luke774

Když o nějakém filmu řeknete, že je buranskou komedií nejhrubšího zrna, většinou to myslíte pejorativně. V případě Dukeů je to ovšem kompliment jako poleno, protože když začne vyprávěč sázet svoje ultrasuché hlášky a před vámi se objeví buranov jménem Hazzard, je i neználkům seriálové předlohy jasné, že tady končí/začíná veškerá sranda. Klidný záběr pak doslova protrhne oranžový Dodge Charger s duem vykuků za předním sklem. Kostky jsou vrženy. Kdo by od filmu čekal víc než jen rozjuchané ježdění po šotolinových okreskách, nemilosrdně bílý oblek místního šéfa Hogga a zástup úmyslně jednorozměrných postaviček, z nichž některé hláškují víc než obvykle, krutě by se spálil. Americké publikum film nepřijalo, zřejmě proto, že si evidentně dělá legraci jak z venkovanů, tak z původního seriálu (a Jessica Simpson podle všeho nemá dost krátké minisukně). Pokud ale neujíždíte na onom seriálu z konce 70. let, můžete tyhle obavy zanechat v prachu cest. Knoxville a Scott si svoje role užívají do poslední kapky (Scott je možná až příliš hyperaktivní, takže vedle něj Knoxville působí zakřiknutě, i když si čas od času hodí parádní stunt) a buranskému slangu rychle přijdete na chuť, stejně jako bleskově konstruovaným gagům a situacím (japonští vědci vedou). Režisér Jay Chandrasekhar vsadil na klasickou retro notu, což je v případě technického zpracování příjemné (honičky jsou velmi přehledně nalajnované a je vidět, že na nich štáb strávil dostatek času), když se s tím ale sveze scénář, najde se nemálo hudrujících jedinců. "Vévodové z Hazzardu" se totiž, přesně v duchu ideologie hlavních postav, příliš nenadřou a zápletka se znásilněním nevinného městečka je chudá, ať už se Jessica nakrucuje jakkoliv. Celé to působí "jen" jako natažená epizoda televizního seriálu, ale možná právě takhle to Chandrasekhar chtěl. Navíc jsem už viděl mnohem nudnější filmy "o ničem" a těch 106 minut strávených v přítomnosti bratranců Dukeových si kdykoliv rád zopakuju. Možná je to přílišná reimaginace a odklon od předlohy, ale to mě nijak nepálí, dokud tenhle mix honiček, hlášek, minisukní, trávy a chlastu dobře chutná. Hoďte mozek na zadní sedadlo, prošlápněte plyn a to oranžové šídlo s vámi udělá divy.

Co se týče roku 2005, žánr hororu zažívá jeden z historicky největších úpadků. Zatímco Nenávistí jsem se v kině jakž takž prokousal, u druhého Kruhu už jsem skutečně trpěl. A tak jsem ani nedoufal, že by ještě mohlo přijít nějaké zlepšení. Ba, ba. Akční kouzelník Michael Bay, který před nedávnem produkoval remake Texaského masakru motorovou pilou, vrací úder s Amityville horrorem, který je čirou náhodou rovněž remakem třicet let starého originálu a rovněž je narýsován podle skutečné události. A opět má to něco, kvůli kterému ho vydržíte bez hnutí sledovat až do konce. Ač je Amityville takový kočičkopejskovský guláš a Andrew Douglas se pořád nemůže rozhodnout, zda chce točit Vymítače ďábla, Poltergeista nebo právě onen Texaský masakr, jednomu mu upřít nelze. Jeho film má zatraceně dobrý feeling a spoustu nečekaných es v rukávu, která vás přibijí do sedadel. Ať jde o klasické lekačky (není jich tolik) přes záběry typu „tam v té tmě určitě nikdo nestál, ale teď uhodil blesk a já ho viděl“ až po nefalšovaný adrenalin, když mrtví přetahují živé na svou stranu. I přesto, že je film krátký a tudíž značně uspěchaný, a navíc v něm spousta věcí nedává valný smysl (i v rámci logiky žánru), budete se bavit královsky. Bayův vliv na vizuální formu je znatelný více než dost a film místy připomíná něco mezi videoklipem Prodigy, Úsvitem mrtvých a srazem nadržených řezníků. Zamíchejte do toho pekelnou hudbu a atmosféru, že by se dala krájet a je jasné, že na druhé straně téhle rovnice vypadne zatím nejlepší horor letošního léta. A mimochodem, z Ryana Reynoldse roste opravdu šťavnatý herecký řízek ;).

Filmová adaptace nejujetějšího románu v Galaxii se rozjíždí více než slibně a během prvních dvaceti minut máte pocit, že se vám splnil sen. Jenže s demolicí Země přechází film na „nový level“, ve kterém už vaše emoce tak jednoznačným směrem neplynou. Nasycen božskými trailery jsem tuto změnu akceptoval s lehkou slzou v oku. Pak se situace víceméně urovnala a s příchodem nových postav se filmu vlila nová krev do žil. Právě včas. Jennings se po chvíli i mimo Zemi z velké části ukázal jako velice schopný chlapík, který chápe, jak citlivá je hranice mezi jemností Douglasova humoru a ošklivým trapasem a na této hranici balancuje až na pár scén velice obstojně a hurónský smích linoucí se z vašich úst nebude záležitostí ojedinělou. Na druhou stranu má však často naprosto základní problém s obyčejnými dialogy, u kterých vám vyraší malé kapky potu trapnosti na čele, a dokonce i s technickou stránkou, která nedrží stabilní laťku úplně stoprocentně a chvílemi připomíná spíše epizodu Červeného Trpaslíka než nákladnou adaptaci sci-fi románu. Britský přístup sedí filmu na jedničku a je třeba pochválit tvůrce za to, že místo všemožných vizuálních ekvilibristik a extravagantních kostýmů, které se nabízely (viděli jste seriál? :( ) sáhnuli po čiré esenci „douglasovství“ – humor, humor, ručník... a ryby ;). Filmový Stopařův průvodce rozhodně není žádným kinematografickým milníkem, dokonce ani výraznou bombou letošního jara / léta, ale adaptace je to veskrze důstojná a určitě se na ní minimálně jednou dvakrát rád podívám znovu. Což není verdikt vůbec špatný, když si představím, jaký průšvih to mohl být.

Málokdy se mi stává, že narazím na film, o němž by se dalo u piva vyprávět celé hodiny, ale při formulaci krátkého kritického hodnocení se najednou nedostává slov. Ano, Save the Green je výjimečný počin, jenž se stejně tak dobře příčí žánrovým zvyklostem, jako recenzentským škatulkám. Proto budu tentokrát ještě víc osobní a ve svém hodnocení nepokrytě „divácký“. Korejský divočák Jang Jun-hwan ve svém debutu ukázal, kam až může postmoderní filmové umění dospět: K absolutní hře, laškovnému matení odlupujícími se žánrovými slupkami, či roztodivné kombinaci absolutního využívání klišé i jejich úpěnlivému nabourávání. Pro tenhle film neplatí pravidla. Jun-hwan vám totiž s ledovým klidem vybarví to nejhlubší poselství o neudržitelnosti naší existence na Zemi, aby hned za roh nachystal past v podobě toho nejnastavovanějšího a nejdebilnějšího (pochopitelně záměrně) konce v celé historii kinematografie. Nejde přitom ani o autorovu nepopiratelnou realizační zručnost nebo všudypřítomnou sebeshazující ironii, ale spíš o pojímaní nebanálních otázek nebanální formou, v níž se plagiátorství a bezbřehá originalita setkávají se samozřejmostí menstruačního cyklu. Což není bonmot, ale neobratná snaha vyjádřit skutečnost, že StGP není ve svém blbnutí okázalý ani malicherný. Proč tedy „jen“ osm hvězdiček? K osobě Jang Jun-hwan mě sice s odstupem několika týdnů, během nichž ve mně myšlenky i filmařská hravost StGP pouze uzrávaly, váže obrovský obdiv, pocitu, že té kombinatoriky bylo místy příliš (na úkor prosté zábavnosti) a že se StGP při své krkolomné snaze překvapovat stalo chvílemi příliš snadno rozluštitelné, jsem se stále nezbavil. Do divácké extáze mi prostě něco chybělo.

Začátek Boogeymana dává příslib lahodné horrorové podívané. Skvělá souhra světla a stínu, obligátní bouřka a jedno malé dítě uprostřed velkého pokoje. A i když je tu všechno jen na efekt, dostaví se příslušný pytel s ledem a je vám nekompromisně vyprázdněn za krk. Téma strašidla ve skříni nesměle poťukává na malé vystrašené dítě ukryté někde hluboko v každém z nás a navodit patřičnou atmosféru není zprvu žádná potíž. Po pár minutách však přijde první problém. Boogeyman najednou nemá příliš jasno, čím by chtěl vlastně děsit. Zda oživlými mrtvolami, divným chováním zvířat, paranormálními jevy ala Akta X, efektně aranžovanými snovými sekvencemi nebo pootevřenými dvířky, za nimiž čeká bubák. Když se díváte třeba na Ptáky, karty jsou zřetelně na stole – měli byste se bát ptáků. A kdyby vám do filmu někdo přihodil létající talíř se zelenými pidimužíky, asi by výsledek vypadal poměrně divně. A právě takhle nesourodě a divně vypadá Boogeyman. Lepí k sobě všechno, co se mu právě hodí do krámu a spoléhá na to, že se divák přišel do kina pouze bát a ne si odůvodňovat tohle a tamto (zejména otázka Proč? je obzvláště palčivá) a bádat o tom, zda film funguje skutečně jako film a ne jen jako prostá sbírka nejzákladnějších klišé a podrazů. V jisté scéně pak dojde k fatálnímu přelomu a všechno, co se dosud vysvětlovalo v racionální rovině (tedy předchozí hodinu), nabere natolik fantaskní rozměr, že se neubráníte smíchu. A pak už není cesty zpět. Nezajímá vás, co bude dál a jak to vlastně všechno dopadne. Přiklepněte k tomu opravdu neskutečně hloupé finále, ve které je víc digitálních triků a logických kiksů než si vůbec na ploše několika minut dokážete představit a samotného Boogeymana, který vypadá stejně kvalitně jako ta loutková podivnost uvádějící seriál Příběhy ze záhrobí. Ne, ne a ještě jednou ne. Boogeyman se třemi (!!!) scenáristy za zády je jedním ze nejzásadnějších žánrových omylů v historii a zvláště v porovnání s kolegy z poslední doby (White Noise, Amityville Horror) vypadá jako nedomrlé batole s jednou ručičkou. Neotvírejte skříně, nic tam na vás nečeká.

V jednom reportu víkendových tržeb (které dopadly pro xXx 2 prachbídně) jsem četl, že Pacifier už má na kontě nějakých 140 milionů a Vin Diesel se někde v pozadí hlasitě směje. Inu... úspěch rodinné komedie mu možná vydělá na třetí díl Riddicka, ale stojí to za tu potupu před jeho fanoušky? Myslím, že ne. Rád bych zdůraznil, že nemám nic proti tanečním choreografům, dokonce ani ve chvíli, kdy se rozhodnou režírovat. Adam Shankman však doposud nepředvedl žádný rozumný důvod, kvůli kterému by mu studio mělo nadále svěřovat práci. Jeho filmy jsou nevýrazné, nudné, plné klišé a vždycky se v nich najde prostor na taneční scénu (stará láska nerezaví ;). Ale bohužel vždycky vydělají nějaké ty peníze, což Shankmana udrží v sedle (teď bude točit pokračování Dvanácti do tuctu, což je vzhledem k námětu Pacifiera zatraceně předvídatelné... studiová logika je občas průhledná jako křišťál). Abychom to zkrátili. Pacifier je úplně stejný jako předchozí Shankmanovy filmy a zachraňuje ho jen aura Vina Diesela a pár průměrných hlášek pronesených jeho bručákem. Jinak je to neuvěřitelně otravný film plný provařených situací, opravdu MIZERNĚ hrajících dětí a smutných okamžiků. Nevím jestli mám být smutný z agresivní československé chůvy (která mluví rusky ;), ukázky toho jak si Vin Diesel hraje na Jackieho Chana (nefunguje to vůbec, ačkoliv choreografii dělal jeden z Jackieho kolegů), nebo jak přebaluje dětské plínky... Rád bych věřil, že tuhle komedii natočil jen proto, aby měl co ukázat svým dětem (musí jim to ale pustit do deseti let věku, jinak se hrozně ztrapní), a měl štěstí, že docela dobře vydělala, takže by mu to mohlo pomoci k lepším rolím. Ale ať vás na to proboha nenutí nikdo koukat. ;)

Válečný opus korejského Spielberga Kanga Je-Gyua (opravdu pekelné skloňování a navíc hádám že špatné :-) se honosí hned několika jasně čitelnými nálepkami – na korejské poměry nebývale drahý, na nehollywoodské poměry nebývale velkolepý a na poměry v pokladnách domácích kin nebývale výdělečný. Člověk až žasne, co se dá za třináct milionů dolarů pořídit a až na evidentně renderované stíhačky nemůže proti chlapcům z Tae Guk Gi vytáhnout jedinou vážnější výtku. Ovšem přestože bratři ve zbrani sklízí po světě jedno pětihvězičkové hodnocení za druhým, lhostejno jestli od diváků nebo v recenzích, mě osobně k naprosté spokojenosti něco chybělo. Tím něčím mohla být odvážnější koncepce celého příběhu, to kdyby Je-Gyu celou dobu nevyprávěl přesně dle starých známých válečných schémat. Civilní expozici a epilog, stejně jako vzpomínky na doby míru, v nichž po sobě naši hrdinové ve zpomaleném záběru šplíchají vodou a rozjuchaně dobíhají tramvaj, bych v dnešní době – se znalostí Kulky v hlavě, Stoneových děl a právě Ryana – očekával spíš v parodii na válečný žánr. Ne v jeho vzývaném nováčkovi. Konvenční výstavba scénáře a snadno rozluštitelná východiska z něj ovšem nijak nesnižují ofenzívu emocí, které z bratrského nahánění na válečné frontě vyplyne. Působivá řežba, která ale při své obstarožní výstavbě dle mého odpovídá spíš představám o výtečném řemeslu v rámci žánru – a ne o výjimečném filmovém díle, které by kinematografii nějakým směrem posouvalo.

Válečný opus korejského Spielberga Kanga Je-Gyua (opravdu pekelné skloňování a navíc hádám že špatné :-) se honosí hned několika jasně čitelnými nálepkami – na korejské poměry nebývale drahý, na nehollywoodské poměry nebývale velkolepý a na poměry v pokladnách domácích kin nebývale výdělečný. Člověk až žasne, co se dá za třináct milionů dolarů pořídit a až na evidentně renderované stíhačky nemůže proti chlapcům z Tae Guk Gi vytáhnout jedinou vážnější výtku. Ovšem přestože bratři ve zbrani sklízí po světě jedno pětihvězičkové hodnocení za druhým, lhostejno jestli od diváků nebo v recenzích, mě osobně k naprosté spokojenosti něco chybělo. Tím něčím mohla být odvážnější koncepce celého příběhu, to kdyby Je-Gyu celou dobu nevyprávěl přesně dle starých známých válečných schémat. Civilní expozici a epilog, stejně jako vzpomínky na doby míru, v nichž po sobě naši hrdinové ve zpomaleném záběru šplíchají vodou a rozjuchaně dobíhají tramvaj, bych v dnešní době – se znalostí Kulky v hlavě, Stoneových děl a právě Ryana – očekával spíš v parodii na válečný žánr. Ne v jeho vzývaném nováčkovi. Konvenční výstavba scénáře a snadno rozluštitelná východiska z něj ovšem nijak nesnižují ofenzívu emocí, které z bratrského nahánění na válečné frontě vyplyne. Působivá řežba, která ale při své obstarožní výstavbě dle mého odpovídá spíš představám o výtečném řemeslu v rámci žánru – a ne o výjimečném filmovém díle, které by kinematografii nějakým směrem posouvalo.

Válečný opus korejského Spielberga Kanga Je-Gyua (opravdu pekelné skloňování a navíc hádám že špatné :-) se honosí hned několika jasně čitelnými nálepkami – na korejské poměry nebývale drahý, na nehollywoodské poměry nebývale velkolepý a na poměry v pokladnách domácích kin nebývale výdělečný. Člověk až žasne, co se dá za třináct milionů dolarů pořídit a až na evidentně renderované stíhačky nemůže proti chlapcům z Tae Guk Gi vytáhnout jedinou vážnější výtku. Ovšem přestože bratři ve zbrani sklízí po světě jedno pětihvězičkové hodnocení za druhým, lhostejno jestli od diváků nebo v recenzích, mě osobně k naprosté spokojenosti něco chybělo. Tím něčím mohla být odvážnější koncepce celého příběhu, to kdyby Je-Gyu celou dobu nevyprávěl přesně dle starých známých válečných schémat. Civilní expozici a epilog, stejně jako vzpomínky na doby míru, v nichž po sobě naši hrdinové ve zpomaleném záběru šplíchají vodou a rozjuchaně dobíhají tramvaj, bych v dnešní době – se znalostí Kulky v hlavě, Stoneových děl a právě Ryana – očekával spíš v parodii na válečný žánr. Ne v jeho vzývaném nováčkovi. Konvenční výstavba scénáře a snadno rozluštitelná východiska z něj ovšem nijak nesnižují ofenzívu emocí, které z bratrského nahánění na válečné frontě vyplyne. Působivá řežba, která ale při své obstarožní výstavbě dle mého odpovídá spíš představám o výtečném řemeslu v rámci žánru – a ne o výjimečném filmovém díle, které by kinematografii nějakým směrem posouvalo.

Některé lidi při divoké cestě předběhne vlastní kolo, Franka Townse při písečné bouři předbíhá vrtule, rozseká mu půlku kabiny a při polořízeném pádu to odnese i zadek letadla a jediný doktor na palubě. To je hezký začátek pobytu na Gobi - největší pláži v okolí (jen to moře chybí). Jsou bez rádia, s omezenými zásobami. A pak podivínský Elliott jen tak prohlásí, že navrhuje letadla a z toho vraku by dokázal udělat nový letoun. Zápletka zní sice neuvěřitelně, ale kdo dělá poctivě domácí úkoly, ten už dnes ví, že je to remake slavného filmu z roku 1965. Papírově nepříliš úspěšný remake s nijak slavnými herci, ale to prvních pár minut nemusíte příliš řešit. Dobře naladěni hudební vypalovačkou, ošlehaným Dennisem Quaidem v hlavní roli a hodně vyvedeným (byť příliš digitálním) zřícením letadla, se do příběhu "položíte" a příznivce seriálu Lost by mohlo popadnout dokonce mírné šimrání. To vás však velmi rychle přejde, zhruba ve chvíli, kdy zjistíte, že tenhle dvouhodinový film nikdy neslyšel o něčem jako je vývoj postav. Hrdinové jsou samozřejmě konfrontování s nástrahami matičky přírody, ale buď čas od času někdo umře, nebo... prostě neumře. Nic se nemění a jede se dál, budete mít minimální příležitost někoho poznat do hloubky. Jakousi auru si pěstují jen Dennis Quaid a především Giovanni Ribisi, ale to je tím, že mají klíčové role a jsou prostě lepší herci než ostatní (není těžké trumfnout někoho se jménem Sticky Fingaz, nemyslíte? ;).