Dupac

Schémátko. Ani jedna ze dvou hlavních dějových linek (justiční omyl, korupce v systému italského vězeňství) není natolik rozpracovaná a přesvědčivá, aby dokázala strhnout. U justičního omylu se toho dozvím příliš málo na to, abych k architektovi (Nerovi) pocítil nějakou výraznější sympatii, u dějové linky se spoluvězněm, kterého semele vězeňský systém, mají dobří a zlí na šachovnici postav až příliš jednoznačně určené místo. A architektovo morální dilema je Franco Nerem sehráno s mimickým rejstříkem Bena Afflecka, případně se dá hovořit o "úspornosti" raného Clinta Eastwooda (bohužel citelně absentuje valná část jeho charismatu). Ani hudba Ennia Morriconeho jako tahák nezafunguje, jelikož je takřka nezaznamenatelná (kdo ví, třeba padla na vrub staré kopii s původním dabingem).

Pokaždé znovu obdivuju tu míru fantazie a obrazotvornosti, kterou Lynch do svého prvního pokusu o profesní sebevraždu nainvestoval. Duna je i po letech mimořádná podívaná, samozřejmě za předpokladu, že se (mimo jiné) soustředíte při kostrbatých dialozích a mluvených vstupech a oprostíte se od jakýchkoli ambicí pochopit na jejím základě Herbertovu předlohu. Na novou verzi se těším strašně, a i když bude muset jít logicky o úplně jiný film, přál bych si, aby měl aspoň trochu takového rozporuplného a úchylného kouzla.

Nápad na koncertní výlet lodí po Dunaji s kombem a památkou zemřelého Jiřího Kolšovského na palubě, spolu se zjevnou citovou zaangažovaností štábu staví "Dunaj vědomí" vysoko nad dokumenty, co se obvykle točí o uctívaných kapelách (mám na mysli takové to do vzpomínek zaobalené promo k obnovení činnosti). Nejsilnější byl film pro mě tam, kde vyplouvá na povrch Dunaje křehkost vztahů jednotlivých aktérů. Tím, jak jsou na lodi všichni bezprostřední, si nejde nevšimnout, jak opatrně kolem sebe našlapují Pavel Fajt a stávající členové kapely, vzpomínky na Kolšáka (včetně motivů jeho osamělosti a smrti) jsou hodně (a nevypočítavě) dojemné. Oželel bych některé scény po návratu z Banátu, kdy se celistvost dokumentu a hlavní téma trochu rozmělňuje (třeba hostování u Tata Bojs mohlo v klidu patřit mezi bonusy), naštěstí se řemen znovu nahodí shledáním se zvukařem Volkmarem Miedtkem v Německu a nespadne ani u pramene řeky. A co je hlavní - na konci jsem pocit, že je dobře to, co se s Dunajem děje teď, a že to je naprosto přirozené vyústění toho, co se stalo dřív.

V první řadě velká úleva, že se mi to navzdory zdejšímu hejtování vlastně dost líbilo (nota bene, když jde o kousek mého oblíbeného Jasona Reitmana). Milá jednohubka situovaná do 80. let 20. století, kdy Mára P. (a jemu podobní výrobci mediální mlhy) ještě chodili na základku, takže zvolání "Je to kampaň!" bylo jenom konstatováním situace, nikoliv strategií jejího řešení. Vrtění psem je samozřejmě zábavnější, ale to v Bílém domě vynalezli až o deset let později.

Být dramaturgem nějaké family-friendly telky, taky se neubráním pokušení nasazovat to v repríze každé druhé nedělní odpoledne. Generický scénář ve stylu "nesourodá parta to i přes překážky nakonec všem nandá", směs vesměs dobře vybraných talentovaných děcek z americké ZUŠky a uvolněná atmoška při natáčení, kterou se (zjevně díky Linklaterovi) povedlo přenést na plátno, tvoří do dneška mix solidní a korektní zábavy pro celou rodinu. Jen ten Jack Black i s tím svým nadšením pro sedmdesátkový rock stihnul hodně vyčichnout. Až mě při tom zamrzelo, jak moc už je dneska motto LET'S ROCK mimo mísu.

Sledovat příběh deportace do Terezína, kterému (logicky) chybí jakýkoli odstup (ať už autorský, nebo časový), se vymyká všem obvyklým zážitkům spojeným s filmy o holocaustu. Nepříjemně autenticky oživlé depresivní kulisy terezínské pevnosti, hemžící se lidmi, jejichž reakcím a chování se dá těžko úplně porozumět, expresivně laděné divadelní herectví (hlavně, ale nejenom Zdeněk Hodr), to je temný vzkaz z časů, kdy se všude kolem ve filmech budovalo, zpívalo a tančilo.

Jeden by čekal, že seriál z tak noblesního prostředí na ČT art bude mít i noblesní zápletku, ale každý, kdo někdy držel v ruce šmitec, musel mít chuť s ním zajít k paní scénáristce na koledu. Záškodnické slepení notových archů dirigentce před koncertní premiérou, okamžitá výměna hluchého koncertního mistra na základě jednoho náslechu, výroba koncertních houslí během blíže nespecifikovaných několika týdnů, nedobrovolná eutanázie bláznivé matky (….) - diváci Ordinace jistě zažili slušné deja vu. Nováčtí právníci by rozhodně měli zbystřit, tady se mohlo klidně jednat o plagiát. 50 %

Jako by někdo na poslední chvíli, po natočení S02E07, rychle poupravil scénář a pustil do výroby další díly. Díky Charlottině zmrtvýchvstání, na efekt natočené a (záměrně?) přepálené honičce na mašině (kam se hrabe Frigo!) i závěrečnému "šokujícímu" rodinnému shledání (které vyvolává víc pochybností než odpovědí) jsem hořce zalitoval, že jsem neskončil o díl dřív a nezůstalo mi to hezký. Napraví rozpaky 3. řada?

Všechno, co už Pearl Jam dávno víte, ale jako skalní fanda se nemůžete nepodívat.

Je třeba vyzdvihnout maskéry - Depp byl opravdu k nepoznání. Ale o to víc vynikne, jak jednorozměrně je jeho postava napsaná, takže po doběhutí titulků se mi vybaví maximálně ta pečlivá pleš, špičatý nos a modré kontaktní čočky. Naprosto nulová informace o tom, co a proč se tomu divnýmu chlápkovi mohlo honit hlavou. Další pozornost na sebe strhává výprava (interiéry, kostýmy, účesy apod.) - ano, člověk má pocit, že se dívá na starou krimi ze sedmdesátek. Jen nejsem úplně přesvědčený o tom, že pro film z roku 2015 je tohle kompliment.