Senátor

U tohoto snímku mě potěšil jak výběr herců (Keitel je životem ošlehaný, Jackson roztomile opatrný a Cavalli osudově přitažlivá) tak malebně-vymalované prostředí italského Toskánska, na jehož romantičnost se dá vysloveně spolehnout („Pod toskánským sluncem“, „Dobrý ročník“…) Dějová linka o autorské krizi spisovatele a vznikajícím přátelství mezi nerudným literátem a ostýchavým začínajícím spisovatelem mě bavila, byla zdrojem humoru a posouvala děj kupředu. Ale protože jsem duše romantická, čekal jsem, že vztah Jacksona a Cavalli bude postupně růst, budou se k sobě pomalu přibližovat, přitahováni vzájemnou touhou, až nakonec vyřeší dilema všech životních lásek: „zůstaneš se mnou a šťastný nebo se vrátíš ke svému životu, zpět odkud jsi přišel?“ Čeho jsem se však namísto toho dočkal, byl dvouminutový sestřih událostí, kdy ON, ač nikdy netančil, vystřihl číslo jak ze Star Dance 2, ONA, ač dosud mu věnovala sotva pohled, jej náhle líbá na plném náměstí a polonahá s ním uléhá do postele a to vše jen proto, aby si druhý den řekli „bylo to jak sen ale nebude to fungovat, jsme každý odjinud“! To došel rozpočet nebo někdo ztratil kus scénáře? Abych však byl upřímný, snímek i tak své zařazení v kategorii „romantický“ vrchovatě splňuje a stane se důvodem proč budete vděční, že v kině bývá tma…

Film trpí přemírou náznaků a nedostatkem odpovědí, snad ve snaze vypadat umělecky, snad pro nedostatek času k vyprávění. Kdo je však velmi „srozumitelný“ je Willem Dafoe, který roli otce-tyrana povýšil na středobod celého filmu - překvapivě dobře s ním však drží krok Julia Robertsová, jejíž postava je svou láskou, něhou a obětováním silnou protiváhou…

Ačkoliv jednoduchá příběhová linka připomíná „road movie“, film Vám nedá spát především svou atmosférou, která je zároveň nejsilnějším atributem filmu. Myšlenka „jsme poslední generace lidí na tomto světě“ je ve snímku prezentována velmi sugestivně také díky šedo-šedé kameře a ošuntělému Clive Owenovi, který snídá černou kávu s chlastem…

Melancholia je nejosobnějším, nejniternějším a nejkrásnějším koncem světa, jaký jsem kdy viděl...

Na začátku pohádkově neuvěřitelná záhada, na konci civilní osudové drama. Mezitím spousta KRÁSY – „fyzické“: ztělesněné v Alicii Bachleda, „přírody“: v každém záběru syrového Irska a „duše“: přítomné v nekonečnosti dětské fantazie. Ačkoliv prvotní úžas postupně vyprchá a změní se v milou diváckou náklonnost, Colinu Farrellovi (jehož postava je stejně tak prostá jako lidská) přejete celý film, ať mu to vyjde. Nakonec jsem si ze snímku odnesl naději, že opravdu každý může dostat druhou šanci, stačí uvěřit…

Už chápu, jaké pocity zažívá má přítelkyně, když chaoticky přepínám kabelovou televizi – chvíli koukáme na působivé rodinné drama s vynikajícími herci na HBO, chvíli obdivujeme záběry přírody a nekonečného vesmíru na National Geographic, pak nechtě přepnu na pořad o vyhynutí dinosaurů na Discovery Channel a zase zpět na HBO. To, že nám u toho hraje cédéčko s krásnou hudbou však roztříštěný dojem z večera neslepí…

Shlédnutí tohoto filmu je silným zážitkem, který je utvářen „pocitovou kamerou“, která vzbuzuje emoce v každém záběru, fatálně osudovým příběhem, hereckými výkony na hranici možného a uvědoměním si, že „láska je nejsilnější cit“.

Tímto se omlouvám Mickey Rourkovi za své nízké hodnocení tohoto filmu, ale ač byl jeho herecký výkon vynikající, nedokázal jsem se přenést přes nesmyslnost scénáře, rádoby uměleckou formu podání a odpornost některých scén…

Jen vyléčený narkoman ví co je závislost, stejně jako největší světicí se stala – dříve hříšná - Marie Magdaléna, a tak kdo jiný než asociální jedinec by měl stvořit Sociální síť?! Je mi vcelku jedno, jestli film popisuje události věrně podle pravdy, když to co Jesse Eisenberg hrál, bylo pro mě stejně uvěřitelné jako večerní zprávy na ČT24 – snadno mě přesvědčil, že každý den trávím čas v internetové aplikaci, za jejímž zrodem stál pocit opovržení, nepochopení a osamocení. Film k divákovi promlouvá nejen prostřednictvím dobře obsazených herců (a skvělý Justin Timberlake), ale především originální kamerou a podmanivou hudbou. Musím přiznat, že „To se mi líbí“…

Film má dobrý námět, z něhož mohla být komedie roku - nebýt trapnosti, průměrnosti a nevěrohodnosti pojetí, využití těch dobrých herců na nepodstatné role a především jasnozřivému odkazu, že homosexuálové jsou „vlastně fajn“. Zatímco homosexuálové jsou „nepochybně fajn“, je tento snímek „jen fajn“.