Květula

V Bruggách jsem byla před třemi lety a co říct: je to kurva pohádkový město a před smrtí se tam rozhodně chci ještě jednou podívat. Jen škoda, že se po ulici zrovna neprocházeli zdrogovaný trpaslíci a znudění nájemní vrazi, bylo by to ještě pohádkovější a s ksichty, které háže Colin Farrell, rozhodně nezapomenutelné.

Příběh, ve kterém se neustále mluví o vítězství, zatímco hlavní hrdinové jeden po druhém prohrávají. Dojemná, absurdní, směšná i smutná roadmovie o snu jedné malé holčičky. Kolikrát vám z očí vytrysknou slzy, není třeba říkat. Stejně jako o kolik je Olivina křehká krása větší než umělý třpyt těch nazdobených bárbínek. A až to rozbalí na pódiu, budete jen nevěřícně zírat, nadšeně tleskat a přát si nakopat tý nafrněný porotkyni zadek. Tahle nenápadná šedá myška si absolutně získala moje srdce. Poprvé od Pána Prstenů jsem koukala na černající obrazovku a strašně si přála, aby příběh ještě neskončil.

Tolik sprostých slov se sejde snad jen v South Parku a přiznávám, že jsem se chvílemi skoro červenala a šíleně litovala, že jsem ke sledování Libertina přizvala rodiče. Na nějaké romantické říkanky o hrdličkách a rozvíjejících se poupátcích si tenhle básník rozhodně nepotrpí a ačkoli jsem do poslední chvíle nepochopila, kde v něm ostatní vidí ten úžasný talent, když se na konci zeptal: "Zamilovali jste si mě?", odpověď byla jednoznačná.

První kniha, která mě rozplakala. První příběh, který mi pootevřel bránu do světa fantazie, kterou o pár let později dokořán rozrazil pan Tolkien. Strašně jsem se těšila až Terabithii uvidím zfilmovanou a strašně jsem se toho bála. V mojí paměti zůstávala dokonalá, ale uběhlo víc jak deset let a já už nejsem devítiletá holčička, co si přála být princeznou. Co když budu zklamaná? Nebylo by lepší film nevidět a nechat si Jesse, Leslie a jejich kouzelné království tak, jak jsem si je vysnila v dětství? Nakonec jsem se rozhodla to risknout a ve chvíli, kdy ta překrásná blonďatá dívka začala u tabule předčítat svoji slohovou práci, jsem věděla, že jsem udělala dobře. Stačí se podívat do Lesliiných jiskřících očí a stejně jako Jesse jí uvěříte cokoli. Tohle totiž není klasická fantasy, kde děti objeví bránu do jiného světa, který je stejně reálný jako ten náš. Tady fantazie po celou dobu zůstává fantazií. Záleží jen na vás, zda budete mít mysl a oči doširoka otevřené, abyste mohli vidět všechno, o čem vám budou Leslie s Jessem vyprávět. A já? Pořád jsem tou devítiletou holčičkou...

Tenhle film je jako vzpomínka. Není důležité, co se přesně stalo a jaké byly důvody, s postupem času už v paměti zůstalo jen pár obrázků a vět poskládaných dohromady, někdy třeba nesmyslně, ale tak už to se vzpomínkami bývá. Šumění stromů, dotek ruky, pár slov, vlasy padající do tváře... Pro toho, kdo vzpomíná rád, to je mnohem působivější, než kdyby znal celý příběh do všech detailů.

Opravdu nádherné písničky s chytrými texty. Obzvlášť jeden mi utkvěl v hlavě... "Opakem války není mír. Je to tvorba."

Malá blonďatá princezna kdysi snila o tom, že bude další Marylin Monroe, ale osud z ní udělal prostitutku a vražedkyni. Omlouvá jí, že vraždila z nouze? Nebo dle svých vlastních slov z lásky? Asi těžko, vražda zůstane vraždou. Přesto se na ni nedokážu dívat jako na zrůdu a necítím odpor. Spíš je mi jí líto.

Všichni už jsme si zvykli, že se u sledování filmu nemusíme o nic snažit, nic si představovat, že máme všechno pěkně naservírované a stačí se prostě dívat. Z tohoto důvodu první minuty Dogville asi každého trochu rozhodí... Angreštový keř jako nápis na zemi? Doufam, že je to jen nějakej extravagantní úvod! Ale není. Takhle to bude vypadat celý dvě hodiny... A to je ta chvíle, kdy se diváci rozdělí na dvě poloviny. Jedna znechuceně popadne popcorn a půjde se dívat na nějaký NORMÁLNÍ film a druhá? Druhá se nadšeně promění ve spisovatele, který si musí všechno představovat a domýšlet... Tolik k formě. Co se týče obsahu... nemám slov. Za těch 140 minut se ve mně vystřídaly snad všechny emoce, od strachu přes dojetí až po nenávist. Už dlouho mě něco takhle nedostalo.

Nechápu, opravdu nechápu, jak může mít tenhle nádherný film tak nízké hodnocení. Chybí mu snad obrovská reklama nebo superslavná literární předloha? Každopádně v mém srdci Spiderwickové bez problémů překonali jak Narnii, tak pana Pottera. 95 minut jsem seděla s otevřenou pusou a zírala na ten krásný svět. Nikdy jsem nezažila, že by publikum v kině reagovalo takhle spontánně. Ze všech stran se ozývaly výkřiky jako: "Ježiš, já se bojim!", "Jééé, ta je krásná!", "Utééééč!". A nebyly to výkřiky dětí. Celé kino se najednou spojilo a povzbuzovalo herce na plátně. Co musím vyzdvihnout, je humor. Ještě dlouho po tom, co jsem odešla ze sálu, jsem se prohýbala smíchy. Takhle jsem se nenasmála snad u žádné komedie, obzvlášť Hejkalovy hlášky by se daly tesat do kamene. Kronika rodu Spiderwicků vás během pár vteřin přesvědčí o tom, že všude kolem se ukrývají úžasní tvorové a strašně moc si budete přát, aby se na plátně ještě jednou mihla ta nádherná květinová víla, aby jste ji mohli spatřit ještě na pár vteřin a pořádně si ji prohlédnout... A kéž by tak před vámi letěla doopravdy. Kolik fantasy filmů tohle dokáže?

Začátek poněkud nuda, pořád nějaké domluvy, přípravy a seznamování... ano, paráda, že tenhle pán dělal zvuk u Tance s vlky a tamten kámoší s bůhvíkym slavnym, ale co je mi do toho? Já chci Nessie sakra! Nicméně ve chvíli, kdy se tam všichni začnou dohadovat a vzájemně obviňovat z podvodu, to začalo být opravdu zábavné... Obzvlášť ty chvíle s věrohodným zapáleným vědcem:) Závěr předčil veškerá má očekávání, Nessie existuje. Zkuste říct že ne!