Othello

Stejně jako u předchozího filmu dvojice Cohn/Duprat El ciudadano ilustre jsou nejvtipnější momenty ukryté v různých výstižných detailech a je velmi pravděpodobné, že se každý bude smát někde jinde. Jasně, scéna, ve které si "nonkonformní herecký intelektuál", který opovrhuje oceněními, předvádí před zrcadlem, jak veřejně odmítá cenu za nejlepšího herce, je k posrání vtipná v samotném svém konceptu, ale vidět ji v takto statickém a akademicky soustředěném filmu působí najednou dost papírově. Za mě však například jakákoli pasáž s Irene Escolar, která zde naprosto přesně vystihuje vysnaženou dceru milionáře, co se snaží být herečkou, je čistý zlato a pořád jsem si během ní vybavoval tiskovky ke Spring Breakers s nudící se manželkou režiséra Rachel Korine, které se nikdy nikdo na nic nezeptal, zatímco se snažila tvářit soustředěně a oduševněle. Ta statičnost a důsledné kompozice tomu filmu ale dávají místy jistou iritující sebedůležitost, ve které to nejvíce sedne právě postavě Oscara Martíneze, protože film vypráví právě jejím jazykem. A zároveň se jí snaží nejvíce vysmívat. Já myslím, že to ale nedělá záměrně.

Je obecně známo, že život se dělí do pěti fází - popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Nick Cave se překlenul do té poslední, která mu ubrala mnoho z jeho tajuplnosti a přidala několik laciných deklamací, kdy ze zadní sedačky auta v pozici člověka, který má prakticky úplnou svobodu v tom, koho si pustí do svého okolí, nám vypráví o krásách světa a každého člověka v něm. Celkem trefně se zmíní o tom, že začíná mít pocit, jak ho Warren Ellis nahrazuje a já myslím, že to tak je dobře. Hmatatelné charisma všudypřítomného Andrewa Dominika to zvedá dost nahoru.

Zpětným pohledem vytanou nejvíce 2 motivace, které vedly tomu, proč je Nevinnost jaká je. První je chvályhodně sebereflexivní scénář. Velmi výstižný pro každého, kdo má alespoň nějaké podvědomí o tom, jak to fungovalo mezi staršími umělci a mladými děvčaty před 10-20 lety. Druhá motivace je zjevné nadšení z možností digitálních RED kamer, které s tehdy neuvěřitelnou kompaktností a přizpůsobivostí vyloženě vyzývaly filmaře, aby zkoušeli osahávat jejich limity. Hřebejk s Šáchou si tu užívají všechna ta protisvětla, přirozená světla, automatické doostřování, natáčení v pološeru či extrémní detaily a sympaticky se kvůli tomu nedokáží ubránit ani dramatickým žánrovým scénám, kdy se dva detektivové důležitě přou o případu při soumraku na střeše baráku. Stejně jako nejlepší hřebejkovská dramata má tohle veškeré atributy intenzivní pocitovky, kterou trochu bohužel sráží ta zjevná snaha vyjít s nějakým obecným východiskem. To je, jak lze vyčíst z místních komentářů i tehdejších recenzí, bohužel důsledkem toho, že jsme se jako společnost neposunuli od uvažování, že má dílo "něčemu sloužit" či "o něčem vypovídat".

[vzpomínky na LFŠ] Já nevim, ale film, který se dokáže zároveň markantně odchylovat od předlohy a přitom působit natolik teatrálně a knižně, mi přijde, že prostě někde zakopl a vyrazil si zuby. A pak se to snažil hodit na fízly.

[vzpomínky na LFŠ] Film, který mi připomněl, proč jsem před lety na nějaké období propadl japonské kinematografii a který mě motivuje se k ní znovu vrátit. Japonský Alexej German s filmem, kde naprostý chaos působí úplně přirozeně. Je totiž léto a všechno je možné.

[vzpomínky na LFŠ] Z těch dvou tří tureckých filmů, co obvykle vidím za rok, získám vždycky dojem, že tahle země trpí vzácnou kombinací umělecké nepůvodnosti a zároveň izolovanosti. Tadydlencto Zrno například působí jako projekt někoho, kdo v osmdesátých letech viděl kompletního Tarkovskýho a pak čtyřicet let žádný film. Výsledek je pak pochopitelně dosebezahleděná zaprdlost s občasnými zájezdy až někam k Jaroslavu Duškovi.

[vzpomínky na LFŠ] V lecčem tématický předchůdce Bessonovy Nikity, přičemž mám na mysli zejména to přijímání komplikovaných dospělých rolí naprosto nepřipravenými telecími protagonisty, což vytváří místy sympaticky pomatené, místy dojemné a povšechně nepředvídatelné situace.

[vzpomínky na LFŠ] Autoři původního Dračího doupěte popsali typ přesvědčení postavy zmatené zlo jako: "Chaoticky zlý je takový charakter, který páchá zlo prostě proto, že chce. Nemívá žádné dlouhodobé cíle ani plány, ale často si libuje v chaosu, zkáze, boji či utrpení jiných. Bývá velmi sobecký a své touhy uspokujuje bez ohledu na kohokoliv jiného. Rozhoduje se podle emocí a nálad a nerad se váže jakýmykoliv pravidly a zákony, jediné co jej dokáže skrotit je strach o sebe, kvůli tomu se může dočasně podřídit zákonům či silnějšímu tvorovi, ale bude stále toužit po svobodě. Organizace či skupiny s bytostmi tohoto přesvědčení se vytvářejí pouze kolem nějakého silného vůdce a drží ji pohromadě jen strach z něj, většinou jej však podřízení při nejbližší příležitosti zradí a organizace se pak rozpadne ve vzájemných bojích. Typickým zástupcem jsou démoni. Dalším příkladem může být sériový vrah, který si vražděním uspokujuje svou úchylku a nedbá na to, že jej to jednou může stát život." No a já myslím, že to sepsali jen chvíli, co viděli Blutiger Freitag, protože máloco lépe vystihuje jeho ústřední postavu.

[vzpomínky na LFŠ] Chvályhodný pokus zkusit tady něco, co tu nemá skoro žádnou tradici a o co se tu doposud pokoušel na nějaké úrovni akorát Roman Vojkůvka, od jehož posledního filmu je to bohužel již více než deset let. Je to více proof-of-concept než plnohodnotný film a nejvíc mě na něm zaujalo, jak se z pro mě nepochopitelnýho důvodu vyhýbá lokálnímu zasazení jakkoli očividně vychází z tradice hixplotací a české prostředí pro takový žánr má rozhodně mnoho zajímavých kulis.

[vzpomínky na LFŠ] Výstižně ztvárněná spirála starých i mladých alkád, která neustále oddaluje svůj konec tím, jak dává přednost svým postavám dokola selhávat v dalších a dalších pokusech se vymanit z otěže alkoholismu po svém, než je konečně dovede do odmašťovny. Na rok a zemi vzniku netypicky temný zážitek. Dlužno dodat, že k filmu mě dostala tahle veselá písnička.