smrt.ka

Film, který mohl být podle mého mnohem lepší. Normálně bych dala za tři hvězdy - kvůli ne příliš šťastnému scénáři, příliš krátkých silných scén, občasné nesrozumitelnosti a rádoby zajímavě vystavenému vyprávění, které sice zajímavé bylo, ale nemyslím, že splnilo to, co si předsevzalo, alespoň pro mě ne. On samotný materiál byl skvělý, ale velké přesuny v čase byly vystavené tak nějak, že mi to úplně nesedlo a nakonec se mi příběh tak úplně nesrovnal v jeden celek. Proto si budu z Edith Piaf pamatovat jen jednotlivé scény, střepy, ne film jako takový, který na mě v závěru působí spíš jako takové ledabylé listování ve zpěvaččině deníku. Na druhou stranu nemůžu, ne, prostě nemůžu dát tři hvězdice za film, kde předvedla hlavní představitelka Marion Cotillard něco takového. Z toho se mi křivila tvář tak, jak se mi křiví jen z hereckých špiček. Hudba krásná, měla prostor, tak to má být. Dramatičnost mě bavila. Dialogy mě bavily. Takže dáme čtyři.

Jasné sdělení. Pohádkový nadhled střídající se se sirovými realistickými scénami. Příjemná hudba. Skvělé, některé nové!, postavy. A čokoláda. Možná je ten film trošku přeceňovaný, možná ne, co já vím. Juliette se pro tuhle roli narodila, zato Johnny mi tady připadá vyloženě jako chytač diváků, ačkoli si skandál samozřejmě neuřízl. Jen je škoda, že se na filmu nepodíleli Francouzi, pak bych jim to všechno možná věřila víc.

Filosofie... Přemýšlej. Rozhodni se. Truchli. Žij. Přežij. Styď se. Vstaň. Děkuj. Žij. Jeřábi táhnou jsou filmem věčným. Jeho příběh nikdy nezemře, tak důležitý pro minulé, dnešní i příští generace je. Sděluje nám důležtou myšlenku a to sice tu, že člověk musí být smířený sám se sebou, bez toho nemůže žít. Ne normálně. Herci předvedli skvělé výkony. Konec je jedním z nejhezčích filmových momentů, které jsem zažila. Ve vzduchu bomby, rány, strach a napětí všude kolem - a klavír! To je další z těch úžasných momentů. Ale přesto není film Jeřábi táhnou o síle momentu. Je o věčnosti.

Něco se mi zdálo trochu rozpačité (častokrát i samotná hlavní představitelka), něco se mi zdálo... nezdálo. Ale potom jsem si ujasnila souvislosti, nechala se příběhem unášet a drama se stalo dramatem, Trojan Trojanem, válka válkou a lehká ironie také splnila svůj účel. Samozřejmě, že bez Trojana by to bylo asi nanejvýš tří hvězdičkové ničím nové film-variété, ale za Ivana a skvělý konec sypu další dvě hvězdy. Zrovna tuhle - z rukávu.

Tohle by se Fjodorovi, troufám si říct, moc líbilo. Podle mého není těžké Dostojevského pochopit, je ale velmi těžké ho dobře, autenticky a zároveň nějak nově (aby měl přepis vůbec smysl) interpretovat. Dejvičáci mě strhli svým Idiotem, ovšem Bratry mi vyrazili dech. Protože je tenhle film nasáklý divadlem odshora dolů, protože je tam spousta skvěle provedených (typicky ruských) hystericko-dramatických scén, jaké jsem si dřív jen představovala při čtení. Protože k smrti miluju divadlo.

Titulní dvojice je roztomilá, zápletka romantická a postava Holly tragická. Ingredience namíchány. Cigarety, diamanty, kocour, všechno je to fajn, prostě fajn. Lepší než kniha. Ale kniha není žádná bomba - a ač je tento film moc příjemný a něčím určitě vyjímečný, bomba to taky není, aspoň pro mě ne.

Mám jednu připomínku, víc zatím dohromady nedám; hudba je až příliš krásná, tak krásná, že jsem měla občas sklon vnímat víc každou vteřinu zvuku než příběhu. A to je z námitek zatím vše. Herecké výkony naprosto fenomenální. A tolik nápadů! Pokud budou na stálá, pro někoho už vypotřebovaná témata vznikat originální a nové věci, které nám předají sice stejné "ponaučení", ale jinak a hlavně znovu, pak není problém. Raději si pustím výborný pátý film o drogově závislých, než abych si pustila pět filmů sice různých, ale naprd. Je ovšem pravda, že téma drogy je ve všech uměleckých oborech taková stará známá, které budí dojem, že už nemá moc co nového nabídnout a čím překvapit. Překvapit ve smyslu formy a intenzity dojmu. Tahle věc tedy překvapila nemálo.

A to písmo na plakáte ála Wonka má být co, prosím? Nedokoukala jsem a nejspíš už ani nikdy nedokoukám. Ona už kombinace Portman/Hoffman/rodinná komedie se mi zdála podezřelá.

Atmosféra. Originální, zábavný a o něčem vypovídající příběh. Role, jež si zapamatujete. A několik scén, jež vám budou cestovat hlavou. Nechme je cestovat. Krásný film s krásným koncem (i začátkem). A navíc je to, ano, revolta. A té, obvzlášť té vkusné, není nikdy dost.

Patetické konce? Nevadí. Důležité je, aby si příběh udržel pravdivost, tajemství, lidskost a dokázal vyvolat emoce. Nemůžu jinak, než dát tomuto filmu celých 5 h. Když jsem viděla plakát, trailer a obsazení, řekla jsem si - hm, další film, který z vás odšťavní pár slziček a vtluče vám nakonec zase do hlavy, že v Americe je zkrátka možné VŠECHNO. Tento film něco takého ovšem popírá od začátku do konce - vidíte přece to úsilí, tu stupidní moc konkurence a absurditu americké politiky a vůbec společnosti. Jo, někdo možná řekne, že je to populistická oslava boje a vytrvalosti, a že si nehraje s žádným novým tématem; vždyť chudé Američany, který nemůžou zaplatit nájem, jsme tady už měli a i ti nakonec skončili "velmi dobře", tak, jak to mají divái rádi. Tomuhle filmu ovšem nechybí to, co těm ostatním. Je v něm tolik postřehů, tolik odkazů a náznaků, že ten příběh nemůžete neprožívat, nemůžete mu nevěřit, nemůžete ho chladně odsoudit a přiřadit k jiným americkým dramatickým pohádkám. Will Smith byl skvělý. Úloha vypravěče byla skvělou volbou, která celý příběh olepila lepenkou a svázala ho tak v jeden srozmitelný celek s jasným poselstvím, přidaný navíc o vnitřní hlas, díky kterému se může stát Štěstí na dosah blízkým filmem i pro člověka z trochu jiného světa, než z jakého byl Chris Gardner.