Tft

Někdo daleko chytřejší než já označil Uncut Gems jako první "židovský noir", výstižnější popis tohohle filmu asi neexistuje. Benny Safdie a Josh Safdie jsou rozhodně nejzajímavější režijní duo, které teď na scéně operuje a jejich Uncut Gems jsou simulátor úzkosti, režijně naprosto dokonale poskládaný, vyšperkovaný (doslova), do posledního detailu. Podobně jako Good Time je to pekelná jízda, která vás chytne, zmačká, na konci praští do slabin a pak vás vyflusne na vespod lesklou, ale nahoře zatraceně špinavou podlahu (a pak si do vás možná ještě přijde kopnout). Bratři Safdiové jsou cinefilové, kteří vědí co chtějí a točí filmy především pro sebe. Není to tak úplně pravda, protože točí filmy i pro mě. Uncut Gems dostáli svému jménu, je to filmový drahokam, který je záměrně neopracovaný, drsný a přesto září jako ten nevyleštěnější klenot. Adam Sandler takhle dobře nezahrál od Punch-Drunk Love a tady se snad ještě překonal. Je to zdvižený prostředníček všem jeho odpůrcům, tady dokázal, že je to Pan herec. A já už jen doufám, že se kameraman Darius Khondji od teď stane dvorním spolupracovníkem Safdiových brachů. Tenhle film jede na 100%, jeho revírem je diamond district, jeho tempo je vražedné, jeho protivníci jsou evropští distributoři, protože ho nepustili do kin, Benny Safdie a Josh Safdie pracují ve dne v noci a jejich úkolem je naprosto rozsekat svoje publikum.

Film od žen pro ženy, který jsem si jako chlap nesmírně užil a bavil mě po celou svou dobu, pohltil mě svojí dobovou kulisou, až jsem zapomněl, že sedím v kině a byl jsem naplno přenesen do 19. století. Lví podíl na tom má herecký ansámbl, za jehož casting by si tvůrci zasloužili samostatnou kategorii na Oscarech. Little Women se tak zařadili mezi moje nejoblíbenější filmy letoška a jakožto zástupce opačného pohlaví, asi lepší poklonu Gretě Gerwig vystřihnout nemůžu. Od La La Landu tady nebyl víc feel good film, který si s radostí budu pouštět pořád dokola. Filmová podkategorie "pod dekou u krbu" má dalšího zástupce.

Everybody gangsta till the old age hits. Po třech a půl hodinách sledování filmu jsem si ještě s radostí pustil půlhodinku klábosení Scorseseho, De Nira, Pacina a Pesciho, víc ke kvalitám filmu asi psát netřeba. Věta "They don't make movies like they used to anymore..." ztrácí s tímhle filmem na významu.

Bong Joon Ho pokračuje ve své jízdě sociálního komentáře, vrací se však ke svým komornějším kořenům a dokazuje, že jako režisér opravdu dozrál do kvalit nejvyšších. Nejenže zmenšuje prostor, na kterém operuje, ale opouští Netflixový svět snadných peněz a vrací se do své rodné Jižní Koreji, kde financování snímku rozhodně nebylo tak jednoduché, jako šek od streamovacího giganta. To je jasný signál jeho fanouškům, sociální poměry v jeho rodné zemi mu nejsou lhostejné. Nestává se tímto ovšem zaslepeným kritikem movité vrstvy Jihokorejců a stejně tak není bezbřehým zastáncem chudých. Naopak světy těchto dvou vrstev spájí dohromady, konfrontuje je mezi sebou a spíš než na kritiku sociálních vrstev samotných se zaměřuje na kritiku celkové společnosti a kapitalistického světa, který dovolil tuto propast mezi lidmi samotnými vytvořit. Volí k tomu černo-humornou satiru, které jak už to má Bong Joon Ho ve zvyku, nemá strach zabrousit až tak daleko, jako třeba do hororového žánru. Celkově tady přechod mezi styly, tempem a emocemi nedělá Bong Joon Hoovi žádný problém. Parazit je takový strašidelný dům filmových žánrů, nikdy nevíte odkud a kdy na vás co vyskočí. Žánry se mezi sebou neperou, spíš naopak žijí v symbióze a tak trochu na sobě ve stylu celého filmu parazitují. Geniálnost Parazita netkví pouze v žánrových tornádech ani ve snaze kritizovat Jihokorejskou společnost, je to především přesah tématu i za hranice Jižní Koreji a snad ještě víc filmařská zručnost Bong Joon Hoa. Ten tady dosahuje svou prací s herci, kulisami, kamerou, střihem, no co si budeme povídat, každým aspektem filmové tvorby vrcholného levelu. Důkazem budiž Zlatá Palma z Cannes. Parazit není prvoplánový, neukazuje prstem a nesází na divákovu ješitnost, tak aby si každý mohl říct jak je chytrý, že ve filmu vidí společenskou kritiku. Ta je tady totiž tak jasná, že chlubit se jejím rozklíčováním bude mít spíš opačný efekt. Bong Joon Ho se radši soustředí na to podstatné, než na podkuřování divákovi. Chytrý film prostě bez důvěry v inteligenci diváka natočit nelze a Bong Joon Ho to moc dobře ví. Jestli je Parazit nejlepším Jihokorejským filmem posledních let, těžko říct, osobně bych dal přednost Vzplanutí z minulého roku, ale faktem je, že Parazit je daleko víc přívětiví pro masové publikum. Proč ale srovnávat, Vzplanutí i Parazit jsou oba skvělé snímky a to je věc hlavní. Jsou jasným důkazem, že s Jihokorejským filmem se musí do budoucna hodně počítat.

Philip Seymour Hoffmam opravdu byl geniální herec a ve spojení s Joaquinem Phoenix, jehož herecký výkon zde dosahuje podobných výšin, tvoří jednu z nejlepších hereckých dvojic, která se kdy ve filmu objevila. Paul Thomas Anderson udělal to nejlepší co mohl udělat, napsal výborný scénář (což je celkem zvláštní tvrzení o scénáři k filmu, který skoro nemá děj, ale možná v tom tkví jeho výjimečnost?) a nechal svoje herce hrát, ne hrát jako tomu bývá ve většině filmů, ale opravdu hrát (ať už to znamená cokoliv). Hoffman s Phoenixem se mu za to odvděčili neuvěřitelnou smrští hereckého umění, které celý tenhle film zvedá z průměru až k tomu nejlepšímu co může filmové řemeslo nabídnout. Dalším aspektem úspěchu je skvostná kamera, která vrátila 70 mm film do hry a ukazuje, že trnitá cesta je někdy tou nejlepší volbou. John Greenwood a jeho soundtrack skvěle dokresluje atmosféru, on a PTA musí být naladěni na stejnou frekvenci emocí, protože zatím všechno co spolu vytvořili naprosto audiovizuálně souzní. Vůbec mi tak nevadilo, že film nemá dějovou linku, o kterou by se opřel. PTA s The Master dotahuje "umění plynoucího filmu" k dokonalosti, je to jako pohupovat se v loďce na vlnách k nejasnému cíli, ovšem bezstarostně, bez stresu a s fascinovaným výrazem ve tváři. The Master je zvláštní film, ke kterému je celkem složité si najít cestu, ale pod tvrdou slupkou se skrývá skvostný diamant, který apeluje na to nejlepší co filmy můžou nabídnout. Jestli vám to stojí za tu námahu, je už jen a jen na vás, jedno je však jasné, The Master se umí odvděčit za trpělivost.

Nenašel by se snad perfektnější způsob jak zakončit tuhle hororovou dekádu, která dost možná vejde do dějin kinematografie jako "obrození hororového žánru". Midsommar je kontrastní odpověď Ariho Astera na jeho prvotinu Hereditary. Vyměnil ponuře temnou paletu barev a převážně potemnělé scény za obraz hrající všemi veselými barvičkami a za světlé prostředí Švédského venkova uprostřed léta. Mohlo by se zdát, že kvůli tomu film ztratí oproti Hereditary na strašidelné atmosféře, opak je ovšem pravdou. Ari Aster předkládá jasný důkaz, že je úplně jedno kdy, kde a jak se hororový film odehrává, ale jde hlavně o formu + podání, a že formu má Aster zatraceně dobrou. Midsommar dokáže sáhnout na nejtemnější místa mysli člověka, dokáže rozproudit myšlenky, o kterých člověk ani nevěděl, že se mu můžou honit v hlavě. Aster pečlivě tahá za nitky a hraje si s divákem jako šílený vědátor zavřený ve sklepení, z kterého se ozývá jen démonický smích. Dlouho se mi takhle těžko neusínalo jako po dokoukání Midsommar. Po celou dobu film dělá všechno proto, aby oklamal vaše smysly, na jedné straně máte světle veselý vizuál, který vám říká, že je všechno fajn, hippie atmosféra jede na plný grády a pak se na straně druhé snaží všemi ostatními prostředky ukázat, že fajn není vůbec nic a všechno spěje do kytek (pun intended). Midsommar je naprostá rozpolcenost, omamně pestrá obrazová škála spolu se skličující atmosférou je vražedná kombinace, která v hlavě diváka dokáže udělat pěkný guláš. K tomu se přidává geniální práce s kamerou a spousta záběrů, u kterých se nejde nepozastavit nad tím jak tohle mohlo duo Aster-Pogorzelski vůbec vymyslet. Florence Pugh v hlavní roli naprosto skvělá a její výraz vystrašeného štěněte a následný přerod, který vyvrcholí závěrečnou scénou... jedno velké WOW. Aster dokázal z Florence vytáhnout to nejlepší podobně jako z Toni Collette v Hereditary. Midsommar je psychologický horor se vším všudy, od první až do poslední minuty nenechá diváka vydechnout a jestli vás tenhle tip filmů láká, budete Midsommar milovat. Nedávno jsem poslouchal interview s Ari Asterem, kde říkal, že se nebrání točení i jiných žánrů filmu, tak já doufám, že si to ještě rozmyslí a minimálně jeden horor nám ještě naservíruje.

Yes man: Hipster Edition. Matthew McConaughey dosahuje svojí finální formy a ta kamera... nikdo neumí natočit západ slunce jako Benoît Debie.

Takhle se dělá remake! Jediné co si z Argentova originálu scénárista David Kajganich bere je námět s taneční školou a staví na něm zcela nový příběh, z kterého se vám zatočí hlava natolik, že nebudete vědět jestli sledujete film o taneční škole čarodějnic nebo o samotném původu všeho zla na zemi. Do příběhových teorií bych se nerad pouštěl, protože buď bych z toho vyšel jako blbec nebo blázen a věřte, že po skončení filmu jsem se cítil jako obojí. To je ovšem ta krásná věc na nové Suspirii, za vším co se ve filmu objeví můžete hledat skrytý smyl a způsobů jak si celý příběh vyložit je několik a je to jen na vás, s kterou verzí se smíříte. Navrch Guadagnino řádí i vizuálně a vůbec se nenechává Argentovým originálem zahanbit. Jde na to samozřejmě po svém a celkový barevný tón filmu je tentokrát hodně desaturovaný, což je vzhledem k prostředí a období v jakém se film odehrává naprosto pochopitelné. Kameraman Sayombhu Mukdeeprom odvedl neuvěřitelnou práci a spolu s Romou u mě letos Suspiria vede po vizuální stránce na plné čáře. Herecky zase válí bohyně Tilda Swinton, která nejednou překvapí a Dakota Johnson se u mě tímhle filmem naplno vykoupila. Málokdy se stane, aby vznikl remake za účelem vytvořit něco nového, většinou dostáváme to samé v bledě modrém. Luca Guadagnino si naštěstí prosadil svou vizi a jsem rád, že to byl právě on, kdo snímek nakonec natočil.

Svůj seznam 12 nových režisérských tváří roku 2018 (viz. můj deníček) jsem bohužel uzavřel předtím než jsem viděl Minding the Gap, Bing Liu by se na něm totiž 100% objevil. Pokud se filmu vyhýbáte kvůli tomu, že je to dokument o skejtování, děláte obrovskou chybu, protože Minding the Gap nabízí daleko, daleko víc. Bing Liu se rozhodl natočit dokument o sobě a svých dvou přátelích z dětství a vypořádat se tak s démony minulosti. Po určitý časový úsek Keira a Zacka všude následuje s kamerou, střídá dvě dokumentární roviny, v jedné je v klasickém dokumentárním stylu jen pozoruje a v té druhé s nimi komunikuje zpoza kamery a pokládá jim otázky (nebojí se zapojit i svůj příběh což je odvážný ale pro film esenciální krok). Ve filmu se tím vytváří přátelská atmosféra, žádná otázka není tabu a celý dokument funguje jako jedna velká terapie pro všechny zúčastněné. Nechci tady nic spoilovat, protože Minding the Gap nejlépe funguje když do něj skočíte na slepo, ale sami rychle pochopíte, že tenhle film není vůbec o tom o čem se na první pohled zdá být. Liu skvěle pracuje s empatií a melancholickou náladou filmu, která vyústí v katarzi v podobě finále, které je pro mě jedním z nejsilnějších emočních zážitků roku 2018. Smekám klobouk, protože takhle se postavit ke své minulosti chce hodně odvahy a Liu se s tím popral opravdu výborně a dokázal při tom natočit obdivuhodný film. Pro mě dokument roku.

Komedie ze staré školy, která na rozdíl od většiny moderních výplachů nese nějakou hlubší myšlenku a k tomu vás ještě dokáže královsky pobavit. C.C. Baxter je starý mládenec, který se snaží prokousat nahoru korporátním žebříčkem jedné klasické New Yorské pojišťovací firmy. Jeho strategie jak toho dosáhnout, je půjčovat svůj byt chlápkům na vyšších firemních pozicích k jejich mimomanželským záletům, jak sám totiž dobře ví, jeho pracovní výkony a nasazení ve skutečnosti nikoho nezajímají. Jak bylo mnohokrát řečeno, The Apartment by mohl v klidu být němý film a stejně by si udržel svoje kouzlo, je to nejen díky Chaplinovskému výkonu Jacka Lemmona, ale především díky režijní práci Billyho Wildera, který ve skromných kulisách dokáže vykouzlit přehledný film, bohatý na fyzickou komedii. Bezprostřednost hereckého výkonu Jacka Lemmona je odzbrojující, někdy sice až moc, ale vytváří tak ze C.C. Baxtera lehce zamilovatelnou postavu. K tomu roztomilá Shirley MacLaine, která kromě svojí roztomilosti zase tolik nenabízí, ale potřebná chemie mezi ní a Lemmonem funguje a to je hlavní. The Apartment je taková deka, do které se zachumláte a z pod ní se vám bude jen těžko vylézat. Je to definice komfortního filmu, který když si pustíte ani si nevšimnete jak rychle čas plyne v tak příjemné společnosti. Zároveň je filmem pro samotáře, s kterým se dokáže spousta z nás ztotožnit, ukazuje lidi, kteří zanevřeli na lásku a hnacím motorem jejich života se stala kariéra, je to šikovnost Wildera, který naláká na komedii, ale donutí vás zůstat kvůli existencionálním otázkám. Jasně že to všechno ukazuje trošku přes růžové brýle a v lehce pohádkovém světle, ale to ho nezastavilo, aby do filmu skryl mnohem víc. The Apartment nenabízí jen prázdnou zábavu, na kterou po prvním zhlédnutí zapomenete, nechává spoustu prostoru k zamyšlení a to je u komedie velký nadstandard. 91%