nonick1

Zatím poslední řada cyklu České televize Manu a Matěj na...(doplňte dle potřeby) pokračuje v sestupné tendenci a svým do očí bijícím product placementem už ze všeho nejvíc připomíná Cyklotoulky, mimochodem ze stejné televizní stáje. Také jim se čím dál více nedaří předstírat, že nejsou jen jednou velkou reklamou na resorty, penziony a wellnes centra. Jen místo na kole jezdí M&M po Itálii v Mercedesu a oba ragazzi se v liduprázdných pětihvězdičkových hotelech spolu s jejich majiteli rozplývají nad servírovanými porcemi jídel jako vystřižených z reklam typu „kostkáá ve skluzúú“... Úsměvné je pak ošívání se „moderátorské“ dvojice při přání moravské someliérky v italském horském hotelu, ať se jim na dovolené líbí... Kdo z vás to má? :-))) Ehm, když už jsme u moderátorské dvojice: charizmatický Emanuel Ridi sice už nic nevaří, nicméně svým přirozeným šarmem a schopností plynule přecházet z češtiny do italštiny svou roli zvládá na hvězdičku. Ma l'altro ragazzo - ten vystajlovaný Ruppertovic mládenec s blonďatým přelivem a neschopností vypotit ze sebe nějakou kloudnou větu (natož pak italskou) vedle něj po většinu času stojí jako příslovečné tvrdé „y“. Dle jeho vyjádření z dob covidového poblouznění jsou útoky na umělce komoušská hanebnost, ale nemohu si pomoci: Matěj Ruppert je asi takový moderátor, jako je Emma Smetana herečka, ovšem s tím rozdílem, že zatímco Emma je za své ostudné „hraní“ na Primě placena ze soukromých peněz, Matěj je za své ostudné „moderování“ na ČT placen z veřejných prostředků. Takže v jeho kapse nakonec skončí část koncesionářských poplatků, jakéhosi nedobrovolného výpalného, které v tomto státě musejí platit všichni občané. Tedy kromě těch slepých, kterýmžto postižením musí současně trpět všichni členové domácnosti (ne, bohužel, opravdu si nedělám legraci). Ta jedna hvězda je za Ridiho bezprostřednost, bez které by - v porovnání se skutečnou konkurencí – celá tato řada musela skončit v odpadu.

Po opakovaném zhlédnutí musím konstatovat, že ve srovnání s dnešní produkcí stejného žánru je to zábavný akční mix Mužů v černém a Krotitelů duchů, kterému vévodí ostřílený mazák Jeff Bridges. Ta čtvrtá hvězda je právě díky němu.

Povedená záležitost: dostatečně zábavná, dostatečně napínavá, s parádní muzikou - a navíc podle skutečné události, takže žádná další scénáristicko-režijní utopie.

Potvrzeno: parádní překvapení - potažmo příjemně pohodové pokoukání.

Ta jedna hvězda je za scénu, kdy izraelský tank střeží Palestince, vynášejícího odpadky. Jinak - kdokoliv ze štábu by snad tu roli dokázal zahrát lépe, než režisér osobně.

Knihy povídek nezřídka obsahují ilustrace a existuje spousta skvělých ilustrátorů. Ale ilustrovat povídku filmem...? To dokáže jen Wes Anderson.

Spíše ztraceno v nekonečnu. Kouzlo zmizelo. Půvab minulých tří snímků je tentam. Naléhavost předchozích sdělení nenalezena. Osamělí pábitelé se svými obecně platnými mikrostarostmi a příběhy se vytratili. Po dvaceti letech od Písní z druhého patra zůstala jen samoúčelná, formálně dokonalá epizodová prázdnota nezaměnitelného režisérova rukopisu, bez jakéhokoliv poselství či přesahu. Škoda, přeškoda, velká škoda.

Blahoslaveni budiž ti, kteří točí takovéto filmy.

Ty, který žiješ svůj život v zoufalém osamění, prožívajíc prchavé okamžiky štěstí pouze ve svých snech, ty, který žiješ svůj život v naději, že někde přece musí být lépe, ty který žiješ svůj život tak, abys ještě stihl poslední rundu, nezoufej – zítra je přece taky den. A po probuzení s ulehčením zjistíš, že rachot letících bombardérů, který tě probudil, patřil jen projíždějícímu vlaku. Anebo to přece jen už vypuklo?

Majstrštyk švédského režiséra svým formálně-obsahovým pojetím v mnoha ohledech blízký obrazům norského malíře. Statické postavy s nabělenými tvářemi v pečlivě a do nejmenšího detailu naaranžovaných scénách, jako by právě vystoupily z Munchových kreseb i se svými traumaty, depresemi a (marnou) touhou po radosti - vždyť smích pozorujete jen za oknem restaurace a dobře se má už pouze ten, komu právě telefonujete...