Dupac

Weir je malíř. A humanista. Takže mi ta nekonečná cesta pustinou krásně utekla.

Reunion Police, 2008, zákulisí natáčení rozhovoru s kapelou v TV. Stewart a Andy mlčky a s mírnou nervozitou sledují, jak Sting, hlavní hvězda večera, se svojí typickou arogancí dělá tĺustou čáru za nadějemi na další možnou společnou hudební budoucnost. Ta scéna je typická nejen pro historii slavného tria, ale i pro život Andyho Summerse, který jakoby pořád skromně čeká zastíněný slavnějšími kolegy a připravený na nějakou společnou šanci, aby ji rozvinul svým talentem. Právě to, že v The Police (a vždycky předtím i potom) nejsilnější světla reflektorů svítila na někoho jiného, mu dává neuvěřitelný odstup od svojí kariéry i od sebe samého (půvabná scéna, když skupinka Asiatů v karaoke baru zpívá neskutečně falešně největší hit The Police, Every Breath You Take, a Andy se k nim nenápadně přidává..). I díky tomu jsou mrazivě a bez emocí okomentované nejslavnější roky kapely jako masomlejnu tří eg, drog, odcizení, děvek a rutiny jednou z nejsilnějších výpovědí o zákulisí hudebního showbusinessu, jaké jsem kdy viděl. 90 %

Ta čtvrtá je za oči (...) Nastassji Kinski. 70 %

Mrazivá směs cynismu, incestu, psychóz, psychofarmak, drog, znetvoření, přetvářky a samoty. Ryzí pragmatismus a sobectví všech generací, včetně dětí, zobrazené s nezúčastněným odstupem. Projevy lidskosti jenom jako předzvěst destrukce. Takový je současný Hollywood v podání Davida Cronenberga, který se v tomhle filmu vrátil k tématům, definujícím v 80./90. letech jeho kariéru. A výsledek je stejně nechutný a znepokojivý jako u jeho tehdejších filmů. Ani se nedivím, že to dnešní komiksově infantilní publikum neskouslo. (Na druhou stranu díky zdejšímu nízkému hodnocení jsem zažil jedno z nejzajímavějších filmových překvapení letošního léta).

Kdyby šlo o standardní akčňárnu ve stylu Godzilly a ne součást Vetřelčí značky, nikdo by po Resurrection po pár letech od premiéry ani nevzdechnul. Změť postav, kterou autoři na rozdíl od předchozích dílů opomněli představit a definovat, nemá jinou funkci než plnit roli pobíhající návnady pro alieny. Líto mi bylo jen Jeuneta, který na tuhle slátaninu mrhal výtvarným talentem (výsledkem je aspoň několik luxusně zrežírovaných scén, které ale pro děj nemají žádné opodstatnění, natož logiku). Debilní finální scéna 'matka-dítě-díra v okně' vycucla do časoprostoru nejen vetřelčí vnitřnosti, ale celou uvadající sérii. O to víc oceňuju Ridleyho, že se tématu v Prometheovi snažil vrátit aspoň nějakou důstojnost. 50 %

Zatímco u Ridleyho nepřekonatelného Vetřelce dodneška funguje klaustrofobický pocit, že vás TO sleduje někde blízko, Dvojka je udělaná tak, abyste se těšili, až se ty slavné zrůdičky konečně objeví, aby je parta militantních bezmozků mohla efektně vystřílet. Režisérská verze je navíc v tempu ještě víc rozkolísanější než ta původní a triky jde jen stěží označit za novátorské. V Top 200 může být tenhle testosteronový osmdesátkový odvar leda tak ze sentimentu.

Vymazlené do posledního detailu. Ale co naplat, Spielberg to točil pro velké plátno a ve 3D. Na menší ploše mínus jedna dé se kouzlo trochu ztrácí a kadence průletů a kamerových jízd už místy trochu unavuje. Pátou hvězdu si nechám pro případ, že bych měl možnost vidět v originále.

Scénář je dost naivní, stejně jako u všech filmů Briana De Palmy z přelomu 70. a 80. let. Musel jsem hodně přimhouřit oko, abych tu spikleneckou historku sahající až do nejvyšších pater americké politiky bral vážně. Čtvrtou hvězdu tak zachraňuje hlavně vynalézavá režie a atmosféra paranoie a fízlování v zašlých analogických časech. 75 %

Nostalgie po vykreslení atmosféry předválečné galerky je tak silná, že bych ani nehádal tenhle rok premiéry (což, jak jsem zjistil, je dáno okolnostmi vzniku filmu). Na rok 1946 s válečnými zážitky v živé paměti (upomínají na ně snad jen rozkopané ulice v nemnoha scénách z exteriérů) poměrně naivní - rodokapsová zápletka a bodrý dozor nad všemi polepšenými hříšníky v podání Marvana byly později přece jen mnohem lépe vytěžené v podobně stavěných Hříšných lidech města pražského.

Některé vtípky (a celá úvodní sekvence soutěže Čuníků) jsou svojí primitivností odzbrojující, ale většina stopáže je jen přepáleným reliktem osmdesátek. 50 %