smrt.ka

S Sherlockem je to podobně jako s divadlem - někdo by byl rád, kdyby se léta a léta a léta hrál Sherlock "klasicky" (čti zaprášeně/nenápaditě). Mě u filmu potěšil především nadhled, který se vynul atmosférou. A nadhled je pro Sherlocka nejspíš ještě důležitější než fajfka. Díky nadhledu mi nevadily ani ty otřesně nepravděpodobné "drobnosti", ani fakt, že Sherlock je nejen výborný detektiv, chemik, výtvarník, hudebník, ....(doplň podle libosti), ale i bojovník a krasavec. Jó, jediná závažnější vada na kráse je pro mě ta, že zatímco první půlka je až příliš nesrozumitelná (no, někteří rádi hádají, jak to dopadne, už nazačátku, ale tady nemají šanci-prostor), druhá půlka je až příliš čitelná (ti, co měli přijít, přijdou, ti, co měli zemřít, zemřou). Ale vtipu bylo dost, vážně jsem se pobavila a otec zase uhýbal kulkám, takže film to byl nejspíš vážně dobrý.

Líbí se mi ten plakát. Sama scéna, ze které pochází fotografie ovšem nikoli.

Heath potěšil, spousty jiného je mi trochu líto, Spielberg byl zase roztomilej. Byl to docela příjemnej a uvolněnej ceremoniál, i když těm evropským se nic nevyrovná. A ať žije Sacha a jeho odvaha!

Čtyři a půl. Skvělý! scénář, výborný Hádek, spoustu cigaret a recitací - to mám ráda. Pohonem příběhu je dle mého především vývoj a výstřelky hlavní postavy Ivana, přičemž se nám Mašín nejspíš snažil dobové politické pozadí zobrazit očima Ivana, ačkoli to samozřejmě nebylo úplně možné. Vývoj Ivanovy postavy je bohatý, během těch necelých dvou hodin se promění snad stokrát a přesto je to pořád on. A k tomu připočtěme další skvěle charakterově vykreslené postavičky, příjemný humor, hudbu, kameru a nekýčovitou, ač působivou dramatizaci. Tři sezóny mě fakt dostaly.

Zde byl kdysi tučný článek. Potom jsem shlédla film podruhé... 84minutový film, který má ukázat, že i život "obyčejného člověka v obyčejné době" (jak bylo ve filmu řečeno: bez válek a front na banány) může být pěkně drsný. Ano, zdá se, že se jedná o film, který neprozrazuje nic nového, tak to ale v umění nefunguje. Picasso maloval věci jinak, protože je viděl jinak, o tom je samozřejmě umění. Nejsem si jistá, zda tenhle film dokáží ocenit i muži, nebo starší generace tolik, jako já. A ani já ho napoprvé nedocenila. Dnes říkám - doopravdy bez nadsázky - že Děti noci jsou geniální věc. Každý příběh jednotlivé postavy, každá Ofčina reakce, každý okamžik, který zase vypadal opravdově, zase nebyl kýčovitý, zase nebyl navoněný, vyšperkovaný, retušovaný, jako jiné.

Mně se ten film vlastně líbil hodně. A Clint hrál prostě úžasně. Jenomže to bylo příliš předvídatelné a celý příběh byl vlastně založený na velkým patosu. A když ze mě chtějí ždímat emoce příliš okatě, moc jim to většinou nevyjde. Třeba při příštím zhlédnutí.

Je to skvěle natočená látka, která má smysl. A Fassbender je v tom samozřejmě neskutečný, to ale ostatně tak nějak všichni, protože on to asi ten McQueen fakticky umí (podobně jako třeba PTA) - dostat z herců maximum maximum. Ale podruhé už to vidět nechci.

Christina si nejspíš myslí, že dobovou atmosféru 30tých let stačí vykreslit výrazným nalíčením, několika jazzujícími černochy a jakýmsi stínovým divadýlkem na začátku. Ale o tom snad není, ne? Back to Basics se mi líbí moc, první deska, která mě od Chritiny vážně baví. Ale bílě oblečení tanečníci se svými nepříliš originálními tanečními sestavami a ten "elán" se kterým Christina vystupuje (který na mě bohužel působil spíš jako "Jo, jsem ráda, že jste přišli, ale budu ještě radši, až zase všichni odejdeme.") mě přesvědčil o tom, že jediná opravdu originální popová komerční zpěvačka je tu stále Madonna, ta ať se obleče do bílého, protože vím, že to nebude jediný bod programu.

Tohle by se Fjodorovi, troufám si říct, moc líbilo. Podle mého není těžké Dostojevského pochopit, je ale velmi těžké ho dobře, autenticky a zároveň nějak nově (aby měl přepis vůbec smysl) interpretovat. Dejvičáci mě strhli svým Idiotem, ovšem Bratry mi vyrazili dech. Protože je tenhle film nasáklý divadlem odshora dolů, protože je tam spousta skvěle provedených (typicky ruských) hystericko-dramatických scén, jaké jsem si dřív jen představovala při čtení. Protože k smrti miluju divadlo.

Dle mého jedna z nejlepších českých hudebních skupin vůbec, v Národním divadle. Housle, saxofón, kytary, modré světlo. Hudba skvělá; především texty pětihvězdičkové, Krajčo je skvělý básník, škoda, že více nekomunikoval s publikem - Národní divadlo je přece jen osobité místo pro koncert; lidé si tam koukají z očí do očí a ze sedaček hledí před sebe, mohl by tedy snad zapojit víc toho "normálního" člověka někde hluboko v sobě a potom se zase vrátit ke Krajčovi "zpěvákovi". Hudebníci byli skvělí, znělo to, jak říkám, moc dobře. Ale něco tomu chybělo, snad ta komunikace, něco, co by narušilo tu monotónost.