Petkon

Po všech stránkách vynikající, zejména režie a kamera, skvělé obrazové ztvárnění. Jeden z filmů, který mě nalákal přečíst si i literární zpracování, v tomto případě Čachtickou paní od J.Nižnanského. Hodnocení mnoha škarohlídů zde i jinde na celé věci nic změnit nemůže. Mnohý divák dnes není schopen strávit větší román natož téměř dvou a půl hodinový film. Pokud někdo tvrdí, že na filmu není co vidět a obdivovat, měl by navštívit očního lékaře případně jiného specialistu. Smekám před výkonem pana Jakubiska. Jasná pětka.

Krásné.

Nejedná se o koncert, ale o dokumentární film o nejlepším hráči všech dob na foukací chromatickou harmoniku.

Průměrný film se slušně hrající Bydžovskou, toporným a nijak neoslňujícím Liškou, výbornou kamerou. Pro mě film na jedno shlédnutí, podruhé bych ho vidět nemusel.

Není to zas až takový průser, dívat se na to dá, pouze to nezanechá bůhvíjak trvalý dojem. Taková nenáročná oddychovka , u které se člověk občas i zasměje na úkor menší či větší trapnosti některých scén.

Tatiana Vilhelmová by měla odpovědněji vybírat své účinkování a role v podobných filmech.

Tak to teda byla lahůdka. Film Once mě dostal, hned napoprvé, silně a jednou provždy. Pohnutky k jeho shlédnutí byly zcela pragmatické – po vyhlášení Oscarů za rok 2007, jinak bych se k němu dostal asi mnohem později. Film jsem si tedy pustil den po onom vyhlášení a poté, co jsem se teprve den předtím dověděl, kdo že to vlastně je ta Markéta Irglová a ten Glen Hansard. Očekávání bylo tedy značné, avšak výsledek jej ještě několikanásobně předčil. Proč tomu tak bylo, se pokusím vysvětlit. Něco tak prostě a jednoduše natočeného a zároveň s tak silným vyzněním a účinkem jsem už dlouho neviděl. Svým pojetím má film charakter spíše jakéhosi dokumentu, celou dobu jsem měl pocit, že si to ti dva natočili jen tak, sami pro sebe, pro svou potřebu a radost. Film nemá jediné hluché místo. Co mě hned na začátku praštilo do ucha, ten nádherný Glenův sound spojený s prostým zvukem jeho kytary. To by ještě nebylo nic neobvyklého, ale skutečný hudební orgasmus nastal v okamžiku, kdy se ti dva setkají se svými nástroji, začne jeden tón, přidá se další, po kytaře nastoupí klavír, postupně oba zpěváci, vše se najednou propojí a spojí v čirou hudební krásu. toto místo svou intenzitou a krásou je srovnatelné snad jen s proslulou scénou z Formanova Amadea, kdy Mozart diktuje z hlavy užaslému Salieriemu své Rekviem. Od toto setkání obou protagonistů s paní Hudbou začíná celý hudební příběh tak neuvěřitelně gradovat až do strhujícího a vlastně patrně jediného možného finálního rozuzlení. Celý film je provázen skvostnými písněmi, bez střihů, bez krácení, bez doplňujících prostřihů efektních přírodních scenérií apod. To je něco nevídaného. Znějící hudba je unášena ulicemi Dublinu, prodejnami s hudebními nástroji, domácím prostředím i nahrávacím studiem. V tomto studiu se odehraje jedna z nejkrásnějších scén filmu, kdy najatý hudební režisér zvyklý na ledacos, jehož nemůže už téměř nic překvapit, je náhle zcela nečekaně polapen a při svém překvapení zcela pohlcen krásou hudby a uměním náhodně se sešlých muzikantů, kteří mu vytřou zrak do té míry, že s nimi stráví ve studii celou noc až do rána. Další nádherný moment, kdy jeden z hrdinů filmu přehrává tomu druhému svou skladbu, ta pokora a úcta k umění toho druhého, schopnost naslouchání i následná reakce, to se prostě musí vidět a prožít. Neuvěřitelná sekvence, kdy s nedůvěrou zpěvák pozoruje známého, který se mu chystá ukradnout i těch pár těžce vyzpívaných mincí a následně se s ohromující důvěrou obrací na náhodného kolemjdoucího, kterému svěřuje svou drahocennou kytaru. Co tento skvost „udělalo“, byla rovněž dokonalá absence jakéhokoliv předem promyšleného kalkulu na jeho úspěch. Stejně jako oni diváci na ulici a přihlížející tomu pouličnímu zpěvákovi určitě ani tvůrci zřejmě netušili, jaký ohlas hudba a současně film vyvolají, přestože i zpěvákův otec ve filmu prokázal velkou míru předvídavosti ve své reakci na synovu píseň. Právem dostává syn od něj požehnání ke zvolené hudební kariéře. Nutno říci, že úspěch snímku je o to cennější, neboť ukázal, že dílo oproštěné od současné velkoprodukce přeplácané drahými efekty, kostými či filmovými hvězdami má stejnou šanci oslovit a dokonce ještě přidat něco navíc. Pokud má ale v sobě něco silného, poctivého, pravdivého, věčného. Že i za málo peněz někdy bývá mnoho muziky. Tady je jí a nejen jí zkrátka tolik, že k snímku se budu moc rád vracet podobně jako k milovanému Amadeovi.

Ne, tento Svěrákův film určitě nění bez drobných vad na kráse, které jsou zmíněny u několika recenzí / např.pád z kola, epizoda s varnou konvicí /, ale ty jsou z hlediska celkového úžasného vyznění filmu tak nepodstatné, jako pihy nebo znamínka u krásné ženy. Už dlouho mě žádný film tak pozitivně nenaladil, báječně jsem se po celou dobu bavil. Skvělé herecké výkony, kde několik herců doslova překonalo sama sebe/ viz např. Macháček/. Právě pro ty drobné kazy zůstal film živý, neboť byl natočen lidmi, kteří sami jsou nedokonalí, a tudíž právě proto pravdiví. Nevzpomínám si z poslední doby na film z české kotliny, který by mě tak potěšil. To vskutku umí oba Svěrákové dokonale. Pohybují se s lehkostí sobě vlastní ve výšinách, kam mnozí čeští tvůrci nikdy nedohlédnou, natož aby se v ní pohybovali. A k tomu konci filmu - cožpak mohl být jiný, cožpak se člověk na stará kolena změní a otočí o 180 stupňů ? Ano, možná v celkovém pohledu na svět , na politiku, na jiné hodnotové vztahy atd. Ale ne ten, komu se celý život líbily krásné ženy. Takže asi tak.

Slušný film až na přehrávající hlavní hrdinku, která při každém pohledu na Wentwortha otevírá pusu a lapá po dechu jak leklý kapr. Ten závěrečný polibek je taky docela síla.

Jednoduše a prostě nelíbilo, tyhle filmy prostě nejsou mým šálkem čaje, tento byl navíc velmi slaboučkým čajovým odvarem, příliš zdlouhavým a nudným, přestože pár dobrých scén bych našel / úvodní honička na jeřábech /. Nedokázal jsem se ani na vteřinu vcítit do pocitů tohoto hrdiny a bylo mi úplně šumafuk, jestli ty koule mu urvou hned nebo až za chvíli. S vypětím sil jsem se dodíval do konce, ale že to byla fuška... Podruhé ? Ani náhodou ! Proboha, už ne dalšího stopadesátého Bonda.