě nadopovaných cyklo-EPO-ego-maniaků oblíkal žlutý trikot podle sugestivnosti, Domestik by ujel Armstrongovi o dobrou desetinku.

Možná jsem byl ještě naměkko z Mekyho odchodu, takže jsem některé nedostatky taktně přehlédnul, nebo jsem pro vystižení Žbirkovy osobnosti víc slov ani faktů prostě nepotřeboval.

Petera Weira mám rád, ale tady jako kdyby šel proti duchu látky, kterou převedl na plátno. Harrison Ford má představovat rozkol člověka s civilizací, a to svým odchodem do divoké džungle i zkázou  (ekologickou i mezilidskou), kterou způsobí svojí umanutostí. Tenhle konflitní motiv se ale ve filmu naplno nikdy nepovedlo rozvinout. Bylo by zajímavé vidět, co by se svým scénářem provedl v režisérském křesle sám Schrader nebo někdo s jinou vizí, než byla ta Weirova. Tady se kamera před krví příliš často odvrací k přírodním scenériím. 70 %

Já bych řekl, že ta látka nebyla hodná Spielberga. Oddechový čas mezi dvěma spektákly, který mohl způsobit převrat opravdu jenom v Krakozii.

Léta strávená po korporátech mi velí ocenit autorčinu hlubokou znalost věci. Jinak jsem se během velkorysé stopáže několikrát přistihnul, že mě charisma Petera Simonischeka baví mnohem víc než film samotný. Toni Erdmann je takový ten milý festivalový nadprůměr, kde se toho zase až tak moc nepřihodí a nikdo to zase až tak moc nezkomplikuje. Za mě poctivých 70 pct.

Na to, abych pochopil vnitřní pnutí a zahleděnost do sebe u prince Philippa, nepotřebuji cestu na Měsíc ani do terapeutické skupiny, to jde vydedukovat z předchozích dílů. Ne nejnudnější, ale doteď rozhodně nejzbytečnější díl.

To je snad poprvé, kdy se setkávám s tím, že Charles někoho zajímá jako člověk a přistupuje k němu s citem a empatií. Zatím nejlepší díl třetí rozkolísané série.

Historické události výrazně pomáhají udržet v chodu řemen, nahozený první sérií. Díly, kde jsou s nimi členové královské rodiny konfrontováni (kolaborace Edwarda VIII. během války, setkání s Kennedyovými), jsou zdaleka nejsilnější. Naopak díly věnované manželským (královna-princ) a sourozeneckým vztahům a krizím (královna-princezna) působí zbytečně melodramaticky a natahovaně. Laťka nastavená první řadou se rozkmitala, ale zatím drží.

Těžko najít atraktivnější způsob, jak ukázat členy instituce britské královské rodiny jako lidské bytosti a nahlédnout pod vosk jejich veřejných (sebe)prezentací. Oni sami to udělat nemůžou, a pokud se o to pokusí, nedopadá to pro monarchii příliš slavně. Kdyby nic jiného, tohle ze seriálu vyplývá poměrně jasně, tedy aspoň co se týče první série. Nemám nastudované dějiny monarchie ve 20. století, takže neumím zhodnotit míru fabulace historických událostí ani to, nakolik je seriál k jednotlivým historickým osobnostem (abdikující král-kreatura Edward VIII., princezna Margaret,...) spravedlivý, ale pro divácký zážitek to není podstatné. Notabene když si produkce dala tolik záležet na výpravě a vizuální podobě hereckých představitelů (Winstone!). Užívám si nový návyk a těším se na každý díl směrem do současnosti.