Mr.KarlAdler

Neskutečně zábavné. A určitě jeden z nejvíc bezprostřeních filmů, co jsem viděl. Dějově je It tak nabité, že si člověk připadá v kině aspoň tři hodiny, ale přitom ho gejzír režijních nápadů neustále udržuje spokojeně koncentrovaného. Je potřeba si uvědomit, že King píše veskrze braky, a tak je jasné, že čas od času Muschiettim vytvořenou atmosféru narušují jistá žánrová klišé nebo prostě jenom blbě odvyprávěné sekvence knížky (just guessing). ale Andy je docela bůh a pohrává si s nimi s jistou parodičností, a navíc je narušuje solidními žánrovými skoky (plakát kapely v pokoji tlouštíka, souboj s šutrákama..). Dětem z pusy vylézají dost neodolatelně přiblbé hlášky s takovou mírou intenzity, že jsem se provinile přiblbe culil po většinu stopáže. Jasně, lze vytýkat místy trochu zbytečný digibordel a to, že It opravdu není sázka na plíživou atmosféru a vypointované lekání, takže Pennywise a jeho podoby jsou spíš ztělesněním permanentního děsu než strachu.. Jenže - proč ne, žejo. Jo, a Sophia Lillis je jednoznačně moje femme fatale (i když vlastně taky trochu vypadá jako klaun :).

O co víc prapodivně je to napsané, o to zajímavější je sledovat některé režijní postupy. Protože přes veškerou scenáristickou snahu držet se romantické linky a udělat z Bodyguarda především limonádový dojáček (jednoznačně cílící na ženské publikum), jde Mick Jakson až překvapivě opačným směrem. Nálada je šedavá a znepokojující, objevují se střihové postupy jak u akčního thilleru (a to i při obyčejných přechodech mezi scénami, nad kterými jsem štěstím plesal) a cukrování mezi ústřední dvojící víceméně ustupuje tomu, jak poutavě lze zachytit jejich blízké okolí. Jinými slovy - při scéně, kdy Rachel roztomile šermuje Frankovi před nosem šavlí a dojde k jejich romantickému vzplanutí, zajímá režiséra spíš to, jak si vyhraje se světelnými odrazy a pohybem šátku letícího vzduchem, než že by se dvakrát soustředil na chemii mezi postavami. Možná že by Osobnímu strážci prospělo, kdyby ho natočil někdo, kdo nechá přirozeně jednoduché repliky herců vplouvat do odpovídající atmosféry romanťáren. Ale na druhou stranu je to, jak tenhle film "nehodícím se způsobem" vypadá, podstatně nejoriginálnější a tuctovou práci pera dost zachraňuje.

Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani třeba Život Briana. Janička ale stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností. Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času.

Tak já fakt nevim, jestli Lynch lidi víc miluje nebo nenávidí, každopádně je jeho náhled do našich povah neuvěřitelně zábavný pozorovat. Začíná to najíždět na notu vztahový limonády, směšný konzumnosti a nevypočitatelných charakterů, tedy notu původní, a tak se už zase cejtim provinile okouzlen. Držet se tohohle schématu Return celou dobu, popravdě nechci koukat na nic jinýho.

Skutečně jde snad o první Nolanův film, který nevábí k opětovnému zhlédnutí kvůli wow efektu, ale proto, aby člověk prozkoumal všechny jeho netradiční tvůrcovské postupy. Hledat hlavní sdělení v lehce naťuknutých politických souvislostech nebo v příběhu postav je zbytečné. Pokud Dunkerk ukrývá nějaké bohatství, pak je obsaženo právě v neokoukané formě vyprávění a netradičně nasnímaném prostředí, které zase trochu jinak připodobňuje, jak asi mohla ta druhá světová válka vypadat z první ruky. Výsledek připomíná arytmii, kdy se při nádechu zrychluje srdeční činnost a při výdechu zase zpomaluje. Vyprávění totiž střídavě graduje a rychle ustupuje do znepokojivého stádia vývoje, z čehož je člověk po čase podobně otupělý jako vojáci, které vidí zmateně hledat cestu z nekonečné šedé pláže. Nevadí mi čistota v zobrazování násilí, vůbec mi nevadí, že chybí typický hollywoodský punc, ale poprvé mi u Nolana vadí totální citová prázdnota a neschopnost mě plně vtáhnout. Možná jde o přenesený a chtěný efekt, to ale odohalí až druhá projekce.

Já jsem na Heathcliffa ujetej, ale I Am Heath Ledger je trochu zklamání. Ačkoliv to může působit jako řemeslně poctivě odvedená práce, vezoucí se na „kapadiovském“ trendu použití záběrů z domácího videa a snahy ukazovat co nejmíň „mluvících hlav“, vlastně nepřináší nic nového. Chronologicky odvypráví Ledgerův příběh, zmíní jeho výjimečnost, talent i těžkosti v průběhu kariéry, ale nepokrytě jen směřuje k srdceryvnému finále. Nešťastná smrt mladého talentu je smutná sama o sobě, takže nevidím důvod, proč si pomáhat obrazovými klišé jako k nebi stoupající jiskry z otevřeného ohně.. Po pár dnech upadne všechno v zapomění asi jako zážitek z televizního pořadu.

Pokus o vysoké umění, co má řemeslné nedostatky - jo, tady je něco špatně. Film podivně plochý, neschopný do fresek připomínajících záběrů komponovat herce, zdlouhavý, do sebe zahleděný.. A přesto dostal jako silně autorský a divácky nevstřícný projekt zelenou, prosadil se a uspěl. Palec nahoru jde ještě za skvělou hudbu, bohužel jedinou složku, která tvoří atmosféru (ostatní její snaze spíš podkopávají nohy. Beru, že některé filmy jsou náročnější a ukrývají spoustu duchovního, což člověk nemusí na prvni dobrou pochytit, ale Křižáček k nim fakt nepatří.

Hlasitý aplaus tak trochu z principu. Příběh mladé lásky mezi dvěma chlapci je citlivě podaný, ale naroubovaný na spoustu šablon. Podsouvá tolik vztahových, rodinných i celospolečenských klišé, že si moc neumím představit divácké přijetí jeho heterosexuální verze. Pokud spějeme k ideálu toho, že budeme na homosexuální i heterosexuální páry pohlížet bez rozdílu, zbude prostor rozlišovat originální a neoriginální filmy, bez ohledu na tematiku. Na druhou stranu ale věřím, že vztah dvou pubertálních kluků může spoustu konzervativců a ignorantů popíchnout. Aspoň tak.

Musím to trochu obhájit. Sluneční stát jsou skutečný čáry máry se zvukem (bože, ten machrovinkovej přechod z burácení hromu do burácení lokomotivy - slast!), obrazem a propojováním objektů v náročnejch podmínkách pro kompozici - každej záběr je vlastně tak dobrej, že by si zasloužil vlastní rozbor. Sice si myslím, že znova už to tu hodinu a třičtvrtě nedám (ostatně z toho nebude víc než zapadlá festivalovka), ale na jedno podívání si Rati Oneli zaslouží absolutorium. Už jenom proto, jak na mě dokázal přenýst atmosféru mésta, prostředí, do kterýho je zasazený, a (byť trochu stylizovaně) života smutně šťastnejch lidí v něm.

Tenhle film pravděpodobně rozdělí, a vlastně už rozděluje, diváky na dvě strany. Jedni v něm vidí úžasnou nálož hořce podané zábavy a druzí směsici nesouvislých hysterických skečů a nesympatických postav. Jenže to je přesně ono – Axolotl Overkill je taková předimenzovaná výpověď o roztěkanosti a přepjatosti současné mladé generace. Jakkoliv je to do jisté míry manýristická snaha o děsnou jinakost (axolotlové, tučnáci, atd.), Miftiino extrémní prožívání si mě prostě získalo.