Parabot

...kterak Miguel Sapochnik ukázal, jaký v něm dřímá potenciál. Kyberpunkově laděná sci-fi dystopie s jednou z nejoriginálnějších milostných scén v historii kinematografie, naprosto skvělým stylovým soundtrackem a řadou citací jiných filmů - což může být přednost ale i nedostatek - v čele s Oldboyem. Jako, když tato scéna začala společně s UNKLE - Burn my shadow, tetelil jsem se blahem. Miguel by si mohl zase dát pauzu od seriálů a natočit něco autorského. Pozn. těším se na Bios.

Již několikrát jsem si říkal, že nebudu veřejně negativní, už kvůli karmě, ale během pár minut se ve mě nakumulovala poměrně vysoká úroveň znechucení. Svět dospívající mládeže si tvoří subkultury, které starší generace nenávidí. Takové subkultury, které plní jejich poněkud schizofrenní požadavky - aby se odlišovali od ostatních jako individuality ale zároveň aby patřili k nějakému celku, skupině. Tak to bylo posledních sto let, možná déle. Možná od nepaměti. Aktuální subkultura influencerů x followerů má ale proti předchozím několika generacím svá specifika. Jednak základním stavebním kamenem těch minulých byla hudba, specifický žánr. Nyní je to online platforma. Poslední offline subkulturou byli imho hipstři, jen tak na okraj. Druhým markantním rozdílem je pozice ve společnosti. Ty minulé se snažili oddělit, odstřihnout od mainstreamu. Příkladem devadesátkové, raveové komunity je třeba obrázek na bookletu desky Music for the Jilted Generation od Prodigy, kde účastník party řeže nožem lanový most přes propast, kde jsou na druhé straně policajti - běžní občané. Aktuální influenceři si ovšem asi dali za cíl penetrovat celou společnost, dle posledních kauz. Možná je to ještě větším nedostatkem soudnosti nebo proto, že lajky - přijetí, pozornost tvoří esenciální podstatu veškerých aktivit. Lajky = dopamin. Primární cíl - děti tvoří poměrně malý segment, takže jich potřebují víc a víc. Pořád víc! Like house je tedy taková perníková chaloupka a trojský kůň v jednom. Like House je jak když jedno ráno někde doma objevíte čerstvé sršní hnízdo. Je nepříjemné, hnusné i nebezpečné. Od první sekundy vás se*e, blbě se ho zbavuje a intenzivnější kontakt může být velmi bolestivý.

Sophie Marceau, John Cleese, Begbie z Trainspottingu a Goldie. Bondovka se skvělým castingem a jedním z nejlepších bond songů od Garbage. Pozitivní překvapení.

Nejslavnější polská satirická dystopie, jejíž věhlas nepřekoná ani Ida či Studená válka. Východní odpověď na Lucasovo THX 1138. Po mnoha letech jsem se na ni podíval a bavila mě jako kdysi poprvé, zkraje devadesátých let. Ale jiným způsobem. V prvním plánu je Sexmise sci-fi komedií. V tomto případě ovšem zaúřadoval zub času. Humor působí stejně lacině jak celé prostředí a kulisy. Druhá rovina - dynamika vztahů mezi muži a ženami je už zajímavější motiv. Tady tvůrce nepřichází z ničím extra originálním, kromě obecných příměrů, že všeho moc škodí a když je symetrie narušena, vznikají vážné problémy. Nejzajímavější mě ovšem tentokrát přišla třetí úroveň námětu - totalitní společnost. Rok před orwellovským datem, kdy Solidarita byla ještě v plenkách, pustili Poláci do světa film, který obsahuje motivy jeho slavného 1984. Třeba to, že kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost. Lži, cenzura, normalizace, institucializované násilí, ilegální undergound. A vzhledem k tomu, že je pro dnešní dobu charakteristická krize mužské identity (třeba viz. Zimbardo), gender jako téma diskuse do které jsou zataženi všichni bez ohledu, zda chtějí či nikoli, různé proudy feminismu s nichž některé jsou radikální a až absurdní, fake-news a opětovné bujení totalitních systémů, hlavně těch východních, dostává Sexmise nový, čtvrtý rozměr. Přes toto vše se mě nelíbí konec filmu. Zamyšlení pro mužskou část populace. Opravdu se dokážeme vybudit k něčemu pouze v případě krize? Opravdu se z nás v klidu a bezpečí stávají polodementní arogantní tupá zvířátka? - To, v co se změní 2 hlavní aktéři za oponou lži? Řada psychologů říká, že bohužel ano.

Jedním z nedostatků aktuální české kinematografie je, že působí bezradně, pokud má uchopit přítomnost. Mám dojem, že pokud chce český tvůrce nějakým způsobem nastavit zrcadlo, tak utíká do minulosti - normalizace, šedesátých let, budovatelského socialismu, druhé světové války, první republiky. Ze současnosti se víceméně snad točí pouze nenáročné komediální filmy hladící po srsti. Replikování modelu normalizační kinematografie osmdesátých let ovšem s podstatně nižší kvalitou. Jako kdybychom žili ve fukuyamově pojetí konce světa. Jako by neexistovala témata, která stojí za pozornost filmařů. Toto vakuum občas nějaké dílo naruší. Třeba Národní třída - film, jehož samotný název odkazuje k několika významovým rovinám. Určitě nejde o dokonalé dílo. Hlavní dějový oblouk je fádní a přitom ne příliš uvěřitelný, část vztahů málo pravděpodobná. Ovšem ve vykreslení světa dělnické třídy z periferií s vyšší mírou iracionality, nakumulovaným hněvem a ambivalentním postojem k právu - té společenské vrstvy, která listopadový převrat prohrála - je prostě dobrý. Také zásluhou Hynka Čermáka.

Bohužel, ale Moderní rodinka má ze všech největších sitcomů za posledních 20 let nejhorší finále. Nadstavovaná série, zakončení narozením dvojčat by bylo originálnější a důstojnější.

Mám dojem, že žádný sitcom trhající diváckou sledovanost nekončí smíchem ale spíš sentimentem a slzami. Zajímavý paradox a velmi podařené finále.

I když se ze začátku tento dokument tvářil jako klasická adorace aktuální americké taneční kultury, tak nakonec nedopadl tak špatně, byť celou historii vzal opravdu jen průřezem a heslovitě. Na komplexní pojetí taneční subkutury by byl zřejmě třeba seriál, jako má Netfix o hiphopu. Příjde mě legrační, že v dokumentu o mj. počátcích elektronické hudby ani jednou nezaznělo jméno Kraftwerk. Britská scéna je probrána jak z letadla, německá téměř vůbec. Asi by bylo naivní po američanech chtít rozebírat třeba termín hardcore continuum a jeho význam. Sympatické bylo zamyšlení underground vs. mainstream a pak také nad tím, že většina dnešních EDM DJs je pure fake. Cvičitelé zumby. Mimochodem kostrbatá argumentace, která zazněla, že je to tak, protože to umožňují aktuální technologie, neobstojí. V době starých dobrých vinyl DJs taky existovaly minidisky, datky, nebo prostě audiokazety, které mohly plnit stejnou funkci jako přednahraný set na usbčku. Nikdo je nevyužíval. Skillz byly otázka prestiže. Další věcí je, že aktuální EDM (ok, bigroom house) je evolučně něco nového. Zřejmě je to jen můj dojem ale stejný typ hudby, jakou dělají lidé typu Garix nebo Avicii, tady existoval už před 30ti lety. Jediným rozdílem je výměna synťáků a 303 bicích za Ableton s pluginami. Jinak stejná struktura, stejné postupy. Říkalo se jí eurodance a Evropa jí byla zaplavená. Twenty4seven forever. Navíc, v těchto projektech také jako tváře vystupovali lidé, kteří s tou hudbou neměli vůbec nic společného a pouze předstírali. Teď ovšem zamořila celý svět. Snad zase zmizí stejně jak před dvěma dekádami.

Zvláštní film. Vezmete fakt velký finanční obnos, vymyslíte si fantastické postavy, superhrdiny, polobohy, kteří mohou téměř vše a natočíte s nimi obdobu 4 856 epizody Ulice s podtitulem Další kosmické monstrum chce krychli. Hlavní je diváka udržet vklidu. Ať se vůbec nevzrušuje a udržuje si stabilní tlak, tep, hladinu adrenalinu. Fádnost je ctnost. Kdyby místo Elfmanovy hudby tvůrci použili něco ze zvukových bank, výsledek by byl stejný zajisté by ušetřili. A vůbec, blíží se doba, kdy něco takového bez problémů vygeneruje umělá inteligence.

Přišlo mě, že spíš než o třaskavé kombinaci normalizace + punk, jde o příjemný comming out of age film. Konfliktů vyplývajících se z nastavení tehdejší doby proti závadové mládeži tam totiž moc není, hlavní protagonisté se víceméně jen nudí. Underground měl větší problémy. Filmu by možná prospělo, kdyby nebyl situován do osmdesátých let, ale o dekádu později. V devadesátkách sice policajti/veřejná bezpečnost řešila spíš sama sebe ale mladíci stále ještě museli chodit na vojnu a tolerance subkultur či odlišností veřejností se zase až tak nezlepšila. To ostatně platí do dnešní doby.