Ikedar

Jsem opravdu rád, že to nezůstalo jen u Emily (Rooney Mara) a její psychických problémů. Opravdu povedený thriller, který má spád i tajemství. Nenáročný divák se sice musí prokousat ospalým začátkem, (kde je Mara mimo jiné přímo ukážkový depresant), a až potom se může spolu s Banksem (Jude Law') pustit na tajemnou cestu odhalování komplexních zákoutí "jednoduchého" scénáře.

Velký Gatsby není špatný film a jsem rád, že jsem ho mohl vidět na velkém plátně. Scény jsou grandiózní, plné síly a života, podobně jako v Luhrmannovem Moulin Rouge. Stejně tak, soundtrack ze současné populární hudby, zasazen do 20. let minulého století, mně rovněž velmi potěšil. Samozřejmě, celé herecké osazenstvo bylo rovněž skvělé a každý byl svým charakterem tam, kde měl být. A to hlavně DiCaprio, kterého Gatsbyho jsem zezačátku obdivoval, pak i nenáviděl, potom jsem nevěděl, co si o něm myslet, a v jistém dúsledku se mi ona dvojsmyslnost a tajemnost postavy opravdu líbila. Naopak film trpí nevyváženou dynamičností vyprávění. Lidé prostě paří až moc a i když se na to zezačátku dobře dívá, divák začne chápat jak to režisér asi myslí, a začíná mít toho dost. Se střihem jsem měl rovněž někdy problémy. Neustále rychlé tempo, nelogické přelínačky a opakující se záběry. Scénář mohl být taky víc doladěn. Co začne hezky z pohledu Nicka Carrawaya končí Gatsbym, a divák netuší, co se stalo s naším vyprávěčem. Příběh se dostáva do Gatsbyho nitra jen okrajově, a to hlavně co se týče jeho minulosti. Film tak působí spíš povrchně a vyhypovaně, pln spektiklu a digitalizace. Skutečné drama tak přichází až ke konci filmu a to už je trochu pozdě.

Let může být zavádějící hlavně v tom, že jde o leteckou katastrofu a následné vyšetřování nadraného pilota. Počáteční pád letadla nám naopak jenom otevírá cestu do prohnilého světa jednotlivce plného lží, alkoholu a drog. Tento osobní nekontrolovaný "let" je však zato v konečném důsledku právě tím co dělá film emotivní podívanou. Pravda, je to právě konec, který nese hlavní emotivní náboj filmu, jelikož dle mého gusta, během filmu Denzel víc pije a méně prožívá. I když to může být samozřejmě záměr tvůrců. Jinak jsem rád, že Zemeckis konečně natočil něco, kde nemusíme sledovat dramaticky let dešťové kapky, i když měl na to ve filmu mnoho příležitostí. Je jenom dobře, že je nevyužil a místo vizuálních efektů řítícího se letadla se raději soustředil na pocity cestujících, podobně jako tomu udělal i při Trosečníkovi.

Já to tak trochu tušil. Ze všech žánrů, ze všech příběhů a rolí se nejvíce prosadila právě ta laciná pseudofilozofická pohádka, parodie na Formanův Přelet a "hrůzostrašný" pohled Hugha Granta, nejenom v roli zmalovaného lidožrouta.

Čekal jsem až se začne konečně něco dít. A ono se na deset minut opravdu začalo. A pak byl konec.

Naposledy, co jsi tak dobře vzpomínám, to byl Lars von Trier a jeho Melancholie, která mě přinutila tak razantně přemýšlet, jako Andersonuv The Master. Tohle není film pro každého. Vyprávění příběhu je na rozdíl od předešlých Andersonových filmů spíš hlavně přes mise-en-scénu a symboliku. Film se především opírá o poetiku obrazu, čím vzniká mnoho prostoru pro divákovu subjektivní interpretaci toho, co právě děje na plátně. Podobně jako u Hanekeho filmů, myšlenku je nutné z filmu vytáhnout, nežli aby nám ji tvůrce sám házel do očí. To však pravděpodobné taky znamená, že divák se může leckdy cítit poněkud ztracen, a tím pádem projít celým filmem takřečeně "po slepu", bez jakéhokoliv pobavení. I tak však zůstává The Master uměleckým zážitkem, který poetickým ponětím své tématiky nutí diváka aktivně myslet,a to i po závěrečných titulcích filmu.

Po další otřepané fráze jsem pochopil, proč každý nadával na scénář. Zprvu jsem si myslel, že to má něco společného s navázáním na jakousi tradici klasických Hollywoodských gangsterek, ale přehnaná pompéznost při "odhazování odznaku do moře", nebo přisuzování podobnosti mezi děláním chyb a jedením pouze jednou vidličkou, mi spíš přidávala na určité povrchnosti filmu. A potom už jsem to prostě nemohl skousnout. I když ano, z úst Sean Penna mi vady scénáře, zas ani tak moc nevadili. Mimo to jde téměř o slušnou zábavu a jinak nic víc. O postavy se zas tak moc nestaráme, protože pouhá informace, že mají ženu a děti, moc nestačí, a jinak všechno dělají tak nějak sporadicky a plánovaně. Na druhou stranu, části některých akčních scén jsou opravdu povedené, a o tu akční stránku tu jde tak či tak asi především.

Bylo možná jenom otázkou času, kdy se Tarantino pustí do westernového žánru, a přetvoří ho do obrazu svého. Zprvu jsem měl pocit, že to celé působí trochu roztrhaně, dokonce i nesouvisle. Některé scény jakoby byly použity pouze z režisérovy posedlosti jejich humorným obsahem, avšak pro posun děje neměly téměř žádnou platnost. A i přesto, že jsou opravdu povedené a vtipné, divák i tak čeká nějakou relevanci s tím co přijde dál. Jinak mimo to, herecké výkony, scénář, hudba, bourání stereotypů a využívání prvků z afroamerické kultury do westernového žánru, které opravdu dobře fungují, zastíní všechno špatné, co by se v tomto filmu dalo nalézt. Jeden aspekt filmu však nemohu než nepochopit, stejně jako při Bastardech, a to, proč dokáže kladný hrdina chladnokrevně zastřelit nevinnou ženu, a to dokonce s humorným podtextem? Jestli je i tohle jakási Lynchovská postmoderní teorie, že i dobro dokáže být zlem, když jde o pomstu, myslím, že by pak neměl být hlavní hrdina celým filmem prezentován, že trestá jenom opravdu viditelně znázorněné "bičující" činy zla. Jinak Christoph Waltz opět prokázal, že je vskutku skvělým hercem.

Každé slovo, které Seth Rogen vypustí z úst mi pokaždé přijde ležérně vtipný a přátelský (asi jsem to pochytil z filmu 50/50), čímž je pro mně i v téhle podobě, jako malý zelený mužík, opět sympatickou postavu, a baví mě. Naneštěstí, o příběhu filmu to už zase tak moc říct nemůžu. Ano, je zábavné koukat na nespočetné honičky, v kterých figurují vtipné postavy, jako dva policisté velice podobní těm ve filmu Superbad, dva vidláci, náboženský fanatik s brokovnicí, nebo záhadný muž v černém v podány Jasona Batemana, ale mimo toho mi žádný takzvaný "zvrat" ve filmu nic moc nedá. Spíš naopak, a to hlavně konec, který mi odhalením "velkého šéfa" vlastně jenom trochu pokazil chuť. Naopak odkaz na Star Wars byl vskutku povedený. Jinak Simon Pegg a Nick Frost jako dva "nerdové" si v mých očích spíš nadále zachovávají své charaktery, jak je známe z předešlých filmů (aspoň Frost určitě), takže jsme měl osobně pocit, jako bych je už dopředu znal. Jinak celkem slušná zábava.

I když jsem věděl, jak tento příběh skončí, nový, téměř tří hodinový film Kathryn Bigelow, mě ani na sekundu nepřišel zdlouhavý, nebo dokonce nudný. Dramatizace desetiletého pátrání po nejhledanějším člověku planety, začne přímo útokem na naše smysly, a bez vydechnutí pokračuje v napnuté atmosféře, až do velkého finále. Nic v tomto epickém vyprávění mi nepřišlo nadbytečné, a výběr rozdělit film do jednotlivých kapitol mi jednoznačně přidal na epice. Maya (Jessica Chastain) je hnacím mechanizmem celého filmu, a i když je tato postava čistě fiktivní, svět kolem ní, zdá se být víc než skutečný. Jsme na její straně, pozorujeme válku s terorem jejíma očima, a na každý nečekaný akt terorizmu, reagujeme její frustrací z marné snahy dopadnout člověka, který je v její očích za všechno odpovědný. Vidíme, jak Maya postupem času přistupuje na hru, kde už dále není jenom malou figurkou, která stojí opodál a přihlíží krutému mučení vězňů, ale sama dohlíží nad průběhem bolestivých výslechu, nebo podplácení informátorů. Film tak není o ničem jiném, než o posedlosti dopadnou Bin Ladina, a o situacích a nečekaných zvratech, které k dosažení tohoto cíle bránily dlouhých deset let. Bravurní scénář Marka Boala, vytříbená režie Kathryn Bigelow, za doprovodu ne méně kvalitní hudby Alexandre Desplata, udělaly z tohoto námětu jeden z nejslibnějších snímku minulého roku.