Mr.KarlAdler

Gilroy se při dalším náhledu do fungování specifické skupiny lidí neomezuje jenom na sdělení "zaprodávat se nemá" - to je nám na první doboru jasné. Chce si svou ďábelskou kritiku užít a celou dobu se skrytě i nepokrytě posmívá neschopnosti zdravého úsudku napříč společností. Nenechavé galeristy a kritiky nesmlouvavě kosí, jako by kázal ze studie o „efektu hipsterů“ Jonathana Toboula, která nedávno rezonovala na sociálních sítích. Nešetří ale ani zbytek obyvatelstva. Představitele středního proudu vykresluje jako vesměs konzumní omezence. Nejlíp pak vystihuje všeobecnou společenskou znuděnost a smyslové přehlcení ve scéně s mrtvým vykrváceným tělem uprostřed galerie. Návštěvníci považují krev za barvu a drastický výjev za součást umělecké instalace, díky kterému můžou zabavit děti. V konfrontaci s očekáváním horror fans vyhoří Velvet Buzzsaw jako zbytečný béčko, což je ale škoda. Jako mrazivě vtipná a znepokojující společenská karikatura totiž funguje dost dobře.

Chtělo by se mi říct, že jde o jasný nadpůrměr, ale nemůžu se zbavit pocitu, že by takhle prostě měl vypadat standard. Řemeslná stránka je opravdu super. Nepůsobí to narychlo upláceně, záběry, střih, práce se zvukem a hudbou - všechno je velmi dobře promyšlené. Problém je, že propracovanost/psychologizace postav je na úrovni o moc kratšího filmu, než si žádá výsledná celovečerní stopáž. Je to škoda hlavně proto, že po úvodní cca půlhodince tvůrci zúží koncentraci primárně na postavu otce, čímž je ten hlubší ponor do jeho motivací nejen očekávaný, ale taky nutný. Chápu, že je to podle skutečnosti, takže těžko čekat u Ludovíta nějakou odzbrojující akci a la Katja v Odnikud. Pro výraznější kafkovské zmítání v neprůstřelném systému nebo hlubší ponor do rodinné bolesti (což se povedlo Jurajovi Lehotskému v o dva roky starší Nině) ale podle mě prostor byl. I tak mě slovenská tvorba posledních let těší. Nina, Špína i Ostrý nůž mi shodně navodili skličující pocit, že každé větší město je poměrně nebezpečným a temným místem.

Solidně natočený, solidně odehraný, ale jen těžko o skutečnosti vypovídající pohled do hluboké exekutorovy duše (navíc s podivným, prakticky nijak neznázorněným a neuchopitelným vnitřním bojem). Nakonec z toho vyznívá jediné: zlý systém nefunguje. Trošku banalitka.

Čekal jsem něco mnohem horšího, slizce ošahávajícího. Čekal jsem, že se po čase urazim, ale omezil jsem se na chvilkový husiny trapnosti. Přes všechno vezení se na těch nejbrutálnějších gender stereotypech a absolutní nepochopení, v čem spočívá rovnoprávnost, vnímám aspoň nějakou (kostrbatou, logiku postrádající) snahu o smířlivost a ponaučení. Druhá věc je, že u snahy to skončilo. Celý to na mě tvůrcovsky působí, jako když se dva jednodušší macho chlapi večer brutálně vožrali a udělali pořádnej macho bordel (vyrvali na ulici koše a vyvrátili pár dopravních značek), pak dostali vyčítavej sekec od manželek (což je v tom rozcitlivělém rozpoložení mírně dojalo a popíchlo se nad sebou zamyslet), a tak se při příští buranský slezině rozhodli napsat příběh, ve kterém shrnou, co mají rádi, ale zároveň se polepší. Průser je, že se u toho polepšování zhulili nějakym skankem z kámošovy záhradky, a tak vyplodili nesmyslnou blbinu s kráterama v logice, ve který splácali pátý přes devátý, přístup k genderu nepochopitelně vymezeli v absolutně protipólních extrémech (buď jsem buran, nebo měkouš) - tak trochu ve stylu "aby se neřeklo, máme přece nějakou zodpovědnost" - ale děsně se u toho všeho samozřejmě nasmáli. No, dal jsem si před projekcí pár ginů s tonicem, ale stejně jsem se moc nezasmál, až na pár úsměvů u slušně napsanejch gagů, a po čem muži touží, nezjistil. Zmíněníhodný nicméně je, že lidi kolem mě se smáli, a hodně (celkovej box office mluví za všechno), a při výlezu z kina vypadali odpočatě a pozitivně naladěný, což prostě není málo. Když k tomu přičtu dobře odvedenou práci na castu a komediální schopnosti herců, u kterejch jsem ani nečekal (Langmajer a Hádek), že je maj, tak tam tu druhou hvězdu nějak přičaruju. Na level sodoma gomora tahle Havlíkova vylomenina nemá.

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že tematizuje pravý opak, Zelená kniha nechce vystupovat z vod konvencí, zájem jejích tvůrců je úplně jinde. Rasovou problematiku berou Farrelly a spol jako atraktivní pozadí, na němž si vystavěli úspěnou oscarovou kampaň. Film brouzdá v hlavním tématu po povrchu a hovoří o něm jazykem akceptovatelným tak před padesáti lety. Kdyby vzniklo Hádej, kdo přijde na večeři dneska, asi bychom si ťukali na čelo - proč, když jsme tohle už společensky dávno vyřešili? Sám režisér upřesnil zacílení svého filmu v děkovné řeči, při které zdůraznil, že Zelená kniha je o lásce navzdory všem rozdílům a hledání pravdy o tom, kdo jsme. V šedesátých letech minulého století by to nejspíš bývala byla velká slova, a ačkoliv pořád stejně platí, působí dnes stokrát omletým dojmem. Ukazuje se tedy, že takový zkušený řemeslník jako Farrelly může přijít s dobře vystavěným produktem, kterým Akademiky podrbe po odhaleném bříšku, a ti mu za to přidělí nejvyšší ocenění. Rozdávání sošek průměrným snímkům je ale mnohem víc znepokojující než vyhlašování bez moderace či záměna obálek pro vítěze.

Mně se Favoritka pořád líbí. Ale třebaže se v ní odehrává řada výstředních momentů, je to podle mě Lanthimosův zatím nejnormálnější film, který se prostě bude nejrůznějším akademiím líbit víc než jeho předchozí tvorba. V období baroka, které se samo o sobě vyznačovalo podivnými zvyky hýřivé šlechty, se Lanthimosův rukopis navíc trochu ztrácí. Spolu se znázorněním tehdejších způsobů zmizelo taky strnulé chování postav, což může mít ale co dočinění s absencí scénáristy Filippoua. Mimo těch podhledových záběrů a užití jen přírodního světla, které dělá hercům autenticky dvojité barokní brady, mi přijde nejzajímavější to rozložení sil uvnitř paláce. Projevy maskulinity a mužské nadřazenosti Lanthimos skoro úplně posílá do kopru. Chlapi jsou tu omezený na dovádivé prostopášníky a politické pěšáky. Strategická rozhodnutí dělají ženy a jako jediné se taky nebojí jít za hranice pravidel - přesto je mužský osazenstvo furt šovinisticky šikanuje. Ta neschopnost vnímat ženy jako sobě rovné tady dělá z mužů až takový paralelně se vyvíjející (zakrňující) lidský druh. Vtipná akcentace krize mužství v nejvyšších kruzích britské aristokracie a skvělá partie šachu o moc mezi ústřední trojicí. (Odzbroující děkovná řeč Olivie Colman je po hříchu skoro to jediný, na co se dalo při Oscarech s radostí koukat.)

Okoukaná forma a místy dost nenápaditá, až unavená režie. Film, co nefunguje jako body horor a jen o chlup líp jako bad trip movie (žezlo letos uzmul Panos Kosmatos). Skutečně, poslední, co by mě napadlo, je, že se budu nudit a ten styl mě nevcucne do plátna. I když zohledním, že jde do značné míry o improvizaci herců, a tím i štábu, zůstává fakt, že řemeslný zbytek postavil Noé více méně na svých manýrách. Místo o experimentu bych spíš mluvil o lenosti (polehčující okolnost: přiznal, že zrovna neměl prachy). A vážně někoho zdrtí, že nejhorší osud potkal ty postavy, které měly nejčistší duši? Že je Gaspar arci zmrd, už přece taky dávno víme.

Sledovat Romu je jako procházet se mezi pískovcovými Chrámovými stěnami, různě natáčet hlavu a obdivovat přitom, jak se tvary přírodou vytvořené architektury z každého úhlu trochu proměňují. Samozřejmě s tím rozdílem, že v kině je nehybným elementem divák a černobílou fresku mexických domů a ulic mu před očima uvádí do pohybu plovoucí kamera. Cuarón se podobně jako v Gravitaci nebo Potomcích lidí snaží až na výjimky oprostit od nutnosti střihu. Jenže jakkoliv je Roma především sondou do dennodenní lidské rutiny, snaha umožnit divákovi maximálně citlivý vhled nedovolí prosté výjevy snímat obdobně civilně a třeba i roztřesenou ruční kamerou, na kterou jsme u tohoto režiséra zvyklí. Pocit plynutí a vtažení do prostoru Cuarón dokonale vytváří hloubkovým umístěním a širokým rozvrstvením předmětů a postav v mizanscéně, ale taky krouživým přecházením mezi záběry takzvaně z pohybu do pohybu. Dokonce si nemyslím, že bych zašel příliš daleko s tvrzením, že Roma snese srovnání s velkými díly Andreje Tarkovského nebo třeba Františka Vláčila. Tato montáž vzpomínek dítěte podaná s odstupem zkušeného a ošlehaného tvůrce je jistě zemitější a přímočařejší než třeba Stalker nebo Marketa Lazarová a na první dobrou jí chybí vyloženě duchovní rozměr. Lze to ale chápat tak, že Cuarón nemá božský komplex a na svůj filmový svět nikdy neshlíží shora. Duchovno ve svých filmech vždy znázorňuje jako cosi mimořádného a záhadného, co není možné pochopit ani uchopit. A taková je i Roma – unikátně přemýšlivý film, a přitom zcela lidský.

Na první pohled poněkud kostrbaté a stylově srovnatelné třeba s některými dílky studentů FAMU. Na druhý pohled práce vnímavého tvůrce s citem pro obrazovou symboliku. Na třetí pohled odvážný, nepodbízivý film o celoživotní samotě, kterou neutiší ani případná podpora nejbližšího okolí. Velmi trefně napsána je role Gaba - ztvárňuje hlas, který ve společnosti zní, ale s nedostatečnou intenzitou. Kdo se aspoň trochu orientuje v situaci silně katolického Chile, pochopí, proč je existence Fantastické ženy nejen pro tuto zemi tak důležitá.

Nejroztomilejší Anna Karina a Godardovo skokovitě roztěkané vyprávění se subverzivním přístupem ke vztahu hudby, obrazu a dění. Tvrdé, provokativní střihy, neotesané, figurální herectví a čirá, autorská, povýšená radost. (Jo, a abych nezapomněl - pro mě osobně nejzapamatovatelnější předehra k polibku ve fillmové historii).