Mafian

Téma pornografie a pornoprůmyslu je vděčné a zajímavé. Koneckonců Lid vs. Larry Flint byl nominován na Oskara a je to film, který bych doporučil i své babičce. Stejně tak jsem pro liberalizaci "sex work." Tento dokument však razí narativ hodných podnikatelů v pornoprůmyslu, filantropů a bojovníků proti stigmatizaci a za emancipaci žen, na které se jako zombie vrhly ultra-pravicové, náboženské a konzervativní spolky. Jak říkám, Larryho Flinta si dám rád, ale tohle je levná a ubohá PR exhibice MindGeeku.

Patetický odpad, kde lituji účasti několika opravdu kvalitních umělců. Z odpadu by to možná vytáhly party některých z nich (Straka, Dušička a především Svatoš), kteří jsou opravdu dobří. Ale z principu to naopak sráží celkový obsah, falešné poselství (tak je písnička o nehodách nebo o "hejtech" na Bartoška?) a ten voiceover, který je součástí klipu. A to, že výdělky klipu půjdou na charitu, nijak neodpovídá celkové kvalitě a není důvodem ke zvýšení hodnocení.

Ačkoliv jsem se v prvním díle moc nechytal a nedokázal vstřebat veškeré podněty, které nabízel, včetně toho, proč je vlastně tento seriál sakra populární, v druhém díle mi to bylo plně vynahrazeno společně s jasným vysvětlením - Historky ze života rozhodně nejsou pro každého. Více než konzervativní a technické režiséry mi toto dílo připomíná spíše tvorbu Andyho Warhola, Alexandra Jodorovského, Denise Kaufmana nebo Davida Lynche. Scénárista a režisér umně rezignuje na tradiční stavbu příběhu a narativ byť jen trochu blízký všemu, na co jsme v české kotlině zvyklí, čímž vystupuje ze stínu zbytku domácí seriálové tvorby a dalece překračuje hranice. Dokazuje to především dialogy, které jsou velice proměnlivé a plně vyžadují divákovo soustředění, přecházejí z každodennosti a rutiny, na jakou jsme zvyklí například v dialozích velikánů typu Quentina Tarantina nebo v komediální rovině připomínající ranou tvorbu Kevina Smitha, do malých fantaskních příběhů, jenž se odehrávají zcela nepostřehnutelně jako vedlejší linky v životě hrdiny, nebo spíše antihrdiny, Pavla. Sám hlavní (anti)hrdina je nepochybně kontroverzní postavou, přesto bující neuvěřitelnou sebedůvěrou, dávající vzpomenou na staré filmové klasiky, které jako by vycházely z pera Iana Fleminga. Domnívám se, že je příliš snadné toto dílo zatratit, zvlášť po prvním dílu, ve kterém se možná autor hledal (nebo jsem se v něm spíš hledal já jako divák), než pokusit se jej chápat v širších souvislostech a celospolečenském kontextu, ve kterém představují Historky ze života skutečně signifikantní opus magnum nadějného filmového scénáristy, jehož další díla - především podmanivý a temný horor Tenebris nebo experimentální a rozhodně nekonvenční komedie Jsem to já, jsou pro běžného diváka nepochybně velmi složité a téměř nestravitelné, zvlášť pokud uvážíme naprosto kolosální množství motivů, které seriál i filmová tvorba P. Dorotky z obrazovky monitorů na diváka chrlí. Je nepochybně, že jak sám Dorotka v prvním díle předvídá, uvidíme ještě velké věci vytvořené rukou tohoto scénáristy. Musíme ho brát v potaz a dávat na něj pozor, nikoliv ho předem zatracovat.

Nová série má téměř to samé co její předchůdkyně a snaží se dostat do mnohem zběsilejšího tempa s nástupem dvanáctidílného formátu. To má své pro i proti, především se na tak malé ploše obtížně manévruje s Naritovým rozložitým příběhem, hraničícím až s modernistickým pletencem. Dostávají se tedy e slovu první menší problémy, jelikož druhé série postrádá pospolitost a organizaci první Durarary a nedokáže správně vykreslit celý příběh. Postavy, které nám jednu chvíli připadají důležité, jsou odsunuty do pozadí a s každým novým originem se priority mění. Na druhou stranu zase není z příběhu cítit žádné natahování, jako tomu bývá v případě jiných anime, kde hrají prim monology (SnK), a po nástupu tempa (což Ómorimu vždy chvíli trvá) si člověk prostě musí vychutnávat barevné obrazy z Ikebukura. Otevřený konec může sice zpočátku budit dojem, že autoři svůj seriál nezvládli zakončit, ale při vědomí, že za tři měsíce je tu další série, není na skuhrání čas. Suma sumárum, kvalit první série to nedosahuje, postrádá to její komplexnost a to především kvůli délce a rozdělení jednotlivých příběhů, jež nejsou tak dobře vykreslené. Přesto se jedná o velmi, velmi slušné anime, které rozhodně neurazí.

Smíchejte Ostrov, Světovou válku Z a Já, legendu a vyjde z toho nový Maze Runner. A slovo "runner" je na místě, ve filmu se totiž nedělá nic jinýho než že se pořád utíká a špatně rozhoduje. Hezky na střídačku. Člověk pak v kině upadá do mikrospánku...

Takže kde začít? Nerovnoměrné rozložení akce a vaty? Příběh, který stojí za hnědou hroudu? Neuvěřitelně rádoby artový opening, který se pokouší napodobit veleúspěšné Lilium a vůbec se mu to nedaří? Nebo snad to, jak si tvůrci dělají, co se jim zlíbí s postavami? Kupříkladu Kaneki je krajně nevyrovnaný psychopat, který se konečně oklepal ze své ufňukanosti a sebelítosti, čemuž museli tvůrci obětovat nějaké nelogické jednání. Bezdůvodné přidání k organizaci, která hlavního hrdinu mučila, je pouze špičkou ledovce sraček, které na nás tvůrci vrství. Následný návrat hlavního hrdiny "ke kořenům" se samozřejmě neobejde bez patřičných emocí, projevujících se v závěru, kde si musí každá postava náležitě pobrečet než konečně chcípne. Vedlejší postavy jsou v tomhle ohledu trochu zajímavější a je téměř radost je sledovat, aspoň v několika světlých chvilkách. Nakonec z toho nejlépe vycházejí "good guys CCG". Samotné sestavení seriálu má masivní mouchy, což mě dokonale v závěru nasralo. Root A je lepší než předchozí série, o tom asi nemusíme diskutovat, vzhledem masivnímu nárustu akce a rychlejšímu střídání scén, které vrší jednu epičnost na druhou (asi jim ale brzo došli prachy, protože animace nějak zaostává), což nám tvůrci hezky vygradují a pak, na rozdíl od Ishidova komiksu, všechno utopí v rozmělněné břečce srdcervoucích rádoby dojáků. Postavy najednou přestávají být zajímavé a tak, po předchozí jasné explixitě nastává chvíle, kdy všichni chcípnou, ale na obrazovce se to skutečně neobjeví. Třeba takový Hide, v manze ho zabil Kaneki, ale tvůrci si zřejmě řekli: "Sice jsme ho už vykreslili jako nemyslící vraždící bestii, ale musíme z něj udělat sympaťáka, kterého budou na obrazovce chtít (dle komentářů se jim tahle část vyvedla, všichni ulítávají na idiotsky napsané postavě Gantaie), takže to bude, přestože zabíjí nevinné, lidumil a hlavně se musí chovat hezky k ostatním postavám. Nezabije Hideho, nezmlátí Ayatu, bude vlastně sluníčkový, až se z toho všichni posereme!" Hřebíček do rakve nečeho, co rozjelo slušné tempo vyprávění, aby ho pak naprosto svinsky utlo, což sice možná fungovalo v cliffhangeru první série, ale zde jsou tvůrci jenom směšní, je opravdu konec, kde se, podle vzoru mangy asi těžko, Kaneki odhalí všem vyšetřovatelům a pak jde do souboje, který nemůže vyhrát. Chcípne, nebojte se. No to mě poser, jak chtějí frajeři na mangu navazovat, když v ní o pravé identitě Kanekiho ví jen jeho "otec" Kishou? Ale jo, Yomova kavárna v samotném závěru domněnku o pokračování potvrzuje. Abych nemluvil jen o konci, musím pochválit některé postavy, které však oproti svým neosekaným manga protějškům (a to ta manga není nic extra) nemají co nabídnout a navíc je potkal stejný osud jako Kanekiho, zmírnění (například Kuzen nezabil svou manželku). Je síla, jak nás autoři Root A víceméně osrávají, ale musím říct, že jsem jim to chvilkama celkem žral. Když přišlo na akci, která teda nebyla nijak suprově vytvořená, ale přesto dokázala zaujmout, odhalilo toto anime všechny své trumfy. Dramatický nádech v souboji je fajn (i když by si tvůrci občas mohli ušetřit ten patos, který však není natolik rušící, jako tomu bylo v přechozí sérii, proto body navíc), stejně tak to, že jsou tyto pasáže docela nepředvídatelné, minimálně v rámci možností. Bez obalu můžu říci, že Root A je pro lidi pod ratingem, pro ty, kteří si pobrečí u každé "dojemné" scény (a že jich tam je kurva dost), nebo aspoň ty, kteří mají podobnou mentalitu. Tihle jsou mi pro smích. Vlastně se nejedná o takové zklamání, jaké představovalo Sword Art Online II, ale průběh je podobný - navození atmosféry a pak strhnutí do hlubin pekelních, kde je Kirito stále dokola zpracováván Satanovým připínákem. Díky bohu, že si Tokyo Ghoul Root A zachovalo aspoň něco pro normálního diváka, který si přijde k anime odpočinout a ne probrečet celou noc nad dojemným AMV videjkem...

Z počátku velmi nepředvídatelné, barevné a téměř do posledních chvil zábavné. Už od prvopočátku lze však cítit, že funkčnost Akame ga Kill poněkud drhne, jelikož je nepříliš originální, nerozhodné a chvílemi neví, čím chce být. Jeden z plusů, které bych rád zvýraznil, totiž schopnost likvidovat postavy za účelem zlepšení citového prožitku, je postupem času bagatelizován, až někdy kolem dvacátého dílu překročí únosnou mez. Smrti přestávají být překvapivé nebo silně budící emoce, prostě dělají z hlavní postav součásti statistiky, paradoxně za doprovodu dojemné hudby a pokud možno neuvěřitelně patetických nebo srdceryvných frází. U takových seriálů se chci bavit, ne znuděně očekávat "kdo umře tentokrát".

Genius Loci udeří jak palice, když konečně dojde k přenosu do 18. století, což pomáhá vykreslovat i poutavá hudba. Pár dílů je zpočátku velmi slušných, přestože červená knihovna z Cizinky sálá na všechny strany již od prvních minut první epizody. Možná to není špatně, seriál se tak, se svým zacílením na převážně ženské publikum, staví mimo jiných historických seriálů, které se svou spletí intrik, vražd a sexu mají vyšší ambice. Logika však pokulhává, příběh se nikam neposouvá a z obsazení zaujmou snad jen Graham McTavish a Tobias Menzies. Zapíchnuto po šestém dílu, na ty, co vyšly později už jsem se neodhodlal, jelikož zřejmě do cílovky nepatřím...

Když mě nedojme ani to, že se parta herců líbá ve filmu, proč by mě mělo dojmout, když se líbají v nějakém videu (reklamě)? Video o ničem, které by mělo letět hezky mezi odpad...

Ruský den žen se asi snaží být dokumentem, ale žádné informace nám nepředává. Překvapuje mě, že jsem to dokoukal...