Senátor

Přítomnost známých seriálových tváří může sice diváka nalákat, ale nakonec dostane to, v co nedoufal – další seriál. Je tady od všeho trochu – intriky z Melrose Place, „závažná témata“ z Beverly Hills 90210, hluboké řeči o vztazích ze Sexu ve městě a intimní scény z Californication. Zbytečnost tohoto rádoby chytrého snímku byla ještě očividnější poté, co jsem následně shlédl syrově dánský film „Umění plakat“.

Předností tohoto snímku rozhodně není děj. Už proto, že žádný nemá. „Zápletku“ vymysleli při natáčení asi sami herci - film ale stojí za to vidět právě kvůli nim. Když si odmyslím jak zpackali scénář, zahráli to výborně! Ženy jsou zde přitažlivé, krásné a chvílemi zcela nahé, muži zase nad věcí, zkušení a charismatičtí… A Matthew Perry? Ten dostal speciální úkol – všude padat, všeho se lekat a vypadat zcela nemožně. Stejně jako v 15.000 dílech seriálu Přátelé se mu to i tady daří dokonale. Při scéně, kdy si v garáži sedl do zimních pneumatik, jsem dostal hysterický smích, který jsem nedokázal ovládnout po celou dobu reklam na TV NOVA. A že ty mrchy mají dlouhé reklamy!

Nápad film rozhodně má. Vystavět příběh na bludu Johnyho Deppa, že je románovou postavou největšího milovníka všech dob a jako spoluhráče mu naservírovat Marlona Branda coby psychologa před důchodem – není nic čemu uvěřím snáz! Jednak Depp si to o sobě stejně myslí a Brando se svými dvěma metráky nadváhy před důchodem skutečně je. Čemu ovšem neuvěřím, je způsob vyprávění děje. Proč scénář si tak trochu dělá srandu sám ze sebe a proč příběhy vyprávěné pacientem jsou tak přemrštěné? Vždyť právě to balancování mezi vědomostí a nevědomostí diváka, zda Depp je blázen nebo jen skutečně prožil neuvěřitelný život by bylo nejzajímavější. Navíc pokud by rozuzlení bylo překvapivé – nebyl by blázen nebo ještě překvapivější – byl by blázen a psycholog na to nepřijde, by z takto herecky dobře obsazeného filmu udělalo zážitek roku. Bohužel je tomu právě naopak. Ač vás dojímá, jak Brando dokáže všechny své pocity zahrát jen výrazy své tváře a jak charismatický pohled má, rozhodně vás nedojme pohled na jeho extrémně obézní postavu, navíc v situacích, kdy vášnivě objímá svou ženu nebo nedej bože tančí! Depp vypadá dobře, taky tak hraje a má jedinou smůlu – jeho postava je falešná jak pětikoruna. A tak díky oběma protagonistům během filmu přistoupíte na hru „vím co je pravda, ale bylo krásné na chvíli žít v bludu, že sleduji dobrý film“.

Western můžete brát smrtelně vážně a pak natočíte Tenkrát na západě nebo Sedm statečných. V tomto podání bude hlavní hrdina kovově chladný a před smrtí si lehce posteskne „přec jen to bylo fajn“. Nebo ho neberete vážně a použijete prérii a pistolníky jen jako „novátorské“ prostředí ke „komickým“ situacím jako je padání kamkoliv, střílení tamtéž a natočíte Wild Wild West. Úplně od věci není taky způsob, kdy se film točí kolem vnitřního rozpoložení hlavní postavy – hrdiny proti své vůli. Znáte to, on chtěl jen v klidu farmařit, když tu mu zabili ženu, tu dítě, tu psa. Tak je zabil všechny, ale vážně nerad. Tombstone je westernem, který jako by nevěděl, kterou cestou se dát. Tak trochu se snaží o styl psychologický – uvaha na téma životní hodnoty -hlavní hrdina se odmítá vrátit k povolání šerifa, ač jej „šerifská“ sláva provází na každém kroku. Už nenosí zbraň, oženil se a sní o tom jak se usadí, založí rodinu a vydělá poctivé peníze. To proč si k tomu vybere manželku závislou na drogách, bratry co vždycky chtěli dělat šerify a městečko Tombstone hýřící hazardem a vysokou úmrtností je tak trochu s podivem. Kurtova postava je navíc lidsky plochá, člověk u něj sice zaznamená změnu životního postoje, ale moc vás to vlastně ani nepřekvapí a na konci si říkáte, proč to neudělal už dávno. Začátek snímku je zdlouhavý a tempo vyprávění pozvolné. To se bohužel nezmění ani v průběhu děje a když konečně dojde na přestřelku – na kterou všichni westernoví fanoušci čekají - režisér ji odbude sestřihanými dvouvteřinovými záběry úmrtí všeho druhu – co záběr to padouch. Důvodem proč se na tento western podívat, kromě ledově šedých očí Kurta Russella, je Val Kilmera aka Doc Holliday – hazardní hráč, který nemá co ztratit. Val jej ztvárnil natolik sugestivním způsobem, že ač jistě víte že důchodu se nedožije, tak mu stále držíte palce, obdivujete ho a doufáte v zázrak…který nepřijde…

„Televizní záznam divadelní inscenace“ je sousloví, které evokuje asi tak vzrušující podívanou jakou byla Nedělní chvilka poezie. Vybaví se mi kousavým sametem potažené stěny ostravského studia, uprostřed bříza zašroubovaná do podlahy a nad tím vším poletující dřevěná sojka na nylonových strunách. Tento televizní záznam je ale jiný. Samo divadelní představení je totiž natolik strhující, že ani filtrace přes televizní obrazovku nedokáže snížit jeho hutnost, zábavnost, tragičnost i nostalgii. Paní Hrzánová je během představení vším – holčičkou, komikem, jediným normálním mezi blázny, Bárou Hrzánovou i Hrdým Budžesem. Z dvouhodinového představení hodinu a padesát dvě minuty vede monolog právě ona a to v tempu vražedném. Slabší stránkou je samotný „televizní záznam“, kdy kamera vybírá za vás co na jevišti je a co není podstatné a tak občas upřednostní záběr, který není pointou. Vystoupení dvou, řekněme „doprovodných“ herců, je něco bez čeho by se sice divák klidně obešel, ale ne paní Hrzánová. Získává tak krátké momenty k nadechnutí se do dalších tisíc slov dlouhého monologu. Přišlo mi také, že závěrečná část hry jako by ztrácela nadhled a je vyloženě smutná až tragická, bez jediného odlehčení které divákovi v ostatních částech hry pomáhá přenést se přes neutěšenost doby do níž je hra zasazena. A že to byla velmi, velmi neutěšená doba… Co dělá toto představení mimořádným je kombinace výkonu hlavní protagonistky, jazyka s nímž pracuje autorka knižní předlohy a popisu kruté doby normalizace očima dítěte, které nechápe souvislosti.