cmuchalprvni

Můj zážitek z kina patří jednoznačně k těm nejvýraznějším za uplynulý rok, ač jsem během pozvolného úvodu nečekal takový kvalitní filmový tajfun! Nejen o otci, který se snaží proklestit si cestu k odcizelé dceři, ale snímek dává široký prostor krutému éteru businessu. Nevadila mi vůbec dlouhá stopáž filmu, oceňuji režisérskou práci Maren Ade, která s citem, bez sentimentu, zaznamenala jedinečný příběh!

Ženy jsou oficiálně nezávislé, ale snímek "Certain Women" reflektuje, že realita je leckdy opačná! Muži názor žen neberou vážně nebo ho vůbec nevnímají. Kelly Reichardt si na filmové estetické kompozici zakládá stejně jako na námětu. Film oplývá solidní kvalitou literární fikce a promyšleným zpracováním. Největší emotivní stopu ve mě zanechal třetí příběh, kde dostává hodně prostor Lily Gladstone. Film si mě až nenápadně postupem sledování omotal kolem prstu. Kamera zachycující osamělou krajinu Montany, život na ranči, starání se o koně. Člověk zírá, jak vkusně a nekýčovitě film zachycuje sebemenší detaily odehrávající v rutině.

Od bratrů Dardennových jsem viděl pouze předchozí Dva dny, jedna noc, nemám tedy moc širokou oblast s čím porovnávat. Jenny (hlavní postava) mi svým jednáním připomíná Sandru z již zmíněného snímku. Doktorka nespoléhá na policejní vyšetřování, sama na vlastní pěst umanutě hledá pravdu o totožnosti Neznámé dívky. Nezalekne se výhrůžek, stojí si za svými postoji a nevzdává se. Kamera civilně bez artových záměrů snímá. Nejslabší částí filmu je paradoxně závěr a jeho koncept na mě jednoduše nezapůsobil, nechal mě chladným. Oproti závěru je ale velmi dobrý zbytek filmu, ve kterém dochází ke spoustě intrikám, nepředvídavému, dech beroucímu a neobyčejnému ději. I po hodinách dehydratace, půstu a projekcích filmů Fuocoammare a Po bouři jsem na Neznámé dívce neusnul a pozornost neztratil. Těším se na další program BE2CAN!!!

Na rozdíl od ostatních dokumentů o imigrantech se Fuocoammare liší originálním filmovým zpracováním. Je znát, že Gianfranco Rosi výrobu neuspěchal a s citem zaznamenal nejen osud zoufalých uprchlíků, nýbrž i život obyčejných občanů Lampedusy, a sice bez "očekávaného" povrchního zobrazení. K střídavému vyprávění dochází přirozeně, divák se díky domu koncentruje více. Nenachází se v soucitné náladě, není znechucený nebo s husí kůží dlouhou dobu, ale jeho pochmurná nálada z uprchlíků je po chvilce alespoň o malinko zmetamorfována, když pozoruje malého chlapce, jeho rodinu, rádiového moderátora nebo prosté záběry prostředí ostrova.

"Kontrola je tolik skutečná jako jednonohej jednorožec, co chčije na konci dvojité duhy." "Celý život je pád. Nekonečná temnota, kde se nedá ani hnout. Nemáš vstát. Máš zakopnout tím správným směrem.""kontrola je někdy iluze. Ale někdy je třeba iluze, abys získal kontrolu.""Díky představě se dá světu snadno dát smysl. Maskujeme svou krutou realitu únikem jinam. Proto se obklopujeme tolika obrazovkami, ne? Ab\chom nemuseli vidět, abychom se sobě vyhýbali."

Filmu chyběl šmrnc, po zhlédnutí jsem byl v rozpacích a kromě pár scén mě celkově nezaujal. I když herecký ansámbl (hlavně Carell, Stewart, Eisenberg) zbožňuji, zde mě potěšil jen Eisenberg. Není to chyba herců, spíše scénáře/ dialogů, které byly chabé, ploché, nesršící originalitou ani moc vtipem, jak jsem zvyklý u Allenových snímků. Jak zmínil dříve už uživatel Messiአi samotný titul filmu nefunguje, Woody nás vůbec hluboce neobeznámí s Café society, ani se nevěnuje detailnímu zachycení doby 30. let. Vizuální retro zážitek to pro mne opravdu nebyl. Ani odlišnost mezi New Yorkem a Hollywoodem nebyla příliš znát! Konec se mi ovšem líbil, ale že bych byl natěšený a nadržený vidět film znovu, to nikoli!!

Vyzdvihávám především elegantnost a um kamery Edwarda Lachmana! Wiener-Dog kombinuje prvky surrealismu a suchého humoru. Režisér se zaměřuje na téma postav, které jsou se svým osudem smíření, ale nežijí zrovna "inspirativně" s nějakým smyslem života. Solondzův film reflektuje naprostou frustraci tvůrčího procesu. Zatím co se plynně člověk "prokousává" sledováním filmu, přijde moment, kdy už vtipnost končí, nastává dramatická scéna. Oceňuji scénu matky s dítětem, ve které se dítě ptá na smrt a matka chlapce poučí, že smrt je vlastně dobrá věc a že se s ní musí smířit.. Wiener-dog sleduje nadále pomíjivou povahu světa, který je nepohodlný. Abych ohodnotil film více než třemi hvězdami, musel by režisér rozvinout více jednotlivé příběhy a vytunit ještě více svůj bizarní smysl pro humor, který nabídl ve skromné porci.

Pozor spoileruji!!! Božsky zkomponovaný soundtrack je to nejlepší z tohoto snímku. Ani ne Elle Fannning, nýbrž Jena Malone byla pro mě hereckým tahákem filmu. Nevadily by mi dlouhotrvající záběry, kdyby jimi ovšem film kýčovitě nepřekypoval. Film totiž oplývá vysokým deficitem dialogů. Fakt, že jedna modelka druhou honí s kudlou, pak jí strčí do prázdného bazénu, zkonzumuje jí, mě nezděsilo. Mrzelo mě, že Refn nevyužil potenciál a natočil béčkový film, kde ani to samotné kanibalství zobrazeno není a musíme na to přijít jen tím, že jedna pipina po půl hodině hekání vybleje lidské oko. Ale abych nebyl úplně kritický, musím vyzdvihnout Jeninu scénu na pitevně, ta mě naprosto dostala! :D

Už dlouho jsem se nesmál během celého filmu!!

Film, který by byl tak svůj - autentický, jsem ještě neviděl! Cynici ho neocení, je celkem vážný s pozvolným tempem. Je napěchovaný romantickými scénami, ovšem vůbec ne kýčovitými! Všechno přirozeně plyne, sledujeme Christiana Balea pěkně zblízka. Herecký ansábl celkově působí věrně a vůbec nijak křečovitě. Nejvíce kromě již zmíněného, se mi zamlouvala Natalie Portman, Imogen Poots a Wes Bentley.