El_Shafo

Jo, když jsem to zhlédl posledně (a prvně), bylo mi tak 14, možná 15, a pak jsem ulehal s pocitem, že jsem to celý jaksi nepobral. Znovu jsem Sedmou pečeť viděl po těch dejme tomu 5, 6 letech a už vím, že jsem film nepochopil z úplně jiného hlediska. Byl jsem blbý a čekal jsem příběh, a ačkoliv jsem měl matné tušení, že Bergman točí umělecké snímky, na který se dneska dívaj tak leda intelektuálský paka, neměl jsem tušení, že filmy se dají točit i za jiným smyslem, než je převyprávění děje. Už tehdy jsem samozřejmě rozeznával narážky, vtípky (rozhodně ne na spadnutí ze židle, spíš na lehké pousmání) a snad i metafory, jenže zatímco tehdy jsem se v nich topil, dneska to byla lázeň ve vaně napuštěné pilsnerem. Ale i kdybych nakrásně tehdy pochopil všechny jinotaje (jakože jsem asi neproniknul do všech ani dnes), pořád by mi v bráně vstupu do podstaty filmu bránilo nerozpoznání toho hlavního. Atmosféry. To je chvílema prostě nářezová. Tehdy jsem musel být vůl se zcela zablokovanýma kanálama empatie, vžití se do nálady a pochmurného náboje nejistoty a neustálých otázek. Jenže... Vlastně bych si měl z celého filmu odnést smíšené pocity vědomí vlastní pomíjivosti a marnosti, zároveň bych se měl rozplývat nad tím malým capartem v komediantské rodině, co všemu unikla, ale jen s vědomím, že stejně uniknou jen do světa středověké bídy a opakování stejných beznadějných situací. Měl bych se zamýšlet nad smyslem života a v trýznivém zadumání probdít noc. Ale to se nestane. Díky bohu jsem možná pořád ještě trochu zabedněný a nálada filmu mě opustila skoro hned po titulcích. Navíc jsem se - pravda - chvílemi nudil, takže nejenom, že si netrápím ducha bolestnými otázkami, dokonce mě hřeje vědomí, že s klidným srdcem tomu nemůžu dát 5*, takže mě nikdo nemůže podezřívat, že su intelektuálský pako.

Milá čapkovská drobnůstka. Je pravda, že druhá půlka je hodně zdlouhavá a drobátko nudí, ale i tak se člověk musí stále usmívat (nebo děsit), když srovná hlas, mimiku a celkové vzezření Petra Nárožného s G. W. Bushem :-D

To je VRCHOL! To je ono, nářez, zářez, sračka, blitka, vkusný asi jako vánoční album Ivetky Bartošovic, jenomže tak přesně to bylo myšleno, a tak se ze South Parku stal kult jak sviň a nejednou se jej pokusil někdo napodobit (viz Pakárna a podobný ptákoviny). Nevím, co vyzvednout nejvýš, poněvadž vše je úžasné od úvodní neposlouchatelné písničky bez emocí, smyslu pro melodii a smyslu vůbec, přes otřesnou animaci, kterou snad dělali v malování či co, až po tradiční "Zabili Kennyho." "Parchanti!". Snad všechny díly dokážou z totálně debilního příběhu s naprosto kreténskou zápletkou vydojit tuny idiotských vtipů, kterým samozřejmě nemůže rozumět každý. Mám takovou teorii, proč je South Park také tak nenáviděným seriálem; vše tkví v špatném vývoji člověka, popřípadě špatné paměti, pokrytectví nebo kombinace těchto faktorů. Každé dítě by si mělo projít kanálovým období, kdy fluše v šalině po podlaze, mete nadávky, aniž by vědělo, co znamenají, sleduje po nocích porno na ztlumené televizi a bojí se, aby ho nenačapali rodiče, a přitom stále věří na Ježíška. Kdo si tímto neprošel, utrpěl vývojovou vadu připodobnitelnou snad leda tomu, kdyby jej vychovávali vlci a nenaučil se mluvit, takže seriál nemůže pochopit. No a pak jsou ti, co jsou přece nad toto vše povzneseni a buď opravdu zapomněli, nebo to jen předstírají. Kdo o South Parku pochybuje, ať si poslechne ten klasický dvě minuty dlouhý výtah hlášek začínající slovy: "Terrance a Philip, ohnivé prdele...", a hned bude doma. Tomuto nemůže odolat nikdo aspoň trošku normální. (Už asi vím, co bylo základem Voight-Kampffova testu v Blade Runnerovi.)

Jenom se divím, jak všichni tak dobře věděli a pak se divili jak to, že se diví, když vlastně tak dobře věděli. Asi jenom ten Werich to dokázal přetavit do všedních (ale silných!) metaforek, a tak se pořad může zdát lehčím a nad věcí. Ale všechno je naopak. Každý díl jsem viděl několikrát a pokaždé se jenom slabošsky pousmívám, abych zakryl, že se mi chce brečet; a to nejenom díky znalostem následujícího dění, ale hlavně s vědomím, že už tehdy se vědělo, a přece se doufalo. Ono totiž pražské jaro není jenom shlukem frází a výčtem událostí a reforem. To nejdůležitější, co tento cyklus nabízí (a zároveň i to nejvyšší, co si z celého přelomu 60. a 70. let v ČSSR neseme), je vhled do nadějí a obav tak krátce fungující, ale o to silnější občanské společnosti.

Toto je jeden z filmů, které tvoří vrchol dnešní (rozuměj moderní) kinematografie. To, co se dělo v hudbě na konci 60. a začátku 70. let, se děje teď ve filmu. Je pravda, že je v tom víc vyumělkovanosti a snad méně upřímnosti, takže je to vrchol úplně jiný, ale stejně vysoký. (Zda je to domněnka nebo fakt, ukáže až čas.) A tak když jsem film dodíval, byl jsem rozhodnut dát 4*, protože po všech podobných úžasných filmech jsem byl tak rozmlsaný, že mě Dokonalý trik nijak zvlášť nechytl. Pak mi začal hlodat v hlavě červíček a řekl jsem si, že to byl vlastně výborný snímek, proč tomu vlastně nedám 5*? A v tom jsem si to všechno uvědomil. Když jsem zjistil, že je z roku 2006, tedy že tehdy musel být opravdu originální, začal jsem se přiklánět k nejvyšší metě. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi pod záplavou čtyřicet let mladší hudby opovrhl klasickými alby Deep Purple, jak jsem nepochopil Sgt. Peppera, vůbec už nemluvě o vokálních výstřelcích Queen první půlky 70. let; v tu chvíli jsem si uvědomil, že tyto filmy opravdu jednou musejí být klasikou hodnou Led Zeppelin nebo King Crimson. Pak jsem si vzpomněl, jak mě mile překvapil Ziggy Stardust v roli Nikoly Tesly, poznal jsem Boží prst, který mi právě symbolem ukázal rovnítko mezi dobou slávy rocku a filmu a potvrdil, že se nemohu mýlit. Amen.

Moje obavy, aby Čtyřlístek nedopadl jako Hurvínek na scéně a neudělal si ostudu na nezvratitelném konci své skvělé éry, která prostě nemůže konkurovat na území flexibilnějších autorů výrazných, zato však pomíjivých hvězdných výkřiků, jež ani nemají za cíl víc, než stát se hitem pár sezón (v případě, že budou mít štěstí a natočí se dvojka, trojka...), natož stát se klasikou bavící několik generací, jako tomu bylo a ještě trochu je u toho Čtyřlístku nebo Hurvínka, kteří pomalu odcházeli už za mé generace, se naštěstí nevyplnila!!! Čert vem product placement, do toho jsem s tím šel! Na to nemůžu brát ohled, to je jen ústupek v dnešní době, aby mohl vzniknout kasovně směšný doklad inteligentního humoru pro děti, narozdíl od množství komerčních tutovek, co vsází na domněnku, že děti jsou naivní, a proto tupé. Ano, čtyřlístek je ve velmi dobré formě, nejenom co se týká vtipu; i příběh je zajímavý, nečekaně zajímavý a snad složitý (samozřejmě ve srovnání s jednoduchostí konkurence), skvěle se zapracovalo s historickými postavami, ani v nejmenším si ti čtyři nehrají na něco, čím nejsou. Určitě se film povedl. Škoda jen, že se pravděpodobně jedná o labutí píseň kdysi slavného komiksu typického pro to lepší své doby, která ale musí ustoupit nové, jež opět - jako vždy - přichází s dobrými i špatnými vlastnostmi. Ale kdo ví, třeba tento film vzbudí nový zájem o čtyřlístek. Sám tomu ale moc nevěřím.

Symbol rusáckýho útlaku a znásilňování asijskou pseudokulturou vší České krásy Ježíškem počínaje a Werichem konče. Banda Tatarů k nám vlítla a rok co rok do nás cpala tyto sračky s takovou vehemencí, že - podobně jako byl jeden muž, kterého denně mučili, po letech propuštěn závislý na bolesti a musel si ji přivozovat sám - si jimi necháme (ba dokonce je pro to vyžadujeme!) kazit děti rok co rok znova a znova na slavné Tv Nova, která když nepropaguje Mrazíka, cpe nám z druhé strany postavou i elegancí podobnýho chlápka, tentokrát kamioňáka s vřískotem "Vánoce jsou tady, Coca-colu si vychutnej!" Ach, Prozřetelnosti!, za co je tato hrůza v červeném?! Nebylo snad rudé dost? Bylo, ale dobře nám tak! Ať žije památka brežněvovské éry. Zapoměňme na Toma a Jerryho, když můžeme mít Nu pogodi! Pohřběme sibiřským škvárem beze smyslu dětská očička plná fantazie, jež měla rozkvést nad hrdým českým národem zapomenutými Trnkovými pohádkami! Sereme si do hnízda plného kukaččích vajec a ještě tomu dáváme 76%. Fuj!

Byl jsem v Brně na koncertě, nad čímž jsem váhal. Fakt, že po celém place byly židle, mě - řeknu to po rockersku, když hodnotím koncert rockové kapely - nasral, protože takto se sami Olympici staví do role dědkovské kapely pro důchodce (pak jsem ale zjistil, že to byl výmysl pořadatele, tímto se skupině omlouvám), což je přesný opak, čeho by se mělo dosáhnout, aby se zlomila pověst komunistické vládní kapely, která - ač asi komárům udělala hodně ústupků - ale vydala několik alb, které opravdu měly na překročení našich krátkých, v té době ale nepropustných hranic. Nakonec jsem se ale rozhodl, že na koncert půjdu. A nelitoval jsem. A víte, co se mi líbilo nejvíc? Nebyla to pasáž z Prázdnin na Zemi, mého nejoblíbenějšího alba, ani emocionální doják Stejskání, ani překvapivě povedené aranže filharmonie. Byla to milionkrát provařená Želva. Cha! To jste měli vidět, jaké k tomu bylo promítáno video za kapelou a filharmoniky. Roztomilá a hlavně rozparáděná želva s harmonikou, kytarou, bicími a klávesy tančila, lítala vesmírem, sem tam se rozplácla o nějakou planetu a najednou jsem před sebou měl tu pravou bezstarostnou atmosféru Chrastiny a Pacáka, dadaismus vládl zaplněnému Rondu a zapomnělo se na všechny starosti, co nás druhý den čekaly (já jsem například dělal závěrečky v autoškole). A co se nestalo? V televizním sestřihu Želva vůbec nebyla! Co to má znamenat? To je, jak kdyby Deep Purple nezahráli Smoke nebo Black Sabbath Paranoida! Ale hlavně, že musí zaznít nudná a komerční slátanina Okno mé lásky a její družka Jasná zpráva, která nás nakopává z důchodcovských rádií dnes a denně. Proč místo úděsným textem zprasené Taky jsem se narodil bos nezaznělo třeba něco z těch Prázdnin? To mi nikdo nevysvětlí. Jestli jde Olympicu o budoucnost a nechtějí, aby dopadli jako mnoho jejich - po právu nebo naopak - zapomenutých vrstevníků, měli by se zaměřit na zviditelnění svých zajímavějších a odvážnějších kousků, než jsou jejich známé, ale opovrhované popíky.

Musím se přiznat, že do tohoto filmu jsem šel se slabým, ale na správném místě vrtajícím červíkem nedůvěry. Od Slámy jsem předtím viděl dva filmy. Venkovsky učitel byla parádní oddechovka, milá a zábavná, 4* jak vyšité; druhý snímek byly Divoké včely, které byla jenom milá nuda na opomíjené téma klasického komunismem zpraseného a převratem odstrčeného vesnického života. Bohužel ale točit film o nudě nudně není nic pro mě, ale žádná tragédie to nebyla, 2*. Jeden film byl potěšením, druhý zklamáním, bylo to 1:1, zaokrouhleno na 3*. O filmu Štěstí jsem nic nevěděl, a tak jsem mohl soudit jen podle nějakého traileru, který jsem viděl, když šel film před osmi lety do kin, a podle plakátu. Indicie nic moc nenapovídající, ale říkal jsem si, že teď následuje milý průměr. A první půlhodinu to tak bylo. Snad trochu pod průměrem. Začátek mě nudil stejně jako Včely, ale najednou jsem si uvědomil - když jsem se musel na chvíli zvednout a film jsem zastavil -, že mě to nedá a musím vše udělat rychle, jen ať se hned vrátím. Pomalu a nepozorovaně se film rozjel a najednou jsem nechápal, jak jsem se na začátku mohl nudit, snad jsem se chtěl na chvíli vrátit do doby, kdy bylo vlastně vše v pohodě, ale nešlo to. Tok děje mi nedovoloval vybočit z proudu a jedním dechem jsem se dodíval. Skvělý film, nečekal jsem, že bude až tak dobrý, a k tomu musím přihlédnout. Rozhodoval jsem se mezi 4 a 5*, ale pamětliv faktu, že asi nadhodnocuji překvapením, jsem se rozhodl pro 4*, velice silné, ale na 5* to asi fakt nebylo.

Kdyby tak byl seriál o něčem jiném než o tom, že komunisti byli hajzli, o rodině, o tom, že komunisti byli hajzli, o těžkém životě za socialismu, o tom, že komunisti byli hajzli a o tom, že komunisti byli hajzli! Jenže toho "komunisti byli hajzli", ač se pod to podepisuji, bylo moc; tak moc, že tam o nic jiného nešlo. A koho baví číst neustále "komunisti byli hajzli", toho bude bavit i seriál. Mě to neustálé "komunisti byli hajzli a nic víc" po chvíli vážně lezlo krkem. Jinak ale dobré kostými, rekvizity... Herecké výkony sice nic moc, ale ono to bude i tím, že na tom "komunisti byli hajzli" furt dokola asi nejde moc zahrát.