Ikedar

Většinou filmovou adaptaci s knižní předlohou nelze porovnávat. Jde o úplně jiný sport, viz. Shining (1980). Film Zlodějka knih, ale přesto trpí stejnými neduhy jako její knižní předloha. Domýšlivé klišé s vlezlými scénami a literárně morálními replikami, které jsou stejně umělé, jako celá podoba filmu.

Konečně jsem se dočkal, kdy československý film není divadlem, ale filmem! Ano!

Asi to není úplně můj šálek kávy, ale nedá se říct, že bych se trhal smíchy. Víc jsem se bavil u traileru, který si vybral to nejlepší z celého filmu. S Boratem, bych to asi ani neporovnával, protože jakákoliv společenská examinace tu absolutně chybí. Jde spíš jenom o srandu, na které se spíš baví samotní tvůrci, než diváci (tedy já).

Příběh se bohužel nikam neposouvá. Sledujeme tutéž situaci, jenom na jiném frontu. Hlavní hrdina opravdu postrádá charisma Butlera a popravdě mi byl víc sympatický Xerxes a jeho příběh, kterému však není věnováno moc času. Na druhou stranu musím pochválit důraz na akci (aspoň teda prvních a posledních 15 min.) efekty s krví a hudba mi osobně velmi lahodila na duši. Jinak celkem slušná zábava, až na tu střední část, kde film přešlapává na místě, až je to místy trochu nuda. Jo...závěreční titulky se podařily!

Celej film si drží hrůzně skvělou atmosféru a nezvrhá se do nudy tím, že všechno odhalí, jak tomu bylo u filmu Insidious. Kamera si s divákem hraje za účelem dosažení stejné hrůzy, stejně kreativně a efektivně, jako tleskající démon ve skříni. Skvělý horor!

Slušná zábava s propracovanou akcí, u které pochopitelně nelze moc myslet. Mě osobně to bavilo asi stejně jako pětka s tím rozdílem, že jsem si akční scény možná ještě trochu víc užil.

Nudné a zdlouhavé. Žádné drama se nekoná. Divák se o nikoho nestará, dokonce ani o toho Bilba, který se mi zdál jaksi celou dobu v pozadí. Ani vlastně pořádně nevím, kdo byl v tom popředí. Asi všichni a zároveň nikdo. Akce jakoby z videohry s čímž jsem měl problém už u nového Supermana. Thorin a jeho motivující žvásty se stávají klišé stejně jako všechno kolem v tomhle příběhu neustálého uvězňování, osvobozování a nemístně zvolené a fádní hudby. Jedině ten drak se povedl.

Tenhle film je především pro milovníky Stanleyho Kubricka. Kdo neviděl Osvícení (1980), ať se do filmu raději ani nepouští, protože jde o dokument, který se zaobírá podtématy a symbolikou tohoto dnes už klasického hororu. Divák, který Osvícení neviděl, nebude s největší pravděpodobností úplně v obraze. Nejsem zastáncem žádných konspiračních teorií. Nemám rád lidi, kteří s jistotou tvrdí, že za všechno může americká vláda, nemám rád tvrzení, že všichni žijeme v matrixu a podobně. Samozřejmě tyto myšlenky nevyvracím, ale nikdy se k nim neupínám. Je to jedno z myšlení postmoderní doby, když hledáme tajemno v jistých obrazcích. Jinými slovy, jako když čteme dětskou knihu, nebo koukáme na horor a nemáme potuchy, že tvůrce podvědomě využívá stylistické prvky pro dosažení dejme tomu strachu z minulosti, nebo holocaustu, nebo jiných skrytých významů. A přesně o tomhle je dokument s názvem Room 237. Jde o rozbor filmu Osvícení a jeho skrytých významů. Režisér snímku Rodney Ascher během filmu vyzpovídá vícero diváku Osvícení, kteří Kubrickovu hororu doslova podlehli. Seznámíme se s detailními popisy scén a využívání mise-en-scény pro dosažení jakýchsi tajných zpráv, které nám touto cestou Kubrick sděluje. Osvícení tak už najednou není jenom o rodině, která se má postarat o Overlook Hotel mimo sezóny. Naopak, film se dostává do mnohem širšího spektra a mluví o nesmazatelné minulosti, o zapomenutých hrůzách lidstva, o genocidě amerických indiánů, nebo o holocaustu. Nejzajímavější myšlenka, která ve filmu padla, byla z mého pohledu konspirační teorie ohledně zfingované audiovize přistání Apolla 11 na Měsíci v roce 1959. Říkalo se, že Kubrick pro NASA natočil celý výstup na Měsíci ve studiu s tím, že samotná mise proběhla reálně. Jednoduše, jenom to video nebylo skutečné. Osvícení měl být následně film, kterým se Kubrick snažil sdělit světu ono tajemství. Na mé překvapení, ve filmu zazní vícero podložených myšlenek a obrazů, které tuto konspirační teorii opravdu zajímavě vykreslují. Víc ovšem neprozradím, protože bych tím zkazil z mého úsudku to nejlepší, co může film nabídnout.

Na Twins of Evil jsem narazil úplnou náhodou, a sice mě název zprvu odradil, hned od úvodních titulků jsem věděl, že film bude stát za to. Hudba jakoby ji složil sám Morricone, doprovázela většinu obrazů, a rychlé efektní prostřihy, a zooming všeho druhu, dodávali filmu až Tarantinovský půvab. Samozřejmě jde o horor od Hammeru a smích je tudíž víc jak nechtěný, ale možná právě kvůli onomu Tarantinovy, jsem nejednou propukl v hlasitý smích. Za zmínku stojí prostřihy v příběhu upalování nevinných dívek fanatickým bratrstvem, které vede strýc Gustav v podání Petera Cushinga, který má v hororech od Hammeru své ctěné místo. „Na Satana!“ připíjí si se svým osazenstvem hrabě Karnstein. Film je opravdu bizarní. Divák zde najde upíry, hon na čarodějnice, podivné rituály, satanizmus, duchy, sexy dívky s hlubokými výstřihy s čím také souvisí kousání do obřích ňader (Interview s upírem tedy nebyl jediný film, kde lze tohle vidět), černého posluhovače Jáchyma, který nemluví, a pak krev a krev a krev. A to jsme ještě ani nezmínili dvě hlavní aktérky, dvojičky Marii a Fridu, které ztvárnili sestry Collinsonovy, playmates roku 1970.  Prostě film stojí za to! Takže jestli se chce někdo královsky bavit, tenhle film by neměl přehlédnout. Určitě jde o snímek, který si zaslouží diváckou pozornost ve skupině přátel, ať už během Halloweenské noci, nebo jindy.

Velkolepá podívaná s propracovanými efekty a to je asi všechno. Příběh je chaotický, dynamika vyprávění nestálá, a postavy a vztahy mezi nimi jsou načrtnuty jen povrchně. Drama tak nepřichází, i když se o to film někdy snaží. Možná kdyby bylo ve scénáři více místa pro rozvoj dramatu a postav, místo šílené rvačky s jakýmisi chapadly, tak by se to i podařilo. Jinak až na Russella Crowea postrádá film lidskou tvář, kterou nahradila snaha o epičnost bojiště, která se na druhou stranu myslím vydařila.