sPaRk

Hardcore art pro pokročilé. ___ Ještě nekompromisnější Angela, když jste si mysleli, že už to víc nejde, a zatím asi nejvíc nedivácký počin, co jsem měl možnost zhlédnout. Své výpustky a výmluvné mlčení tentokrát v kulisách letního Řecka dotahuje k svérázné dokonalosti a jen málokdy se ohlédne za sebe, zda ji ještě divák následuje. Někteří takřka celý film odzívali na telefonu. ___ Chvíli to láká, dráždí, zve mezi řádky, ale když na to přistoupíte a začnete hledat další vrstvy, zjistíte, že se tam už nic dalšího neskrývá. V ten moment už sledujete pouhé cvičení v režisérčině estetice, což se vzhledem k až hypnotickému účinku jejího předchozího filmu nutně jeví jako zklamání. ___ I když člověk z anotace jakž takž ví, "o co jde", stejně mám pocit, že bych to potřeboval vidět ještě třikrát, abych si to smysluplně poskládal, ale zároveň cítím, že o to Angele asi ani nejde, a nakonec je to svým způsobem dobře. Zbývá jen položit si otázku, zda jsem dostatečně velký connoisseur, abych to dokázal náležitě (d)ocenit. No, nejsem. Minule jsme si sedli víc. [Berlinale 2023]

Balzám na duši, místy až transcendentních kvalit. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo.

Milé, velmi milé. Nicméně na můj vkus až příliš statické, trochu dynamiky by tomu neuškodilo. Zřejmě je to věrné Rohmerově poetice, jeho filmografii ale zatím nemám prostudovanou, takže s tím nemůžu nijak operovat. Celá ta metarovina v podobě filmu o filmu je dle mého poněkud nadbytečná, film by se bez ní býval obešel a fungoval možná i lépe. A celou dobu jsem se nemohl ubránit myšlenkám na Rivettovu Hašteřilku, která mnohé z předkládaných témat dokázala komunikovat s větší grácií a živelností už před třiceti lety, což je cca doba vzniku původní hry. Vyvstává otázka, proč tato lehce bezkrevná adaptace vlastně vůbec vznikla. Ovšem u té poslední scény musel Milan Klepikov roztát blahem.