odpadlik123

Paradox. Do tohoto filmu jsem s Peterem Lee Lawrencem neviděla film, kde by se mi nelíbil (a který by se mi celkově nelíbil). Tady a tenhle se mi nelíbil. A od tohohle to jde od desíti k pěti, což je škoda. Stručně, tenhle mladíček nesmí dělat namachrovaného frajera, páni tvůrci. Nemá na to věk, vy na to zas nemáte schopnosti udržet to v mezích snesitelnosti. Dnes toto - přestylizovaná pozérská slátanina. Začátek, ano, drsný, Lawrence je v drsných polohách vážně dobrý. A skladatel se vážný dojem snaží podtrhnout ze všech sil. Jenže pak… Hrdinové pozabíjí, co se dá, s úsměvem na tváři, pročež nejprve kvůli tomu absolvují kurz "jak být rangerem" a automaticky dostávají hvězdu(!). Toto dnes stačí k tomu vzít spravedlnost do svých rukou. Nikomu, kdo je proti nim, nepřeju se dostat do jejich blízkosti. Hlavní záporák Aldo S. hnusný. Fajn. To on umí. Jenže chování Lawrencova hrdiny je ještě horší. Přiteplalý přítel Dolar (zjevný předchůdce postav jako Jack Sparrow a jiných Deppových kreací) to nezachrání svými břišními tanci ani koženým ohozem, kněz, vtipkující uprostřed krutých masakrů, rovněž ne, a ani fascinace kameramana kvetoucími loukami a máky dojem nemůžou vylepšit, ač je to pěkné. Ne, asi není v pořádku, když hrdinové podrazí svého souputníka, že ne? A když divák doufá, že tuhle teplou trojku někdo na závěr nečekaně, leč očekávaně, oddělá do zad, co? Imho dobré to není. Jenže je tu ještě takový týpek jménem José Canalejas, ztvárňující obvykle dějově nevděčnou, pro mne však divácky oblíbenou roli, roli poskoka hlavního záporáka. Má elán (o moc víc, než hrdinové dohromady, a to i ve stavu absolutního rozstřílení), má super ohoz (bohužel, Dolar mu, přes veškerou extravaganci, může jeho pozůstatky toreadorského kostýmu jen závidět), má tak úžasný entusiasmus (i ve chvílích, kdy by člověka nadšení přešlo) a má vůbec ty nejlepší hlášky, co znám. Jenže má taky podrazáckého šéfa a proti sobě nechutné frajery, kteří se nenechají ničím rozhodit… až právě na tohoto ohromného mládence, který je přehrál všechny, dovolím si říct. A tak k filmu můžu říct jen to, že už si z něj nepamatuji vlastně nic. Jen to, že vážně nebyl pěkný. A jednoho skvělého týpka se smyslem pro humor.

Velké zklamání. Film jsem měla v plánu vidět vlastně od seznámení s italskou kinematografií a pořád mi tak unikal... až dneska můžu říct, že žádná škoda. O čem to bylo? Podobné téma točím s tím, že mám potřebu osobní výpovědi a reakce. Pokud ne, zaměřím se na hlavní postavu – Cesara Moriho. Tady nebylo nic z toho. Má jeden dojem, že podobné téma snad nejde nepojmout nezajímavě. Jde... Tvořeno s velikým odstupem, bez osobního zaujetí, s prvky typu nepovedeného westernu a postavami naprosto plochými. Boj stát x mafie tvůrce vidí jako Hurvínek válku, mezi to nacpe pár velkých gest a hesel, pročež film zavání americkým pojetím. Sám skutečný zájem nepředvádí, u diváka pak zájem nevzbudí, ničím nestrhne, o hlavním hrdinovi po filmu nevím o nic víc než na začátku, nicméně Gemma na tom nenese vinu, hraje zcela adekvátně. Jenže když není jaksi co hrát...Nepomohl tomu ani z neznámých důvodů, ač starý, nepovedený dabing. Zajímavější začne být poslední čtvrt hodina/deset minut, jenže tvůrce na tom (nástupu fašismu) zvlášť zásluhy taky nenese. Franco Fantasia se vám postará jako vždy o všechno, ale o režii nemůže. Škoda. Co takhle někdy odvysílat Damianiho, soudruzi z Čt?

D'Amato a western?! To by mohlo být něco... No nic, Aristide věděl, proč svou stopáž naplánovat na 70-80 minut (tak koukám, že jsem asi měla ještě navíc softwerzi), jenže jeho námětu by stejně odpovídalo těch minut spíš 15 a bylo by to hotovo, aniž bychom se nějak výrazněji nudili. Město Trinity (ohromně fikaně zakomponovaný marketingový tah, že?), banda zločinců ohrožující každého z ubohých obyvatel, vedení postupně svolává radu v D'Amatově stodole či jedné místnosti vydávající se (ne)úspěšně za saloon s jedním stolem a o málo více zákazníky, i rozhodnou se, že si pozvou toho a toho, a ten je má ochránit, jenže toho po cestě dostanou. Najdou si dalšího. Prásk. Tak seženou jiného týpka. Další záběr a týpek už sviští na zem za doprovodu kanonády nábojů. Tímto stylem se sice nebuduje žádný příběh, nedejbože napětí či postavy, ale až to v člověku budí dojem, že to má být k smíchu a vlastně to i k smíchu je, čekat, koho zase pošlou a kdo bude nucen po své smrti obléci obměnu kostýmu a nechat se odstřelit ještě párkrát... Jenže pak náhle všem dojde trpělivost a asi i herci, pošlou pro proslulého bounty huntera Jeffa Camerona, poměrně narcistního (on jediný evidentně má i na jehlici do kravaty a disponuje nepřeberným množstvím zbraní včetně kuše (!)), od prvního seznámení nesympatického namyšleného ignoranta nad věcí který prostě přijede, každého oddělá, vyinkasuje, zasměje se a hodlá zase odjet. Druhá půlka filmu je v jeho provedení naprosto zabijácká, neb je neskutečně otravná. Mexické duo záporáku vážně tragické. Střihy někdy velmi nejasné, někdy opakované a někdy ukazující zřetelné chyby na scéně. Hudba nic. Nestojí to za to a i těch 70 minut bylo moc dlouhých. No nic, Ari, nebylo ti přeci za tou kamerou líp?

Tak nám televize zase dodaly něco dle vlastního uvážení. A sáhly po tom pravém – vhodném kusu, který dozajista žádného diváka nepřesvědčí o kvalitě italských westernů... Prvotní obava, že zřejmě hlavní závadou hrdiny bude to, že moc neumí jezdit na koni, stala se v průběhu děje závadou mizivou. Sám hrdina totiž zcela přestává být (alespoň svými činy) kladným hrdinou. Chce se pomstít za to, že ho bývalý kámoš podrazil, nepomohl jeho ženě splatit hypotéku a ona zemřela, přičemž on sám za oba úpěl v okovech. Když se vrátí domů, zbydou mu tak oči pro pláč, zášť v srdci, pevná ruka s neobvyklým tetováním a strašlivý malý synek! Spřátelí se s osobou nejasného účelu, která mu jakože pomůže, chytají ho náznaky přehrávání, pozná svého malého hrozného synka a hlavně, seznámí se s kámošovým (tím bývalým) bouchačem Henrym Silvou, jenž pro mne není ukázkou dokonalosti, ale když se k němu přidá Nicoletta Machiavelli budící ještě méně zájmu a důvěry, než jindy (je-li to vůbec možné), je tahle dvojka jen pro silné nervy. A zbytek taky. Po úspěchu s Dnes já, zítra ty se televize evidentně rozhodla pro rodinný balíček přehrávajících vadných úchylů, a tak se Henry projevuje neustálými škleby do kamery, která ho zabírá příliš zblízka, přehráváním, bafáním, křečemi, poskakuje jako šašek a později z děje napůl mizí, takže k čemu vlastně je, nevíme. „Záporák" - bývalý to kamarád hrdiny - budí nechtě sympatie, jelikož jej hraje Nando Gazzolo, jenž nepřehrává a jeho sok se posléze stává překvapivě skoro zápornějším, než on. Hrdina poštve jednu stranu proti druhé v naprosto nečestné situaci – bez skrupulí zaviní smrt desítek nic moc špatného nedělajících mužů. Zneužívá všechno a všechny a štve je proti sobě. Jakékoliv dojmy diváka, že kdyby se stalo teď tohle, mohlo by to být ještě aspoň trochu zajímavé, se nenaplnily, čili to zajímavé nebylo. Tu se Hunter prořítí sem a tu tam a jeho současný kámoš a synek mu pomůžou v tom, že v závěru vyvolává extrémně záporné pocity. A ještě ta Nicoletta, podivné pády, bitky... Maestrova hudba na tohle až moc dobrá. Co k tomu vlastně? Nic. Nebavilo, a oproti Dnes já... to ve mně nebude budit dojem nostalgie a nemá to sympatické hrdiny. A Silva koneckonců konečně potvrdil svůj citát z Fuga dal Bronx:"Vy si možná myslíte, že jsem strašný... ale já jsem ten nejhorší!"

Tedy, pokud má být tento film výcucem HZaO, Compañeros a Kapes plných dynamitu, objevuje se v něm věc, v níž na něj nemá dokonce ani poslední ze zmíněných. A asi ani žádný jiný sw. Je hrozně krutý. Je tak násilný. Ale jakým způsobem... Místo přitroublých šaškáren, které by se daly od (zřejmě) lehce komediálního Ducciova westernu čekat, je tady psychický mráz, krutá zábava, vyžívání se v násilí bez důvodu a z humoru pouze mrazí. Tolik a zvláště nevinných, bezbranných a zcela neodůvodněných a neopodstatněných obětí nelze najít v žádném třeskutém dramatu. V hlavní roli Eli Walach (štěstí pro Hodného a Zlého, že tu nejsou), Franco Nero (štěstí pro Vasca, že tu není) kteří snad mají budit dojem, že jako mají něco z Tuca a Tučňáka, leč nezmůžou nic. A když se k nim přidá podivná revolucionářka, nastává drsný začátek konce. Stavím se k filmu tak, že nevím, co k němu. Kombinace pochybné zábavy ale v kontextu s tak neúměrně, nevhodně a nepochopitelně brutálním násilím praktikovaným ústředními hrdiny nejde vůbec k sobě. Komedie? Při níž zatuhne úsměv na rtech a obnoví se týden po skončení filmu. Vážný film? Přesněji řečeno, jako kousek trhlého Tessariho toto vlastně vůbec nepůsobí. Měl už různé sklony, ale pro takovou brutalitu ne, pročež doufám pro jeho dobro, že film nechal natočit někoho jiného (a sám si šel patrně doléčit slepé střevou, jež mu už patrně nedovolilo natočit pro něj taktéž zcela netypický kus Ringo se vrací - dnes to ale bohužel svěřil někomu docela jinému). Jediná, opravdu jediná světlá věc, která se mi jí původně tedy zdála být, byly Rusovy kozácké hodinky a jejich znělka, a i ty zafigurovaly v jedné z nejhorších částí, kde se po fingované komedii na diváky vrhne tak prachsprostá hra na city, že se to nedá strávit... Za oba hlavní představitele a Fajarda mne mrzí to psát, ale je to násilí nejkrutějšího stupně (a to proti násilí jinak nebývám ani omylem) a zamýšlená humornost podporuje odpor k hrdinům, kteří jsou nuceni podivným scénářem dělat velmi podivné, zákeřné, a naprosto charakteru spaghetti neodpovídající věci. Mrzí mne.

Do těch jablek na stromě jsi neměl střílet... A druhého Alleluju neměl Carnimeo točit. U toho chlápka hrozí prakticky dvě věci - buď se mu povede dokonalý zábavný kousek, nebo znechucením zalezu pod stůl. Well... tak dneska druhá možnost. V jedničce se mi stala výjimečná věc: poprvé a patrně i naposled mi byl Hilton sympatický. Ano, machruje tu docela jinak, než ve svých typických kouscích. Ale tady by jej člověk zabil od začátku. Záporáci (zejména Rakušáci, jimž jsem postupně začínala stále více fandit) parta nuceně přehrávajících trapných šašků určená jako pouhý terč Hiltonových facek, golfových míčků a jiných vychytávek. Ano, postav tradičně jako na orloji. Předně tedy Alleluja, pak dlouho nic a pak Agata Flori coby nepolapitelná lupička (nakopat ji do prdele), její nestálý pracovní partner Skot Archie Lincoln Tate (zde zcela bez vousů vypadající hrozně, ale přes všechno mi díky společnosti, ve které se ocitl, byl nejsympatičtější), vilný obchodník, majitelka hotelu z Pár dolarů, samé nahánění a pátrání po až netušeně cenné sošce. A na tu kupodivu narazí (nebo ona na něj) Nello Pazzafini, jenž tu se svým kamarádem coby dva svatí muži mají čestně výjimečné postavení opravdu vtipného partu, jenž je ovšem tragicky krátký. Jedna bitka za druhou, a to bitky toho typu, kdy uprostřed Lincoln a Alleluja projednávají nejlépe obchodní zájmy, přičemž jakoby nic, nedůležitě a nazaujatě stále dokola bombardují, bijí a vítězí nad stále novými ztrapňujícími se nepřáteli. Hilton je zde tak úžasně přezíravý, nad věcí a neosobní, že jeho hrdina by potřeboval brutálně dobít a nechat osudu. Má ovšem tu výhodu, že je jako vždy čistě nedotknutelnou a nepostihnutelnou osobou. Lincoln (patrně po známosti dějové šablony, kdy Hiltonův parťák jindy nastupuje až po 45 minutách filmu) se objevuje velmi záhy, což však neměl dělat a před nesympatickým panem Allelujou 2. jej neuchrání ani využité brnění. Ne, tohle ne.

Trailer k téhle věci byl tak odpudivý a debil Lando Buzzanca na první pohled tak znepokojivý, že jsem prostě neodolala, věda, že půjde zcela evidentě o bláznivou pitvořivou italskou groteskní komedii. Nebudu povídat, že jsem z toho moc pochopila, ale v hrubých obrysech zaměstnanec banky Buzzanca zřejmě způsobí manko a musí se vydat na cestu by získal zpátky peníze. K tomu mu bude více než nápomocen jeho bratranec Frank a bratři Corbucciovi jako scénáristi. "Tak co brácho, napíšem třeskuté drama nebo třeskutou komedii? Pro dnešek jsem pro grotesku..." Fajn. Sergio si tedy časně do děje vloží svou možná i první rakev (zde na kolečkách a s živou snoubenkou), Bruno pár vážně povedených nápadů (jeho humoru prostě neodolám) a rejža pro povzbuzení třeskutosti Buzzancu obleče coby Monca v Pár dolarech, jeho bratrance coby plk. Mortimera v Pár dolarech a v druhé půlce jim přidá kolegu Mexičana coby El India v Pár dolarech. Zatímco v první půlce, kdy putují bratranci spolu, se najde víc zajímavých nápadů a v přítomnosti plukovníkově je to vždycky docela dobrá zábava, celý zbytek se nám přesune k Mexičanům a tam už zůstane jenom nuda a straaašně vtipné přehrávání. Všechny chytají křeče. Plukovník je poznamenán minulostí, leč nijak se to nevyřeší. Mexičan se střídavě sjíždí a střídavě střílí za hry hracího strojku s každým, koho vidí. Má rovněž velmi zajímavého otce žijícího v hrobce (proč to?). Konec naprosto mimo. V celku to ani neví, jak vlastně na to Pár dolarů parodovat (anžto a protože spaghetti se parodovat nedají a určitě ne po italsku), nicméně Lando nám předvede maximum ze svého umění pitvoření. Největší pozoruhodnost snímku? Přibližně po dvou třetinách filmu Lando odkládá Clintovo pončo a obléká si křiklavě červenou variantu. Proč to? Zeptejte se Leoneho, proč v HZaO najde Blonďák to své až na konci. Oni snad mají vážně v celém žánru jenom jeden exemplář?

Jediný důvod ke zkouknutí téhle věci byla touha po zjištění, je-li ten kousek skrytě geniální nebo vážně tak špatný. No, přikláním se ke druhé variantě, prostě mě to nebavilo. Skupinka banditů, majitel hospody se svou vnučkou, několik náhodných turistů a velký šéf Klaus, jehož na začátku zavřou do podkrovního pokoje a on tak zcela mimo obraz toho, co se děje dole (tam se ale taky skoro nic neděje) užívá dovolené (čili zřejmě fetuje). Když přijede dlouho očekávaná žena, jež jim měla dopravit zlato a zase rázem odjede (mimochodem jediná nezrzavá), už se jenom čeká. Velmi podivná trvale opilá Klause svádící žena podoby Jitky Molavcové, další žena, jež na vyžádání zpívá Rolničky (předvánoční nálada se tu ovšem nekoná), trocha rozepří (leč banda si nějakých tří mrtvol ve stáji snad ani nevšimne) a něco drsných hrdinů z pískovcových lomů. Ve chvíli, kdy už to člověk ani nečeká, se vydají k hranicím s hrdinou, jenž jediný ví, kudy vede cesta stále dokola procházenou pískovnou. Panoramata jsou patrně velmi hezká, leč ukazovány jsou nám pomocí záběrů: hrdinové hledí do dály a my jim hledíme do ksichtů, abychom neviděli, co před nimi je. A začne jich ubývat... Hrdina by ušel, leč děj žádný, nelogické chování, k čemu vlastně všechny ty ženské?, kam mizí určité postavy, děda od telegrafu je v první části komický až hrůza, věc nudně dramatizující kamera, zkrátka, jako drama v jedné místnosti mizerné, jako drama putovní taky, Klaus si alespoň užil přehrávání jak bylo libo. A tím nejzábavnějším faktem filmu je jeho širák, pod kterým zřejmě po půlku filmu nic nevidí.

Neúměrně zvrhlý film natočený definitivně sjetým režisérem, no nezní to zajímavě? Ono to tak ale na úvod vůbec nepůsobí, Nicolai navozuje atmosféru a uvidíme dokonce mileneckou dvojici se zcela nahým mužem (a oblečenou ženou!). Ale pak to začne. Skupinka na první pohled lehce podivných osob je sezvána na strašidelný hrad hradního pána Luigiho Pistilliho a jeho velmi nevyrovnané choti Idi Galli. Účel návštěvy neznámý... Tady se totiž budou pořádat orgie, vážení! Krásná Pilar Velázquez (určená převážně ke svlékání) se svým podivným manželem, brutálním tlouštíkem, posedlá černoška (určená pouze pro svlékání) s podivným maníkem, nikdo z nich není normální. A s nimi na hrad doráží Ivan Rassimov budící oprávněný dojem faktu, že chudák neví, jak se sem dostal, rád by pryč, leč režisér uzamkl vstupní bránu, rád by nějakou rozumnou giallo akci, leč dočká se maximálně lesbických záchvatů návštevnic, a rád by děj vedl jakousi cestou děje, neb se společně s Pistillim (velmi deprimovaným) a jeho sluhou jako asi jediní nesjeli. Má však smůlu! Na hradě se to bude hemžit upíry, vílami, Idou v šatech po mrtvole, k tomu mumie, zkažené orgie a tance nahé černošky, nikdo se nechová ani lehce normálně, celé je to jako delírium. Ještě, že nám účastníci začnou velmi brutálními způsoby ubývat. A kdo ví, kdo z nich zůstane do konce? Dost možná jen režisér, maskován dole ve sklepě, vyleze, odklidí mrtvoly a pozůstatky návštěvy a zatančí si na stole v převleku za pohádkovou vílu…

Tři jižanští "vojáci", takoví zákeřní a nečestní chlápci zabíjející na potkání tuny celkem nevinných mužů („zabití seveřana přece není žádná vražda“) jsou povoláni na tajnou misi. Za prvé, Hilton, zde představující naprostý vrchol nesnesitelnosti všech jeho kreací. Jeho dynamitem posedlý kněz se v každém záběru svého přehrávání snaží strhávat veškerou pozornost a být neodolatelně vtipný, to podpořeno nekonečnými škleby. Nemá to ovšem nijak snadné, přihlédneme-li k faktu, že po svůj bok dostal kolegu Martina, jenž je obvykle divný, ale tady je v otravnosti dokonalý stejně, jako jeho kolega. V podivné vestě, s šíleným účesem, taktéž s postojem úžasně nad věcí, vypadá zcela identicky jako Mark Damon ve svých nemilých kreacích. A taky se tak chová a hraje. Tak ještě třetího do party. Ale koho, aby nám nekazil naši skvělou two-men show? Eda Byrnes, opatřen nepřehlédnutelnou loknou, nepůsobí ani moc jako herec, spíš jako vyjukaný mládenec, jehož neočekávaně překvapili s kamerou a dvěma nepříjemnými kolegy, kteří, objeví-li se on sám na plátně, ho okamžitě vystrčí. Má patřit do bezskrupulózní skupinky, která zabíjí bez jakýchkoliv zábran a jen pro vlastní prospěch (a má tím patrně být vtipná), ale díky tomu, že se neprojeví, je mi tu jediný sympatický. Po odpojení od dohlížejícího poručíka může naplno začít zcela neskutečná část v obléhané vesničce, kde vládne tvrdou rukou speciální guest star Bódalo - krutý muž disponující krutou skupinou a indiánskou sjetou maminkou, jíž je plně oddán. Hudba žádná či divná. Bitva o zlato, falešné spolčování, zasílání mrtvol v lanovce, nějak to dohromady moc nedává smysl, chování nelogické a celkově velmi pochybná atmosféra. Ale jednou věcí si můžeme být jisti: zcela předvídatelný spoil Pokrytecký skoro Damon, pokrytecký úplně Hilton s náhodně nachomýtlým Edou přechytračí každou přesilu, vyhrají a za rozmetání všech v kol odjedou vstříc šťastným zítřkům.konec spoilu To Svadbos: ten koment má asi patřit k "Vado... l'ammazzo e torno"