odpadlik123

Ale kdyby byl ještě potřeba, bude tady:

"Pozor, nacházíte se na profilu stoprocentně zapřisáhlého špageťáka.

Při sebemenších pochybnostech či odporu k těstovinám opustit!

Přesto pokračujete? Jak chcete...

Kdo jsem? Nu, co je komu vlastně do toho?

Na ČSFD jsem se přihlásila z jednoduchého důvodu: Zvednout hodnocení mým oblíbeným dílkům.

A když už jsem tady, podělím se světem o své názory, ať se mu to líbí, nebo ne...

Co se týče filmů, pochopitelně mi kinematografie není lhostejná. Čím je však dílo novější, tím se k němu blížím s většími pochybami -

a často plně oprávněnými.

Dnešním tvůrcům by moc pomohlo pochopit, že:

točením toho starého, ovšem ponovu (stále vzrůstající remaky a ano, Tarantina považuji za nejhorší zhoubu lidstva)
něčeho nového s ideou, že čím to bude vtipnější (v současnosti mi z humoru v televizi skutečně vstávají vlasy na hlavě), tím lépe ("romantické komedie"a TV seriály veskrze všechny)
či něčeho naopak zcela depresivního, nepochopitelného a nejlépe i hnusného
se moc daleko nedostanou.

Jsem typ diváka, jenž se cca od osmdesátých let příliš neorientuje, od devadesátých je pak ve veškeré kinematografii dočista ztracen, o té dnešní nemluvě, ve světově nejuznávanějších a nejzprofanovanějších dílech má ohromné mezery, zkrátka s většinou dnešních diváků se moc neshodne. Za pravé klenoty holt uznávám jiné hodnoty, než nekonečné počítačové triky a šílenosti dnešní doby.

Mými nejoblíbenějšími léty jsou pak zlatá padesátá anglických děl (nikdo, snad krom nás, neuměl točit tak dobré komedie a černé

jen Angličani), zlatá šedesátá a sedmdesátá děl českých (stejně jsme my Češi ale šikovnej národ), zlaté období Hitchcockovy tvorby, zlaté kousky filmů noir, neopomeňme věčné Monty-Pythony a jejich rozlítaný cirkus. It's...!

A předně preferuji mé milované období šedesátých až sedmdesátých let italského spaghetti westernu.

A v poslední době úspěšně chytám žlutou barvu s žánrem giallo...

A pochopitelně fanoušek i všech ostatních světlých chvilek tvůrců po celém světě všech časových období.

No, tak jsme si zafilozofovali, a teď něco úplně jiného...

E-mail - nestačí-li místní pošta, k dispozici je e-mail odpadlik321@seznam.cz. Z důvodů opakovaných problémů se Seznamovým mailem, zvláště v zahraničním měřítku, mě chytnete rovněž na g-mailu odpadlik321@gmail.com, který momentálně upřednostňuji. Teda jinými slovy, (pokud pisatel píše odjinud, než taktéž ze Seznamového mailu...) věřím, že tam mi všechno dojde. Na ten první už mi několikrát nedorazilo nic, ač mělo...

Bazar obsahuje kousky, po kterých jdu už delší dobu, avšak marně. Jakýkoliv minimální i pirátský odkaz, kde by se tyto klenoty daly najít, velice potěší a ráda se revanžuji. Filmy měním ráda a kdykoliv.

Z čehož automaticky vyplývá...

Filmotéka - už léta si ji nevedu, to co tam mám, to opravdu mám, ale mám i jiné věci, tedy většinu, kterou tam nemám. Pokud máte o něco zájem, nejlépe se mě zeptat. Co vím, zodpovím.

Svědomitě a s nadšením sbírám nejrůznější nejen obrazově vytříbený mainstream, ale rovněž zapomenuté klenoty. Žel jsou tu stránky jich plné a snad navždy mi zapovězené -

Cinemageddon - Jo, přátelé, je to možná kapku neomalené, ale stručně: Pokud jste na CG, pokud vlastníte přebytek pozvánek a pokud se mě tam nebojíte pozvat, budu strašně vděčná a vyměním za cokoliv, co budete chtít. Jo, já vím, že kdo tam je, ten má všechno, ale třeba bych něco vyhrabala...

- Jsem typ diváka, jenž je ochoten dát i obecně neznámému, třebas zcela praštěnému kousku, který ho ale dobře pobavil, o moc vyšší hodnocení, než uznávaným vážným věcem. Je třeba říci ke věci westernů i dalších věcí mé drahé Itálie, že k obecně nejuznávanějším fazolovým komediím pana Barboniho necítím náklonnost, přistupuji s despektem a jejich vulgární fyzický humor a zcestnou "humanitu" vážně nesnáším. Můj odpor ke frajerům trvá od dob pohádek pro děti a zajisté i do budoucna. Doufám. Nezlobte se, prosím, za to na mě.
- Žádné své top žebříčky neřadím podle pořadí oblíbenosti - mezi něčím se zkrátka nedá vybrat to lepší :)
- Filmům, v nichž hrají mí oblíbenci, nemístně naddržuji! Ale také si to zaslouží.

Můj poznatek: někdy mám takový nejasný dojem, že se mezi některými uživateli čsfd za hvězdičky snad platí. Já se zaměřuji pouze na to, zda mne film 1) dokonale neotrávil a neunudil, 2) neskutečně neurazil a nenaštval, 3) osobně se mne nedotkl. (čemuž všemu ideálně vyhovuje značné množství americké produkce a jejich neotřesitelná ideologie) To jsou patrně jediné ukazatele, při nichž jsem ochotna zajít s hodnocením italských snímků pod tři hvězdičky.

Neb mám ráda Itálii a nepovažuji ji za guilty pleasure.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

V této chvíli mám za sebou: 256 špaget :)

Pravda, ne všechny byly tím nejlepším, co žánr kdy nabízel, některé, uznávám, se staly doslova nejhoršími úlety, mnohé ovšem nabídly zcela neočekávaná příjemná překvapení

"Nějak se to tu moc nehýbe, mám až dojem. No jo, poslední zápisek ze září. Pravdou je, že dvoustovku špaget už mám úspěšně za sebou a hnedle jsme načali další, poznala jsem další žánry, další filmy, lidi, další pozoruhodnosti... jenom přispívat sem mě nějak omrzelo. Zda dočasně či trvale... jak se to vezme. Hvězdičky jsou nedostačujícím hodnotícím nástrojem, do komentářů se mi nechce, a když vidím tu svobodu slova kolem... Jo, stahujou se mračna. - Ty se furt stahujou.

Když vidím nejen tu svobodu slova, ale celkově změny ve společnosti... a jsou to změny obrovské, rychlé, a přece poměrně nenápadné... až nabývám takového pocitu, že jedinou zbraní zůstává papír a brk, respektive klávesnice. Přestávám mít pocit nutnosti komentovat pěti větami každý film, naopak ryju čím dál tím hlouběji. Co mi z toho vzniká, tím jsem si pobouřila nejednoho (patrně dva) návštěvníka svého zdánlivě neaktuálního skoro-blogu. Ty moje hystericky podážděné výtvory, ty moje stoprocentně subjektivně zabarvené recenze, ty moje výtahy zjevně nepodstatných úkazů, jo, ty všechny nejsou ničím jiným, než reakcí na tu hrůzu, co vidím kolem... a která pěkně navazuje na hrůzu, kterou lecky odhaluji ve filmech, kdysi ještě mnohdy kriticky nahlíženou, žel dnes obdivovanou a celosvětově propagovanou.

Pane Bože, lidi, jedno kdo, nevztahujte si všechno osobně, neberte moje názory jako výpady proti vašemu egu, vždyť vším tím chci jenom vyjádřit svoje znepokojení, jak se mi měníte před očima! A vězte, že mne to mrzí, protože i tady, na ČSFD, to bývalo kdysi jiné. Demokratičtější. Přátelštější. A tolerantnější. A dnes... Dnes to, bohužel, všechno vidím. Nevšímat si toho, bylo by to o mnoho veselejší. Jenže to nejde. Nejde to v reálu, nejde to ani u filmů. Člověk se jen musel zbavit svého, ač nechtěného, nechutně nadřazeného postoje vůči neuznávaným filmům a tvůrcům. Nafackovat bych si měla za některé z těch starých komentů... a za některé z těch starých nadřazených či naopak podlízavých  keců. Ale co si tu plácám játra.

Navštěvník snad tedy pochopí... a jestli nepochopí, tak mu to říkám jasně, že neplyne to vše jen z mého těžkého životního období, ale z toho, co se děje kolem. I proto nemám chuť, ač minulé září jsem to tu plánovala, dopsat komenty z deníčku a mít čistý stůl. Mnohem radši si všechno jednou pustím znova a přehodnotím. Ono mít čistý stůl je fajn. Ale nemáte na něm pak nic. A hledáte marně.

Takže tolik dnes, 6. 6. 2016 , kdo ví, kdy se sem zase podívám. Jenže z důvodů určité nostalgie to tady nebalím, kdepak. A taky z takového neurčitého pocitu, že přece máte možnost do něčeho aspoň zasáhnout, dokud tu jste. Je to iluze. Ale hezká iluze. Tak aspoň ty profilové fotky dodávat tvůrcům, že jo. Pokud vám to projednou adminové povolí..."
 
Gemmova zločinecká kariéra - Spaghetti western tribute
(aneb můj nejúspěšnější filmový počin - nic jiného jsem zatím nenatočila)
Trailer 1. část 2. část 3. část 4. část 5. část 6. část 7. část 8. část
 A něco další tvorby typu Silence o Vánocích, Filuta Ramon či Riccardo P

 Obsáhlá historie poslední doby k nalezení v deníčku..."

A Sugar Colt, přes svůj název jediný z trojice, který má ve stěžejní roli hrdinu a nikoliv hrdinku. A to mně zrovna vůbec nevadí.
Ne, není to přímo osobně hrdina Hunt Powers (připomínající zde hodně podivného bratra Marka Damona), kdo mě k tomuhle filmu táhne. Je to neskutečný elán a optimismus, s jakým je (zvlášť první polovina) udělán. A ta spousta, spousta mladých a neméně nadšených starých známých.
Jenže co tenhle hrdina Sugar Colt dělá? Vlastní podnik, kde vyučuje střelbě mladé ženy. To bude humoru, jej. A to bude komedie, pane Giraldi, jej? Nebo ne? Naštěstí ne, a ve chvíli, kdy svou střílnu opustí, se všechno srovná. V sázce jsou životy spousty vojáků, kteří jednoduše zmizeli. Tahle kavalérie v čele se Nazzarenem Zamperlou má totiž něco, pro co je ochoten záporák jít přes libovolné množství mrtvol. Třeba i přes Coltova kamaráda. A tak se ten konečně rozhodne jednat. V převleku za výstředního doktora se dostane do snad lehce nepřátelsky se jevícího městečka, kde na něm při příchodu ulpívá zpytavý pohled, no, spočítáme to... José Canalejase. Víctora Israela. Paola Magalottiho. Franka Braña. Riccarda Pizzutiho. A dalších legend, majitelky baru a její dcery, a množství veselých maníků, kterých je doslova plný saloon (evidentně Giraldi nemá o peníze nouzi, klikař). A dost možná, že místní ví víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A jelikož jde spíše o detektivku, není radno nic prozrazovat.
Lékař Hunt v cylindru či v podvlíkačkách nestačí bavit osazenstvo saloonu. Poctivě odrazuje veškeré ženy v místě. Jeho služeb si nežádají ani umírající. A všichni se tu k smrti bojí zvuku polnice... Tu a tam vstoupí do děje Zamperlova zajatá jednotka, která nárazově za volání Jsme volní! Už to začíná!, zjišťuje, že volní zatím rozhodně nejsou a nezbývá, než dále čekat na docela ok hrdinu Powerse podnikajícího zatím (ne)úspěšně svou přísně tajnou misi (do čehož ještě musí natěsnat svou milostnou kariéru, kdy o něj pořád nikdo nestojí, sakra). A v saloonu občas vybuchne rajský plyn, všichni ve spolek lezou po čtyřech (sic), Riccardo Pizzuti předvede stoprocentně nakažlivý záchvat smíchu a člověk se cítí jako doma. Ano, tušíme, že to nemůže trvat věčně a opravdu, bum bum, buď scénář a myšlenka trochu jako došla, zvážněla, ale v jedné hodině, ve chvíli, kdy člověk usuzuje v konec filmu, nás čeká ještě dalekosáhlé cestování, pomsta (dalšího) Coltova zesnulého přítele a zúčtování v jakési kravíně podobné stavbě i jinde.
Pokud se Giraldi nepustí přímo do komedie, evidentně se to dá. Pokud si tam natahá záruku spaghetti záporné kvality, přispěje dobré náladě. A pokud se jednou, tak, jako zde, Bacalov utrhne a stvoří extrémně praštěnou a chytlavou znělku, nač si vlastně stěžovat? Na debilní jméno hlavního hrdiny? Copak jsem suchar?

Odkaz zde

= podvazkový kolt. To nejšílenější z nejšílenějšího a nejsjetějšího, co si lze, či vlastně ani nelze, představit. Takže šílený Claudio Camaso, no jo, ten úplně normální nejspíš nebude nikdy. Nesmírně pozitivní Walter Barnes vyhazující hned na úvod do povětří spoutané zajatce, nu to bude roztomilé. A v důležité jakože asi hlavní (ale jisté to není) úloze Nicoletta Machiavelli. Že by první film, kde si jí člověk konečně všimne? Rok 1968, tak to byla mladá a nevinná, nic už si z natáčení Odia il prossimo tuo nepamatuje, jelikož byla tak nesmělá a zakřiknutá... Vážně? Tohle už ti nezbaštím, děvče.

Neb: Proč byl tenhle film točen? 2 důvody. Zaprvé, módní návrhář se chtěl zviditelnit, jak to jen půjde. Nicoletta a jejích cca 30 modelů střídaných po celý děj, to doplňováno vějíři a klobouky určité barvy, rozhodně tak zaručuje upoutání pozornosti. Ale je to skutečně tak nutné, když výstřih má převážně až někde u kolen? V podvazku nosí kolt a nezdráhá se jej taky použít, když je třeba (a když chce). S oblibou očesává u stolu karbaníky a v kočárku, který ji doprovází, čeká děsivé překvapení. Občas se projde nahá. Tak asi takhle.
Jinak tu jde o zbraně, má to i logický příběh, ale má to tak sjetou formu, že proti tomuhle je Màtalo hadr. Neb tohle se jinde nevidí. Stoh slámy na poušti. Camaso v delíriu. Občas odněkud někdo vybafne. Hipíci na seně. Scény jak z jiného světa. Sjeté je tu úplně všechno. A všichni. Ale nepopsatelně. Totálně šílené postavy v totálně surreálných scénách, co se k tomu vůbec dá dodat? Snad fakt, že několik normálních lidí se tu přeci objeví na samý závěr, a to obětující se setnina kaskadérů, která brání svou ubohou pevnost ve chvíli, kdy se na ně z jedné strany řítí Camaso s šavlí, na druhé se svléká Nicoletta se svým milým, a dost možná, že přijede i bodrý dobrý Barnes, kterého dnes naštěstí moc nevyužili. Stateční to muži. Vyskytnout se totiž uprostřed delíria, kde se 10 minut Camaso pokouší (pouze pokouší) znásilnit odvázané děvče a jejího milého podpálit zároveň, všichni jsou hippie, občas odněkud vykoukne lilipután a způsobí vám duševní újmu a občas Nicoletta, která, když zrovna nic jiného, nosí aspoň ty podvazky, to chce už nějak statečné muže.
Totálně úchylné, ale zaručující tak rovněž totální zábavu. Člověk s výrazem To neni možný, cooo? Eee? Neee?! jen čeká, co se zase objeví. A objeví se větru šílené věci. Vůbec ty westerny s ženskými hrdinkami jsou všechny nějak zvláštní. Ale tohle, to je teda super odvaz!

Odkaz zde

Muzikální western budící dojem, že je tak z roku 65. V hlavní roli s ženskou hrdinkou, a to dokonce černoškou. A ta, společně se svými dívkami z varieté, přijíždí do městečka, kde se k nim všichni stavějí zamítavě. Rasistické předsudky? Nechuť mít bordel ve městě? Jenže jedno z děvčat je vážně raněno či co, a tak se bude muset najít alespoň jeden statečný a předsudky nezatížený, který se o něj postará. Lékař Pietro Martellanza! Tedy, pravidelně budící dojem, že je sjetý, Pietro, dnes není sjetý o nic míň a nebudí svou pevnou rukou při lékařských úkonech docela důvěru. Ale což.
Spoře oděná Lola zatím tančí a zpívá v saloonu, což spolehlivě naláká veškeré mužské osazenstvo města, o projíždějících záporácích nemluvě. Ano, hlavní záporák se rozhodně s ničím nemaže, jak nám hned na úvod dokáže. A jeho početná banda je neskutečně veselá. Nemají otvírák, tak si rozbijou láhev. Jsou nadšení. Kudy chodí, tam je legrace. Když se chtějí s Martellanzou zrovna bít, nic jim nevadí, že řeka je 200 metrů odsud, nakonec v ní stejně skončí. Místy používají brutální metody výslechu jako z Monty Pythonů. A jejich šéf má zálusk na samotnou Lolu. A ona neprojevuje nechuť, proč by? Pietro je koneckonců spíše pasivní a ne moc svůdník. A všichni ti kaskadéři na záporné straně jsou tak ohromně veselí, že by člověk neodolal...
Jenže pak se vyskytne taková věc. Autorům dojde, že to tak nejde a že je třeba zbaběle a zcela zbytečně obětovat jednu z kladných osob, jen aby byl důvod ty veselé hochy zničit. Kruci, vážně byl psychický nátlak na diváka potřeba? A jéje, to se to hned dá dohromady a všichni vyrazí udělat zúčtování, které se ale vlastně moc nehodí. A těch šílených střihů, kterých je najednou všude plno a děj naprosto nedává smysl... Tož bylo toto nutné? Jistě, že ano, neb nás čeká dlouhý tanec a zpěvy na závěr, kdy špageťáci odolávají, aby nezdrhli. Ale nezdrhli, a to já ocením. Může být i hůř, může být i o moc líp.

Odkaz zde

Před nedávnou dobou jsem se rozhodla pro svým způsobem tématickou jízdu napříč určitými špagetami. Prozatím třemi stěžejními díly, neznamená to samozřejmě, že budou poslední. Každopádně, do mé série se zařadily z důvodů svého názvu. A na co má člověk asi tak největší chuť v průběhu svaťáku, kdy se mu maturitní otázky míhají po večerech před očima? Někoho odprásknout, samozřejmě. A tak sahám po třech koltech. Muzikál (?), feministický western (?) a western s prostě divným názvem (to jo).
Lola Colt & Giarrettiera Colt & Sugar Colt

Tak pro dnešek, 28. 5., bych (si) ráda připomenula jednoho skvělého týpka, který se stal drsnou obětí našeho konzumního průmyslu (konkrétně Barboniho Bud-Terenceovek). Už jen za to, s jakou důstojností tyto nedůstojné úlohy hrál, si zaslouží můj nemalý obdiv a dík! A za to ostatní taky...

Nuže ano, po přibližně půlroční odmlce se vracím a věřím, že i ty filmy z předvánoční doby ještě někdy okomentuji. A ty všechny ostatní z tohoto roku by si to rovněž zasloužily. Pár věcí se za tu dobu změnilo, spaghetti naštěstí zůstávají stejné... Tak snad do budoucna.

A co jako by si člověk měl dovolit vůbec psát o podobné akci? Dostala jsem se TAM, údajně na jedno z posledních maestrových vystoupení. Předně, maestro by při svém elánu mohl koncertovat ještě nejméně jednou tak dlouho, jak už se dlouho věnuje hudbě. Pevně věřím, že ještě definitivně nekončí. Jenže ono zase jet do Prahy, kde vám na hlavu div nepadají brambůrky a kelímky od piva, chce mít silné nervy. Ty maestro jistě má. Pomocí vychytané strategie se mu podařilo utlumit nevhodné vstupy diváckého potlesku určitých ignorantů (kteří narušovali celé loňské vystoupení) na nesprávných místech uprostřed skladby na minimum. Viva, maestro! Program byl k mému překvapení a nadšení od loňska odlišný a, alespoň myslím, delší (uprostřed s dvacetiminutovou přestávkou, aby si mohli trpící návštěvníci dokoupit nové pivo a brambůrky). Český symfonický orchestr nezklamal, sbor a sólistka perfektní (škoda jen, že netuším, kdo to byl) a maestro vydržel skoro tři hodiny naplňovat naši přízemní O2 arénu nadpozemskými tóny.
K neúctě dobré poloviny diváků dorazící až dlouho po začátku koncertu snad není, co dodat. Stát uprostřed hlediště tak, abyste zabraňovali vidět těm za vámi a šlapali na hlavu řadě pod vámi a k tomu prodiskutovat celou skladbu, to už chce nějakou drzost. Organizaci bych změnila jednoduše: kdo dorazí až po začátku, má být vyhozen lítačkami ven a zastavit se až u metra. Jenže radit něco těmto organizátorům není stejně příliš perspektivní. Ve chvíli, kdy vám při příchodu dají leták s tímto sloganem..... Cituji:
"Nezapomenutelné filmové melodie naposledy zazní pod taktovkou oskarového Tvůrce ennia morriconeho v doprovodu českého národního symfonického orchestru."
To, co bylo uvnitř, bylo ještě horší, pevně věřím, že si to maestro nepřečte, a většina lidí se beztak spokojí s tím, že Metallica hraje Ecstasy of Gold, Ramones zahajovali koncerty skladbou prozměnu z filmu Hodný zlý a ošklivý (to je jako z jiného filmu, jo?) a když se zmíní Tarantino, je to všechno OK. Když pak ještě na Morriconeho vyrukuje nechutný moderátor s výkonnou překladatelkou a ministrem kultury, aby mu předali ocenění a uspořádali tak vlastní propagační akci české kultury, dovede mě to zvednout za židle, to nemluvím o kameramanovi plazícím se během celého koncertu přímo po pódiu mezi hudebníky a strkajícím jim svůj přístroj až do not (sic). K české organizaci snad nemůžu mít už dalších výtek...
Jenže ničím z toho se nedá ani v nejmenším ohrozit dojem z tak úžasného zážitku, jakým byl včerejší koncert. A měla jsem tu možnost maestra nejen vidět, ale i slyšet promluvit! Věřím, že nadšení maestrovi vydrží nejméné dalších 50 let a coby zástupce krásných uměleckých časů nám bude nadále připomínat, že i v této době je ještě možné se kultruně povznést do závratných výšin. Maestro, ještě to přece nemůžete zabalit!
Viva, Ennio Morricone!!!

Film, který tu nemá profil, a je to věru nedostatek naší databáze. Jelikož mu nechybí nic! Trojice banditů přepadne banku a coby rukojmí s sebou vezme křehkou dívku. Jenže koně jim někde zdechnou a v lomu, kam doputovali, není radno se ztratit, navíc bez zásob vody a se společnou kořistí. A bandité by se měli začít bát, neb krajem obchází tajemný cizinec v černém...!

Drsný šéf, buranský poskok, Mexičan v sombréru, ohrožená dívka, neohrožený hrdina, nefalšovaný šerif a ještě tajemný muž v pozadí, i to se dá natočit v ČR za dva dny s minimální technikou a z hollywoodského hlediska nulovými náklady. A hlavně s nadšením party nadějných amatérských umělců, kteří se nezaleknou ničeho, ani do sebe vyprázdnit desítky neexistujících zásobníků falešných pistolek a krýt se uprostřed mraveniště. TOHLE je fakt dobrý a doufám, že ne poslední příspěvek do amatérské tvorby této talentované party.

Odkaz zde

Ta písnička! Kvůli ní jsem si to sehnala. A kvůli ní to taky vydržela do finiše. Jenže dalo to sakra práci, neb:

Gilbert Roland a George Martin coby hrdinové ve mně nebudí právě důvěru a vykrádání dolarových dějových motivů ještě míň. George Martin je lovec zločinců a tak jezdí a loví zločince se zaměřením na jednu speciální epizodu svého života – prahne totiž po tvrdé pomstě. Gilbert Roland je snad také lovec zločinců, jenže nedalo by se říct, že jsme ho za celý film viděli mnohokrát v akci. Po většinu času zůstává ve své saloonu, popíjí, polehává na posteli, nudí se a čeká. Na koho? Na Sartanu Martina. A na Jacka Elama, kterému je v patách jedno městečko, kde vykradl banku, zákon celého Západu, Sartana, a aby to nebylo málo, ještě jeho podražený parťák, který vstal z mrtvých. Jenže tím dějové motivy končí. Teď se teda jede. Teď se dojede někam k řece, kde to vypadá, že točili v parku uprostřed města. A teď jsme v městečku, kterých tu v rámci děje pár vystřídáme, ale stejně mám pocit, že jde pořád o jedno a to samé. Jack hrozně chvátá, tak zastaví ve městě, zabije pár lidí a usadí se v saloonu, kde čeká v obavách, aby ho nikdo neodpráskl, a kvůli svým obavám si najme důvěryhodného Rolanda. Není on trochu blbec? Jeho lidi se někteří záhadně ztrácejí, jiní zase přibývají, vlastně nevíme, co tady, tu a tam tudy proběhne Mexičan pomáhající Sartanovi a Roland si vezme kytaru a zabrnká Elamovi na nervy... Střihy buď špatné, nejasné, nesmyslné či dokonce prohazující logicky scény (možná že jen nebylo jasno ve scénáři, který beztak neexistuje). Něco zajímavě začne... a hned skončí či jsme zase jinde nebo tak, ale vcelku nic. Nikoho vůbec nevyužijeme, o Rosalbě Neri nemluvě (1 záběr). Gilbert Roland zjevně odmítá cokoliv dělat, Jack sedí a pomrkává na ulici, kde se beztak nic neděje a Martin se někde fláká. Doopravdy zajímavější části jsou jen ty, které vykrádají některé dolarové motivy za pomoci nulových nákladů. Objeví se tu i zajímavější myšlenka falešných nábojů... jenže se to stejně nevyužije a ty dialogy, ty dialogy...

A najednou se stane něco, co nikdo nečekal! Jacku Elamovi patrně omylem během scény málem vypadne skleněné oko! Divák se nestačí divit, Roland se probudí, Martina to probere, udělá se rychlé skoncování a už jen čekám na závěrečnou znělku. No, bohužel, De Masi zřejmě odešel ještě před ttiulky s tím, že už prostě dál nemůže. Ale kvůli Jackovu oku je člověk ochoten přimhouřit oko, i když to byl strašný škvár...

Odkaz zde

Kdyby Antonio Sabato zvolil nějakou tu humornější kreaci a Klaus se dal do tradičního přehrávání, mohlo to být strašné. Jenže ani jeden tyto mé děsivé představy nevyplnil a otevírá se nám tím podle mne docela dobrý film. Sabato ztratí paměť a najednou netuší, proč že tu leží v pustině, proč vedle něj leží mrtvola, kdo je vlastně on sám, kdo je muž, se kterým patrně plánoval vraždu a co skrývá záhadné jméno Dingus...

Dost možná není všechno takové, jak se jeví, jeho matka není úplně normální, obchody s pozemky, které tu probíhají, nejsou úplně férové a legální a jeho bratr Klaus není tak úplně pohodář. Kdyby se tento kus vzdal westernových kulis a zařadil se do žánru giallo, vůbec bych se nedivila, neb nic jiného to taky není. Flashbacky zaručují nepříjemné pocity, podivně tísnivá atmosféra místa jakbysmet, naprosto nepřehrávající Klaus člověka také spíše znejistí a všichni tu něco ví. Snad o dost víc, než hlavní hrdina.

Nápad by se dal využít ještě o dost víc, hudba tu vážně nesedne a je tu taky jedna nelogická dějová věc, ale jsem ochotna ji přejít, neb nevylučuji, že není způsobená mou verzí, kde byl zvuk posunutý o dobrých pět sekund od obrazu, což člověka v průběhu děje podstatně mátlo. A záhadný záporák je opravdu krutý, jenže konec je takový, že člověk pojme nejasné pocity, že i on je trochu v právu. Docela zajímavá věcička.

Odkaz zde

Já nebudu kecat, když řeknu, že po cca měsíci od vidění už si nevybavím, co to vlastně bylo...  Ano, Craig Hill si u mne po dvou letech charakterově spravoval reputaci po divném Per il gusto di uccidere. A zase to nějak nevyšlo nebo co.

Hrdina Craig si sežene parťáka, kterého odřízne přímo od šibenice. Fajn. Vydají se po stopě uloupeného zlata. Fajn. Tu jsou chyceni, svázáni a odsouzeni k nejhoršímu konci uštknutí hadem. Fajn. Vždycky se z toho dostanou a případným zachráncům se odvděčí tak, že ti mohou je litovat, že je tam nenechali. Záporák je nezajímavý, ženská v jeho bandě záhadná a sám parťák možná skrývá zajímavou identitu. Fakt? Ani ne.
Poněvadž exteriéry na nic, děj nejasný, střihy místy naprosto zavádějící, Craig může třeba stát svázaný s doutnajícím doutnákem za uchem, ale do žádného nebezpečí se stejně nedostane a ten konec se tedy vyřešil... no, moc fajn ne. Ježiš to byla nuda. Leč už si to prostě nevybavím a kvůli osvěžení děje si to budu muset dát snad ještě jednou - proboha, to ne...!

Odkaz zde

Carramba,
tak nás opustil jeden z mých nejoblíbenějších záporáků, Federico Boido :(
Pánové (a dámy), držte se přece ještě!

A už tu máme zase akci s počínající tradicí - Almería western film festival!
Závidím každému, kdo se dostane. Na druhou stranu letos nabízející i nedůvěryhodně se jevící Všechny cesty vedou do hrobu či již bohužel viděné Sweet Vengeance. Snad to nezkazí atmosféru...

A žel bohu poslední western s mnou hrdě a nepokrytě protěžovaným favoritem Georgem Eastmanem. Formálně jistě nedokonalý, náklady nikterak přehnaný (coby exteriéry vlastně jen jeden lom), dějem neoriginální, prostě typ, který takřka každý spustí z oka, spustí z mysli. Jenže je to jeden z těch mnoha Georgeových jednoduše sympatických filmů. Nebývají dokonalé, ale prostě mě baví. A tady, voilà, mi nevadil ani George Hilton! Výjimečný kus...
Původní dojem, že celý film bude sestávat pouze z pokerové hry, byl mylný. George (zde tedy Lucas) prohraje s Hiltonem (zde George) všechno krom vlastních kalhot, ale i přes rozjitřené vztahy mu George nabízí spolupráci. Na čem? Nejsem si jista, patrně převoz či pašování zbraní přes hranice. Za to je mu zaplaceno v žetonech a Lucas (věda o jeho nadšení pro hazard, který měl v rodném městě zkázán) je jde s nadšením roztočit (za pomoci svého kámoše George). Jenže v tomhle městě je něco nekalého... Brání vám ve hře rulety... Namísto pozvánky vás zmlátí ve stodole... Dívka vašeho srdce dává přednost vašemu kámošovi (nebo nakonec ani to ne?)... Záporák vypadá jako de Mendoza a výkonem budí podobnou důvěru... A bankovky jsou tady až podezřele nové...
Jenže jsou tu i jiné věci, věci, které jsou výjimečné, ba překvapivé! Předně Hilton ve svém ulízlém oblečku a s distingovanými šedinami neúměrnými jeho mladému věku, pijící mléko a jsoucí si skoro (ne úplně celý) celý film sebou jist, přesto nějak nemachruje! José Torres coby nesmírně elegantní tajný agent záhadného poslání a překvapivého vyvrcholení děje. Žádná levicová agitka, nic takového, nádhera! George coby v jedné ze svých prvních rolí optimistický mládenec rozhodnutý, že dneska už se nenechám zmlátit, o mučení nemluvě (viz plakát k filmu) a objasňující nám problematiku mexické siesty. Hudba se sympatickým motivem, který se neoposlouchá ani po neustálém omílání. Nijak nevadící dívka... A někdo nakonec možná není tak čestný, jak se zdá! Poměrné nepochopení děje se poddá pod ne tak složitou linií.
Jo, tohle mě prostě baví...

Odkaz zde

Jeden z úplně posledních všeobecně známějších a tak nějak důvěryhodně a nákladně se jevících westernů. Western pana Fulciho. A druhý film, kterým mě Lucio Fulci přesvědčil, že je jiný kádr, než si o něm myslím. Ač mnohé nechtě možná urazím, považuji ho osobně za režiséra čistě materiálního zájmu, bez radosti z věci a libujícího si v samoúčelném násilí. Z jeho svaté sw trojice je mi Tempo di massacro už časem tak vzdáleno a Sedlo dosud neviděno, tak tedy nastupuje – Čtyřka z apokalypsy.
Režisérovi se, mám dojem, celý film zcela rozdělil a děj tak jako trochu rozdrobil. Ale nevadí.
Různorodá skupina je vydána napospas divočině na jediném voze, s mizivými zásobami, nevyléčitelným alkoholikem, černochem rozmlouvajícím s mrtvými a těhotnou štětkou (jíž tu štětku stejně nevěřím), a s nimi patrně hlavní hrdina, ušatý Fabio Testi působící opět velice mladě a jako nevinné ucho, falešný to karbaník atp. Tihle čtyři, ač by se mohlo zdát, že ne zcela k sobě pasují, jsou vlastně čtyři lúzři zavrhnutí společností, spřátelí se a užívají poměrně pěkné chvíle. Až jednou, jednou jim do cesty přijde Chaco Tomase Miliana, narcistní maniak disponující zbraněmi (u nichž nevíte, na koho je použije), jenž se bez zeptání připojí a dokáže, že tímhle teda krásná dovolená skončí. Neb, tento mansonovský šílenec je schopný všeho, zdrogovat celou skupinu, zotročit alkoholika, znásilnit těhotnou, naporcovat Robleda (ale ne, není to nijak brutální film) či zabít dítě a vůbec působí jako z jiného světa (a jako z nějakého hippie-koks filmu). A z jiné doby, než by na první pohled měla vládnout, ale to tak nějak celý film není zařaditelný.
Je tu pár vážně ošklivých věcí, převážně nepřetržité střílení nebohých ptáků a zajíců pro pouhé Chacovo potěšení, jenže ty vyhřezlé vnitřnosti a šílené samoúčelné násilí se nějak nekonají. Hrdina slibuje pomstu a se svou neveselou skupinou se vydávají dál, po čemž počnou ubývat. A to velmi zvláštním způsobem, scénách a scénáři a celkově forma působí velmi novodobě (až bych řekla z 21. století), zvláště podivné osvětlení. Drama čtyř přátel se omezí na polovinu a v horském městečku, kde dojde k porodu, se vlastně celý příběh zastaví a kdyby se Chaco už neobjevil, ani by to nepřekvapilo, neb zúčtování mi přišlo stejně tak trochu našroubované. Ve vesnici v horách bez jediné žijící ženy se příběh pohroužil do jakési melancholické atmosféry a s tím příběhem předtím, co to má společného? Spousta veteránů se sejde pospolu, proberou životní problémy a osudy a čekají, jak velká událost ve městě - porod - dopadne. Je to sentimentální, ale mě to nevadí.
Neb: se tu vidí věci, co nikdy v životě neuvidíme - Adolfo Lastretti coby velmi fešácký velebníček (snad bude vážně kněz a ne maskovaný maniak!), Bruno Corazzari coby porodní asistentka (snad bude vážně pouze třemi ženami poznamenaný dobrosrdečný kmet a ne maskovaný maniak!) a spousta dalších drsných a v jádru velmi sentimentálních mužů tajících při pohledu na dítě. Ano, zde děj končí, ale za pohled na Bruna smějícího se na novorozeně (aniž by jej chtěl sníst) stojí za to, nehledě, že obyvatelé jsou veselí a přes všechno sem zanášejí moc vtipné glosy. A tak si nějak nejsem jista, byl Fabio opravdu hrdina? Byl Chacko opravdu hlavní záporák? Ono to o tomhle vůbec nebylo, jen o krušném životě, kdy i daleko v opuštěných horách ve vašich posledních chvílích na vás můžou čekat přátelé. Ale čím jsem si jista, western to opravdu nebyl a ani se tak tvářit nemusel. Fulci patrně ještě umí překvapit.

Odkaz zde

Ještě, než jsme se s Massaccesim seznámili v jiném žánru (pornu prozatím statečně odolávám), naše první setkání proběhlo u westernu. D'Amato a western?! To by mohlo být něco... No nic, D'Amato věděl, proč svou stopáž naplánovat na 70-80 minut. Jenže jeho námětu by stejně odpovídalo těch minut spíš 15 a bylo by to hotovo, aniž bychom se nějak výrazněji nudili.
Město Trinity (fikaně zakomponovaný marketingový tah, že?), banda zločinců ohrožující každého z ubohých obyvatel, vedení postupně svolává radu v D'Amatově stodole či jedné místnosti vydávající se (ne)úspěšně za saloon s jedním stolem a o málo více zákazníky, i rozhodnou se, že si pozvou toho a toho, a ten je má ochránit, jenže toho po cestě dostanou. Najdou si dalšího. Prásk. Tak seženou jiného týpka. Další záběr a týpek už sviští na zem za doprovodu kanonády nábojů. Tímto stylem se sice nebuduje žádný příběh, nedejbože napětí či postavy, ale až to v člověku budí dojem, že to má být k smíchu a vlastně to i k smíchu je, čekat, koho zase pošlou a kdo bude nucen po své smrti obléci obměnu kostýmu a nechat se odstřelit ještě párkrát... Jenže pak náhle všem dojde trpělivost a asi i herci, pošlou pro proslulého bounty huntera Jeffa Camerona, poměrně narcistního (on jediný evidentně má i na jehlici do kravaty a disponuje nepřeberným množstvím zbraní včetně kuše (!)), od prvního seznámení nesympatického namyšleného ignoranta nad věcí který prostě přijede, každého oddělá, vyinkasuje, zasměje se a hodlá zase odjet. Druhá půlka filmu je v jeho provedení naprosto zabijácká, neb je neskutečně otravná. Mexické duo záporáku vážně tragické. Střihy někdy velmi nejasné, někdy opakované a někdy ukazující zřetelné chyby na scéně. Hudba nic. Nestojí to za to a i těch 70 minut bylo moc dlouhých. Ale Aristide zjevně usoudil, že on na to má a teď už nebude žádný problém dát se na velkou režisérskou dráhu... Bohužel.

Odkaz zde

Prý ne western, prý pěkné gore, prý zajímavé drama. Souhlasím. J-L Romero Marchent považovaný za uctivého zakladatele, aneb v jeho režii španělský western. A ty bývají vážně dobré, jenom úplně jiné, hrozně drsné a bez veškerého optimistického nadhledu àla italiana. Vlastně to ani western není. Poněvadž...
Parta podsouzenců převážená na jistou smrt na nucených pracech zůstává v zasněžené pustině odkázaná pouze na vlastní síly, náladu svého hlídače, jeho dceru, nepatrně jídla a na velký zlatý řetěz, který je všechny poutá k sobě a v případě postupného úbytku chovanců zaručující jim vyhlídky, že až zdrhnou, budou v balíku. Drsný vedoucí má zjevný hendykep (tahání dcery pustinou), je nenáviděn, sám nenávistný, v neustálém ohrožení a zločinci jsou právem považováni za lůzu. Nikdo se neštítí ničeho. Ten, kdo vládne zbraní, jediný může mít převahu. Nedej bože, aby o ni přišel... Jenže dost možná, že šéf tento nesnadný úkol nevzal jen pro mizerný plat, který za to dostane...
O minulosti aktérů napovídají mnohé zprvu mně nejasné flashbacky. Aktéři sami se vyskytují sice v uzavřené sklupině, leč s čepicemi a kabáty hluboko do obličeje, což zapřičiňuje rozeznání maximálně dvou až tří výrazněji se projevujících mužů a jedné dívky - ano, José Manuel Martín bude jistě spokojen. A tak v nečekaném pořadí začnou účastníci zájezdu postupně ubývat. A společnost a prostředí, ve kterém se pohybují, vůbec nevěstí, že se některý z nich s jistotou vrátí živý... Je to moc pěkné syrové a surové poněkud psychologické drama, po němž přetrvává solidní pachuť a nabízející vše možné včetně děsivých snových duchařských halucinací (opravdu halucinací?), všichni zde krutí, zlí a bez soucitu. A nesmírně studený film celý v zasněženém prostředí. Co tu tedy ale jediné vůbec být nemuselo, bylo až křečovitě naroubované gore.

Odkaz zde

Gemma byl patrně nekonfliktní spolupracovník, ze všeho nadšený týpek a s každým skvěle vycházející aktér... Ale už třeba jen zmíněný fakt, že hrdina Pistole pro Ringa nebyl zamýšlen coby sympatický, může mnohé přicházející k filmu neúměrně skepticky - třeba mě - překvapit.....
A francouzské dobové zastavení u Arizony Colta (samozřejmě z důvodu, že tam hraje Corinne Marchand)

A jedno z největších životních překvapení, které jsem zažila. Proč jsem si jako myslela, že to bude komedie? Mám dojem, že tak usuzuje na úvod každý, už jen ten plakát, název, obsazení, obrys děje „Asiat na Divokém západě" a fakt, že George se objevuje ve stejném oděvu jako v Tutti per uno prostě vyvolávají dojem praštěné grotesky.
Ale ouha. Od samého úvodu začíná hrát hudba jako z nějaké podprůměrné kriminálky, žel bohu tak vytrvalá, že s mizivými pauzami počitatelných v sekundách hraje po celou dobu hodiny a půl. A nedá se to vydržet. Naprosto nevhodně podkresluje každou scénu, jako by byl skladatel hluchý, slepý a blbý, ale nadšený a odhodlaný zahltit nás hrozivými zvuky, jaké by snad nezvládl ani Piccioni. Hrdina opouští Thajsko a s důležitým posláním zamíří přímo na Západ. Kvůli jeho úkolu ho ovšem od chvíle, kdy opustí buddhistické chrámy a objeví se na louce u lesa (kde si na Ameriku ani nehrajou), začnou nahánět místní podvratné živly. A jelikož zde žije i majitel čínské restaurace, jemuž eng dabing přisoudil neskutečně rasistický hlas, je jasné, že začnou držet spolu a mohli by záporákům namlít hubu. Ale opět ouha. Od úvodu se bijí poněkud těžkopádně s dojmem působícím, že se mlátí doopravdy. Číňan používá kung fu, oproti tomu kolega jakýsi kick box, po jehož zásazích zůstávají nepřátelé nadobro ležet. A ve chvíli, kdy zjistíme, že záporákem bude Gordon Mitchell (jenž charakterově jako by vypadl z Mimo zákon a něco z děje poté taky) a začnou se vraždit muži, ženy i děti (!), teprve mi dojde, že to žádná komedie není. Ve městě, kam hrdina dorazí, panují zvláštní poměry (mimochodem opět připomínající na první dojem Mušketýry) a za šerifa (trochu tak jako cameo) mají George Eastmana s extrémně rozevlátým účesem. Ač šerif to na úvod nebere nikterak tragicky, i on záhy pochopí, že je ve svém úřadu tragicky osamělý, všichni kolem úskoční a krutí, záporáci neslitovní a hrdinové můžou mluvit o velkém štěstí, jestli tenhle krutý film vůbec přežijí. Neb tady není ušetřen nikdo. Žádná imunita, žádná tolerance slabšího pohlaví, Gordon se svou obrovskou bandou jde přes libovolné množství mrtvol a sympatický Thajec a Číňan, aby se z toho vysekali – první si svou roli patřičně užije od začátku, kdy kulhá, přes prostřelené rameno po mučení... Některé střihy (třeba v bitce) jsou naprosto nejasné a budoucí úděl postav i samotného šerifa taktéž, jedno je ale jasné – tady se bude zákeřně vraždit bez mrknutí a závěrečně bojovat do padnutí posledního muže. Jen hudba nás může vytrhnout z nadměrné deprese ve chvíli, kdy se v posledním akordu filmu pokusí o první a poslední hudební motiv. Teda, čekala jsem všechno, šílené Japonce, samé bitky, i nějaký ten blbý humor, ale takovou kruťárnu, panečku, to náramně překvapilo. Jen nevím, jestli v dobrém.

Odkaz zde