chocobo

V prvních minutách jsem přemýšlel, že Velkou nádheru vypnu. Záměrně artový úvod a následující dlouhá taneční scéna, která ve mně evokovala Bollywood, mě nutily k názoru, že směr, kterým se tenhle film vydal, nebude nic pro mě. S každou další minutou jsem si ale uvědomoval, že se pletu a že tenhle film je něčím výjimečným. A to nejen díky skvělému soundtracku a dokonalým římským kulisám, pro které je La grande bellezza známá. Bez mučení přiznám, že tohle byla má první zkušenost s Paolem Sorrentinem. Neměl jsem proto prakticky žádná očekávání. A možná i díky tomu mě snímek tak zasáhl. Kvůli zápletce to přesto nebylo. Popsat základní kostru příběhu není nic těžkého – stárnoucí umělec, který má za sebou jen jedinou knihu, jež je považována za přelomovou, tápe, kam nasměrovat konec svého života. Ale – k mému příjemnému překvapení to nedělá jakkoliv sebelítostivě. Životem proplouvá s nadhledem, umí si užívat, stojí pevně nohama na zemi, věčně pozoruje a hořkosladce všem promlouvá do duše. Zatím však doufá, že někdo nasměruje i jeho. Série epizod, které záměrně spojuje jen věčné téma hledání smyslu bytí, drží pohromadě úžasně pitoreskní tón vyprávění. Ke konci, kdy začíná být až surrealistický, mě měl už kompletně ve své moci. Tuhle uvolněnou fantasknost a nenucenou opulentnost já dokážu ocenit. Postavy trpasličí šéfredaktorky novin či uhrančivé, více jak stoleté Svaté dávaly filmu další rozměr. Buď lidský, anebo právě ten spirituální. Scéna, v níž Svatá sedí na terase a kolem ní odpočívají plameňáci, byla skvostná. A stejně takové byly i všechny ty okamžiky, kdy se hlavní hrdina jen tak prochází různými místy a nechává promlouvat své němé okolí. Kdybych měl shrnout, o čem film je, použil bych citát, který se v něm několikrát objeví: „Vše je jen trik“. Umění je trik, láska i krása také a on i život sám je také jen přeludem, co jednou pomine. Svět římské smetánky, večírků, uměleckých instalací, dokonalých historických budov je ve Velké nádheře podmanivou freskou, která není jen kulisou pro bezduché filosofování na téma oné pomíjivosti. Film se dotkne mnohých dalších motivů, vždy však s nadhledem a vždy s určitou mírou sdělnosti. Kolem a kolem byl tohle jeden z nejlepších filmů o hledání smyslu existence a podstatě umění, jaký jsem kdy viděl. Byla to vlastně taková kniha. K literatuře měl totiž velmi blízko různými odkazy či jmény postav. Není to nejkomplikovanější snímek na světě, určitě existuje velké množství hlubších dramat (která jsou však dost často nudně sterilní), ale tenhle mě svou pestrostí a plasticitou zcela pohltil.