Cival

…a o tři hodiny později už ani nevím, že jsem nějakého Hobita viděl. Vážně. Ono se totiž tentokrát nebude deset hodin chodit, ale deset hodin běhat! Bez nějaké palčivé motivace. Peter Jackson sice do mrtě využívá rozpočet na trikových orgiích, kde se hordy skřetů prohání po velkorysých scenériích, zatímco okolo nich do zemdlení krouží virtuální kamery, ale tohle digi megalomanství mě moc nebralo ani u Návratu krále. A tady je zasazeno do prostoduchého ne-příběhu, ve kterém se tři hodiny jen přimykáte k postavám, aniž by vás kterákoliv z nich začala bavit tak jako libovolná figura ze Společenstva prstenu. Dějové prázdno Jackson vyplňuje tuze dlouhou představovačkou, zasazením opulentních, ale vlastně zbytečných legend ze Středozemě, plonkovými vedlejšími postavami a neustálým naháněním nostalgických reminiscencí na původní prstenovou trilogii (proč máme být zase půlhodinu okouzlováni Roklinkou, když ji známe?). Občas jsem si připadal jak u Terminator: Salvation, kde se taky víc dbalo o skládání poct předchůdcům, než že by se budovalo něco vlastního, svébytného… mocného. Hobit je proto jen nevýrazným spotřebním blockbusterem, jenž vám v běžném kině navíc připomene 3D v celé jeho otravnosti (tmavé jak cyp a s českým dabingem). Popcornová jednohubka, nebo přebujelá nuda, po které vás další dvě kapitoly nebudou zajímat? U mě spíš to druhé. Jestli v tomhle někdo uzří blockbuster roku, má místo mozku lembas a v kině mu ke štěstí stačí fakt jen vidět Galadriel, Elronda a Sarumana, aniž by ho zajímalo, jestli vůbec mají ve filmu co říct. 50%

Úctyhodnej fail. Atlas mraků je předurčenej k tomu, aby ho vidělo málo lidí, ale je podanej tak vyspělým způsobem, že mu i přes umělost paruk, masek a západů slunce podlehnete. Vlastně taková přítulná rodinná pohádka, ve který se holt prosekne pár krkavic a souloží... a která trvá skoro tři hodiny.

Slibný námět a poměrně stylová řešení zcela zabitá. Niccol z toho udělal naivní bravíčkovou sci-fi storku, která na diváka staršího 25 let snad ani nemůže fungovat.

Fantastický. Mocnej scénář, plnokrevný postavy a úcta k bohatýmu bondovskýmu univerzu, v němž je ale tentokrát třeba skrze slzy završit restart padesátileté série. A klapne to. V tom sebevědomém skotském finále se Bond zase vyrýsuje v hrdinu, jenž tu s náma musí být alespoň dalších pět dekád. Mendes se vyrovnal svému inspirátorovi a mistrovsky naplnil nolanovský koncept. S potěšením...

Nejlepší scénář všech dob v mistrovském uchopení Romana Polanskiho. Velké plus za devastující finále.

Hrdinný boj progresivního a invenčního tvůrce s omezenými produkčními možnostmi, který dobře skončil. Režijním uchopením, vedením příběhu i rozehranejma motivama vše, co chci v kině vidět. Pecka.

50%. Jak kdyby člověk seškrábl to nejhorší z filmů Toma Tykwera a vměstnal to do jednoho vychtěnýho artu. Od první minuty mě srala přešlechtěná elegance i různá stylistická řešení, nedbale poslepovaná dohromady, a ani klopýtavá konstrukce milostného trojúhelníku situaci nespasila. Jeho rozčísnutí ovšem klaplo a finále je působivé, ba i plnovýznamové. Přesto si troufám tvrdit, že tohle klubko z náhod, progresivních úvah a naťuknutých významových odboček je typicky evropským rakovinotvorným artem, jen ve verzi 2.0.

Báječná hudební čísla, sehranej ansámbl a totální řemeslná jistota. Rytmická klasika překypující životní energií, u který člověk děkuje za každoou noc strávenou v nočním terénu.

Existenciální zpověď ztracených dětí digitálního věku, který umí komunikovat jen svým tělem a Facebookem. Působivá romance dohraná do ultrapřísnýho finále. A taky oslava vítězství filmové akce nad slovy.

Uvolněnej a upřímnej film nejen pro maturanty. Okouzlující svou spontaneitou, překvapující vedením příběhu, přesvědčivej lehkostí dialogů i mladých herců. Krása.