Woodstock

"Make love, not UFOlove, volové!" A pak že nejde natočit prvotřídní pavědecký pseudodokument. Jde. Tohle pořekadlo znali už staří Egypťané: Kdo chce záhadologova psa bít, hůl mimozemského původu si najde...

Smutná road movie s jedním téměř zlomeným a jedním zmateným srdcem, trochou naděje a s permanentně nasazeným imaginárním červeným nosem, chvílemi i bez. Těžké, hořce humorné sbližování se zbylým synem. Opičky na něj, na okolí, opičky i dovnitř sebe sama, do své úzkostí sevřené duše. "Ostatně, já myslím, že děti berou smrt mnohem lépe, než my, dospělí..." řekl ten nejsmutnější klaun, jakého jsem kdy v životě poznal. V závěru tichá a nenápadná, ale o to silněji působící katarze. "Tati, chceš slyšet příběh o jednom malém chlapci?"

Jacques Villeret to hraje (? :-)) naprosto uvěřitelně a je radost se na něj dívat – na prostáčka, splňujícího všechna náročná kritéria exemplárního blbce, stanovená partou chytrých idiotů. Přitom jeho Francois Pignon je človíček zcela důvěřivý, nezáludný a s natolik čistou duší, že bych si ho i já velice rád pozval k sobě domů na večeři. Ale ne proto, abych se mu vysmíval! Pokecal bych s ním o životě a on by mi poskytl zpětnou vazbu a upřímný názor člověka jednoduchého, leč upřímného, na všechny mé chyby, které jsem v životě stihl naflákat. Myslím, že i na ty, které si neuvědomuji či nepřipouštím.To byla večeře za všechny prachy. Mít svého vlastního blbce k večeři - k nezaplacení!

"Make love, not remake, please!" Původní a originální námět k zamyšlení, nyní bohužel kvůli očekávanému snadnému zisku uchopený americkým kuchařem, pěkným blbcem, a jím uvařený, podušený a zrežírovaný do nepříliš zábavné večeře. Nechutnala mi. Na tenhle typ přeexponovaných amerických taškařic moc nejsem - opravdový, nádherný blbec je zkrátka jen jeden, ten z roku 1998.

"Make love, not woof!" Domácí násilí má dnes již mnoho podob a jde s dobou. Nebo s dogou? Simonou Stašovou? Ta má ostré nejen zuby a drápy, ale zejména jazyk a zahrála starou štěknu natolik přesvědčivě, až se jeden bál, jestli to opravdu jen hraje. Příběh je to veselý a hravý, infantilně ňafající zpoza opravované pračky, ale něco tomu chybělo - asi nějaká pořádná kost! Taky trochu jiný způsob zpracování. Takhle je to sice zábavné a plné vtipných a trefných manželských i nemanželských hlášek, ale ve výsledku se to stejně jen honí za vlastním ocasem, jako nějaký nečistokrevný čokl z Bakalářů.

"Make love, not slapping!" Ženu ani květinou neuhodíš! Pokud to ovšem není právě Julia Roberts, známá spíš pod pseudonymem Pretty Whore, že... Sice tragický námět filmu, ale imho špatný výběr herečky do hlavní role. Docela to zabil(a).

"Make love, but not ahead of time!" Au! Myslím, že Violet se ještě nějaký čas měla, matka nematka, vzor nevzor, držet hesla: Lepší vrabec v hrsti, než holub, čili velký pták... bůhvíkde! Kontroverzní, smutné, působivé. Ukradené dětství holčičce, která to tak (prý) sama chtěla.

Prázdná a smutná jako rezivějící houpačka na dávno opuštěném dětském hřišti, hustější než tma, pohlcující světélko naděje na konci tunelu a cynictější než ta nejzavšivenější kurva z laciného bordelu, to je duše detektiva Rustyho Cohle. Čpí krví a močí, jako čerstvě vyvhrnutý jelen, je roztrhaná na cucky v magické vesmírné spirále bolesti a beznaděje, utopená v chlastu a ubíjená zrůdností zločinů, které se Rusty spolu s parťákem Hartem snaží objasnit. Atmosféra je tíživá, ale jinak než v Sedm. V True není žádný samozvaný Bůh, jako byl Kevin Spacey a jeho "John Doe", zparchantělý rádoby znalec Bible, který se tak sugestivně a poživačně nimral v našich vnitřnostech i v hlavách. Ten měl alespoň nějakou vizi. True je daleko horší prasárna, taková všední, obyčejná, protože vrah z močálů je obyčejný buran bez vize. Zosobnění primitivního nenažraného života. Seriál vám nic neříkal, protože jste se při něm děsně nudili? Závidím vám. Vaše bezproblémové životy, plné jásavých barev, pestrých a optimistických, jak zbrusu nové číslo jehovistické Strážní Věže, dosud neumazané od bláta darwinistické reality. Závidím vám všechny ty šťastné pocity, kterými přímo přetékáte, jako bažiny v Louisianě při hurikánu Andrew. Hej, vy odpaďáci, víte co mi můžete? ... Můžete zoufale třást hlavou a zkoušet shodit parohy, nasazené na hlavu umučené šlapky i vám. Můžete roztrhnout obal bonboniéry života a čekat, jaká chuť na vás vyjde. Můžete tančit po koberci doma před televizí, bosí a nazí. Stejně na ničem nezáleží. Život je jen otřískaný jukebox, naládovaný všemožnými zvuky naší paměti. Cinkají v něm medaile za zásluhy, při sexu cvakají policejní želízka, na hrobech šelestí scvrklé a plesnivé listí. V koruně jilmu zakráká sadistický pták Fénix a zkrvaveným zobákem si znuděně čechrá peří. Třeba i vy, spolu s detektivem Rustym, časem pochopíte, že boj se zlem je jen marnění času. Pouhé zabrnkání nože na víčko sklenice od okurek, právě otevřené vaším letitým přítelem pod hvězdnatou noční oblohou, při pozdním grilování rodinného prasete. Je to jako cítit kovovou chuť hliníku v ústech při milování s nemilovanou ženou. Snaha polapit do dlaně světélkující bahenní plyn. Na mastném, zmačkaném papíru od svačiny načmáraná úlevná báseň, o divoké a nespoutané chuti vraždit. Recept na šťavnatý, jen lehce do krvava propečený seriálový stejk - pro zmlsané akční konzumenty nudná a těžce stravitelná flákota, pro mravní vegetariány přímo nestravitelný humus. Naopak pětihvězdičková delikatesa života pro toho, kdo zná.

Nahatý art, drsný kanadský žertík. Třída úplně nahých studentů, nahá učitelka, již oblečená třída, stále nahá učitelka, inspektor za dveřmi... „Vstupte!“ Že by pomsta studentů otravné, studené čůze? :-) Samozřejmě zcela nereálné, nicméně milé, hravé a příjemně chlípné. Hlavně když si tu scénu představím s naší angličtinářkou na gymplu, černovlasou kočičkou, jen o několik málo let starší než my.    S dovolením sem šoupnu odkaz , snad za to nedostanu po uších :-P Dřív to viselo i na Youtube a na jiných "seriózních" stránkách, ale páni cenzoři mají zřejmě dlouhé... prsty. Jako by na nahých scénách v artovém filmu bylo něco pobuřujícího. Ale násilí na televizních obrazovkách přes den, dostupné dětem od nejútlejšího věku, to je v pořádku, že...

Seriály žerou čas. Vyprávěj je výjimka, ten naopak čas šetří. Místo abych zdlouhavě a neohrabaně svým potomkům vysvětloval, o čem byl život za komunistů, kdy o blaho národa láskyplně pečovala ta jediná správná, mírotvorná a spravedlivá STRANA, sednu si s nimi k Vyprávěj. Občas se na něco zeptají, já odpovím... a mají to komplet. I s těmi rozjívenými neposlušnými teniskami, na jejichž bujné poprsí byla před pár dny, u příležitosti 25. výročí přišpendlena medaile Za zásluhy. Arogantním křupanem a ožralou, demokraticky zvolenou (vepřovou) hlavou státu. Chjo.