Dupac

Dětsky naivní příběh o tom, jak zpolovic osiřelé děti náhodně přijdou ke spoustě uloupených prachů, se bohužel zrovna moc nepotkává se sociální satirou (téma zavedení eura v Británii jistě rezonovalo velmi silně) a klipovitou režií Dannyho Boylea. 50 %

Jako tatínek nedávno ještě mimina jsem čekal větší pecku na solar. Nějak mi nebyl jasný klíč, podle kterého vybrali z natočeného materiálu zrovna tohle a poskládali to zrovna takhle.

Čtvrtý pokus o stvoření Cruisemana, rutinéra bez bázně a honey. Některé scény (hlavně v Dubaji) poměrně efektní, celek (hlavně ke konci) dosti ubíjející. Návrat Brada Birda do mnohem realističtějšího světa Úžasňáků kvituju s velkou úlevou.

Producentská kalkulačka Toma Cruise z toho čiší na sto honů. Hlavně první třetina, která buduje jeho kult, je poměrně otravná, protože zamilovanost a citovou angažovanost Mistrovi prostě nežeru. Naštěstí přijde vatikánská mise (a s ní Philip Seymour Hoffman), která spektákl polije živou vodou a odsýpající tempo zábavného akčního výplachu vydrží až do konce. 75 %

P. T. A. pokračuje ve studii zla v člověku a rozvíjí svoje odtažité pojetí filmařiny, které bylo určující už pro předchozí Let There Be Blood. Tentokrát není převaha umožňující ovládat méně silné jedince daná kapitálem a fyzickou převahou, ale duševní manipulací, kterou umožňuje vedení sekty. P. S. Hoffman tím pádem ztělesňuje jiný typ zla než předtím D. D. Lewis, jehož fyzické pojetí herectví tady převzala "oběť" v podání J. Phoenixe (který v tom filmu JE magor, nehraje ho). Jsem přesvědčený o tom, že bylo nesmírně těžké to celé napsat, prosadit u Weinsteinů, zrežírovat, zahrát (to hlavně!), ale i UKOUKAT. Vyplatí se znát praktiky scientologů (hlavně aktivity L. R. Hubbarda, vstupní "testy osobnosti", aféry poškozených), člověk se líp zorientuje. Ani to ale není spolehlivý lék proti (aspoň občasné) nudě a ztrátě koncetrace, která je pro pobrání všech vazeb a myšlenek filmu zásadní. Co je pro moje hodnocení hlavní - nepřišel jsem na to, nakolik je film výsledkem autorovy tvůrčí manýry (která se objevuje, přiznejme si, skoro ve všech Andersonových filmech), potřeby šáhnout scientologům na jejich modlu a nakolik to je jen triersovská potřeba vyjebat s divákem. Ryze subjektivních 65 % (v tom se překvapivě vzácně shodujeme s Mirkou Spáčilovou :-)))))

Někdo v tom možná může najít kondenzovanou lidskou moudrost, já se spíš přikláním k variantě, že Mládí je obrazově vytříbené NIC. Sorrentino dává na odiv svůj režijní talent, ale až na cca tři opravdu silné scény (Caineovo dirigování v lese, Keitelovo setkání s výjevy z jeho filmů a hudební finále) se většina filmu nese v rovině tvůrčí exhibice ve stylu "to čubrníte, jakou originální obrazovou kompozici dovedu". A vidět svoji oblíbenkyni Rachel Weisz, jak místy nepěkně přehrává, taky moc nepotěší.

Vlastně nejde o nic víc než Beverly Hills 90210, okořeněné malou hudební revolucí v Seattlu, vyvolávající hořkosladkou vzpomínku na zlatá devadesátá. Funguje to i přesto, že scénáristicky ani režijně se žádná revoluce nekoná. Ta čtvrtá hvězdička není ani tak úlitbou pořád živé rezonanci grunge ve mně, jako spíš tomu, že takhle měly dopadnout zfilmované Všechny moje lásky Nicka Hornbyho.

Silence není filmem pro každého. Už volbou tématu se Scorsese hodně vzdálil mainstreamovému publiku a ani filmovým provedením mu nešel vstříc. Mám dojem, že tímhle osobním projektem, touhle niternou zpovědí chtěl oslovit hlavně svoje věrné, bez ambicí se ohlasem vyrovnat předchozím, divácky mnohem vděčnějším filmům. Právě autorský záměr, fenomenální nasnímání (kameraman Rodrigo Prieto se u mě až tímhle filmem může rovnat Ballhausovi a dalším bývalým dvorním Scorseseho kameramanům) a režie scén, ve kerých se něco zásadního děje (například všechny s inkvizicí) dokládá, proč Scorsese mezi současnými velkými filmaři v podstatě nemá konkurenci. Mlčení je filmem pro oči a k přemýšlení, nemá smysl tady ani jinde marnit čas u komentářů lidí, kteří ho odzívli po proklikání na kompu. A zvlášť tady v Čechách je paradoxní, že jedno z ústředních témat filmu (nalezení vnitřní síly a odvahy nepopřít svoje vyznání/světonázor tváří v tvář represi, respektive vyrovnání se s vědomím, že jste ho popřeli) je našemu národu (ať chceme, nebo ne) mnohem bližší než témata Mafiánů, Casin a dalších filmů, se kterými tady Scorsese tradičně boduje. I přes obligátní výhrady (místy přece jen zdlouhavost) i vlažnější vztah k církvi nemůžu (jako v případě dalších podceňovaných srdcovek) nezaokrouhlit nahoru.

Vystrašené postavy v mlze, obří chapadla s kyselinou dobývající se do baráku, monstrum velikosti mrakodrapu batolící se nad městem, lidi spoutané do kokonů, ze kterých vylézají nestvůrky - to všechno jsem už viděl jinde a líp.

Život a hudba Deža Ursinyho se těžko dá vtěsnat do plochy 90 minut, každopádně díky těm, co se o to pokusili. Obsahuje to silné i dojemné moment(k)y (lidské i muzikantské), ale nakonec z toho vychází obrazový doplněk k vlastně po všech stránkách výživnější knize Pevniny a vrchy. 80 %