spotczek

Tři hvězdy za způsob podání, ale obsah je spíš slabý. Doufám, že alespoň záměr byl přesně opačný. Nicméně výsledek na mě působí jako adorace násilí. Emily Blunt tam funguje jen jako fackovací panák. Ono to asi ve světě machů ani jinak nejde, ale to neznamená, že by po shlédnutí kdejaký Pepíček měl zavrhnout Supermana, protože zatouží být mnohem cool Sicariem. Skutečná kritika by měla obsahovat i druhou stranu a ta tady nemá šanci být slyšet. V množství uřezaných hlav jaksi zaniká podstata. Nespočívá totiž ve skutečnosti, že z drog pochází bohatství i těch rádoby "dobrých" (i Amerika si utrhne kousek "svého" a za tu cenu se musí pohybovat v šedé zóně), ale právě v jistém životním stylu - pokud vyrůstáte v prostředí plném násilí a teroru, nedokážete si představit, že by se váš život obešel i bez něj. Snad by vám to i chybělo! A to je skutečný problém - vědět, že je něco špatně, ale nemoct si pomoct!

Anglický výraz Creation lépe vystihuje původní ideový záměr, český název Síla lásky odpovídá výslednému povrchnímu dojmu. Škoda. Neznám knižní předlohu, ale řekla bych, že se tvůrci filmu příliš drželi toho, v čem na ně zapůsobil text. Filmové médium je víc příběhové a důraz na emocionalitu mu moc nesvědčí. To potvrdilo ještě včerejší zdejší hodnocení v modrých číslech. Dnešní červené zase dokazuje, jak moc záleží na tom, kde (v tomto případě na stanici ČT art) je film promítán. Klasický divák etickou, psychologickou a teologickou rovinu neocení, kdežto náročnější už ano. Příběh Darwina je pro většinu lidí spjat s regulérní vědou a nikoliv s jeho soukromím, na které se Creation vlastně soustřeďuje. Podle zdejších reakcí se jeví Darwin v podání Bettanyho spíše jako blázen. Já však chápu snahu tvůrců zobrazit ho jako člověka v nesmírném duševním vypětí. Náš svět přistupuje k Darwinově teorii jako k jednou dané věci a příliš se nezamýšlí nad tím, jaký byl jejich dopad na puritánskou společnost, která autoritativně nejvýš stavěla boha s Biblí a pak hned člověka. Respektive víme, že byly Darwinovy myšlenky kontroverzní, ale už nás nenapadá, jak to musel těžce snášet sám objevitel. Našel něco, o čem byl skálopevně přesvědčen, že platí, ale stejně tak dobře věděl, že to většina nebude schopna pochopit, když to v podstatě neakceptovala ani jeho vlastní žena. Nemyslím, že šlo jen o likvidaci tradičních teologických schémat. V závěru filmu zazní asi ta nejpodstatnější věc, se kterou se zatím nevyrovnala žádná civilizace. Jde o chápání neustálého vývoje, proměnlivost, v podstatě nekonečnost boje života o existenci, který vylučuje jakoukoliv idealistickou představu konečného štěstí, spokojenosti či ráje. Dříve se za jakousi výslednou dokonalost považoval Bůh a vše, co ho definovalo, dnes jsou to především peníze, materiální zabezpečení a povrchní úspěch, růst. Je těžké žít jen jako jeden z mnoha, jen aby po mně mohl přijít další a po něm zase další a nejspíš lepší. Je strašné vidět umírat své krásné, dokonalé dítě. Ale přesně to je evoluce. Každá dokonalost musí zemřít (dítě, představa boha či ráje), aby se mohla narodit ještě lepší dokonalost (kniha, věda, vývojová teorie) atd. Na jednu stranu je to děsivé, na druhou stranu božské.

U takové bláznivé komedie s vzezřením trileru se nad smyslem či logikou nesmí moc přemýšlet. Právě za ten neotřelý žánr hvězda navíc.

Vlastně je to hrozně ošklivý film. Gyllenhaal (v pohublé tváři mu ještě více vystoupily oční bulvy) hraje nesmírně sugestivně zloděje a manipulátora, který cituje příručky, jak být úspěšným, a všichni mu to baští. Jeho jednání a cíle jsou tak přímočaře jednoduché, až z toho mrazí. Nerozeznává hranice mezi zákonností a nezákonností, morálností a amorálností a v podstatě touží jen po vlastním úspěchu. Sám nevraždí, ale vše, co kamerou zachycuje, ho zanechává ledově klidným. Prostě klasický případ úspěšného psychopata. Sice je to tedy zachyceno bravurně, nicméně není to něco, na co bych se chtěla dívat dvakrát. Obávám se, že se s podobnými lidmi můžeme potkat častěji, než bychom rádi. A od takových rychle pryč! To mi tam jako hlavní sdělení nejspíš chybělo. Bohužel tito lidé (a příkladů například z naší politiky bychom napočítali požehnaně) působí na ostatní jako magnety, jako krysař se svou svůdnou píšťalou...

Tři příběhy, které mají mít hodně společného. Ústřední, nejpodstatnější a nejdůležitější je především tvůrčí práce a její dopady. Na jedné straně touha po popularitě, touha být slyšet, ryzí potřeba ztvárněním přijít všemu na kloub a také terapeutická schopnost tvorby. A na straně druhé nedostatečnost prosté snahy o velké dílo bez prožitku utrpení z osobní zkušenosti a nenaplněnost, pokud ani v běžném životě není člověk šťastný. Tato teorie zní skvěle, ale platí i v rámci tohoto konkrétního filmu. A nejsem si úplně jistá, jestli je takové téma pro běžného diváka zajímavé. Nejspíš proto ho autoři přioděli do hávu plytké romanťárny. A aby vše vypadalo umělečtěji, rozdělili vše na tři díly, které lehce propojili. Spojení mezi mladým autorem, který vydává za svůj příběh jiného muže, je zřejmé. To, že o nich dvou píše třetí muž, již tak patrné není. Rozhodně je značně nejisté, zda si to tento třetí všechno jen vymyslel, nebo zda se to ve skutečnosti všechno stalo právě jemu. A zde je onen problém. Plochost, jednostrannost příběhu, který příliš nepoutá k obrazovce, má kompenzovat rádoby složitost vyprávění, která je ve skutečnosti pouhou hrou s divákem. Člověk je sice odměněn onou úvahou o tvorbě, nicméně na celý film mi to nepřijde dost. Funkční je to možná jako trénink pro samotné tvůrce, do jaké míry se ovlivňují realita a fikce. Ale proč by to mělo zajímat konzumenty výsledku? Máme se ptát, zda se náhodou podobně "neprovinili" sami autoři snímku? Máme se pozastavovat nad jejich metodou, přístupem k látce? Nebo se snad jen pokoušeli stát bohatými a slavnými?!

De Sica nezklamal. Příběh italský, prostředí ruské a konec nikoliv o 2.světové, ale obecně o traumatu z následků našich přelétavých citů.

Když jsem tenhle film viděla kdysi, líbil se mi, ale nejspíš mi závěr připadal kapku přehnaný. Příběh se jeví jako klasika ze školního prostředí, ale to není celé jeho kouzlo. Závěrečná gradace je součástí roviny, kterou jsem tehdy nemohla chápat. Jde o snahu nonkonformity zvítězit nad konformitou, která je nutně vždy neúspěšná. V reálu by tento boj trval trochu déle než půl roku, ale filmu jde o koncetraci faktů, které pak působí ještě hrozivěji a pro nás stále platné, přestože děj zachycuje minulost, snad 50. léta 20. století na americké internátní škole. Generační konflikt mezi pedagogy a rodiči na jedné a žáky na druhé straně zde dostává podobu politického souboje idejí. Kdo není s námi, je proti nám. Škola zde představuje nástroj společnosti, kterým se občanům vtiskuje poslušnost, disciplína a pořádek. Kdo vystupuje z řady, je potrestán. Jiné smýšlení je pro morálku kolektivu horší než krádež či fyzická inzultace. Na amerických školách podobné schéma už nejspíš úplně stoprocentně neplatí, zato na těch českých určitě. Horší je skutečnost, že v každé, ať už americké či české společnosti konformita představuje významný prvek soudržnosti, který nemůže být jen tak pominut a nahrazen. Pouze úroveň společnosti má vliv na to, co se za konformitou a soudržností skrývá (nacionalismus či vlastenectví? / autoristářství či s respektem volená vláda?). Keating ve filmu měl krásný ideál, naučit své studenty myslet samostatně. Na první pohled samozřejmost, o kterou se snaží každý dobrý učitel. Ale tak úplně to neplatí. Ještě než poprvé vkročíme do školy, jsme rodinou a nejbližším okolím usměrňováni ke konformitě, abychom zapadli mezi ostatní. Výchova má zpravidla na všechny, tedy i na učitele, stejný efekt. Přímo se bojíme udělat něco jiného, než co by udělali ostatní. Podobní idealisté, jako byl Keating, zpravidla dávkují své revoluční metody poněkud rozumněji, s mírou a musí jich stále existovat víc, když už dnešní systém nemá tak diktátorskou podobu. Ono ostatně vzdělání, ať už v jakémkoliv oboru, samo o sobě obnáší jakýsi hlubší vhled do tajů a krás života. A naše společnost se přece prohlašuje za vzdělanou, tedy s hlubším vhledem oproti minulosti. Základním znakem skutečného vzdělání je poznat, kdy se nám nepředkládá úplná pravda, případně že by mohla mít poněkud odlišnou podobu. Málokdy jsme poznamenáni jen záměrně myšleným. Proto je i závěrečná obžaloba nonkonformního učitele, kterou se snaží konformní prostředí zamaskovat a setřást ze sebe své vlastní selhání, tak tristní. Často víme, kde je pravda, ale jak ji té většině, která žije v mylném přesvědčení, vysvětlit?! Tak alespoň vylézt na stůl a projevit člověku-oběti účast. Nakonec to není tak úplně prohra, když podstatou nonkonformity je její minoritní postavení. Hlavně když alespoň v těch několika málo duších hoří zažehnutý plamínek. Největším zadostiučiněním oběti je to, že není obětována zbytečně. Jen v ojedinělých případech dokáže učitel předat své znalosti a zkušenosti celé třídě, zato těch pár, kteří pochopí a nedej bože začnou myslet sami za sebe, to je málem veledílo. Proto je to stále řehole, nelogická pro pragmatiky a krásně smutná pro idealisty.

Snaha vyrovnat se se ztrátou někoho velmi blízkého bývá intimní záležitostí. Už samotná forma filmu s hollywoodským obsazením se takové snaze vzpírá. A tak Strom života, přestože se snaží citlivě a hlavně obrazově působit na divákovy smysly, vytváří cosi na pomezí kýče, náboženské propagandy i uměleckého vyjádření. Začátek je ryze špatný. Vlastně doteď nechápu, k čemu je v první třetině filmu ta spousta obrázků vznikajícího vesmíru či počátků života na naší planetě. Autoři se sice pokoušeli o podobenství, ale já viděla spíš špatně sestříhaný dokument. Silou vůle si vysvětluji obrazy vznikajícího světa jako paralelu k našemu vlastnímu zrání, matičku Zem jako symbol mateřství a k ní pomyslný protiklad Boha jako otce, a mezi těmito protiklady vstřícné smyslovosti a přirozenosti a filozoficky odtažité pragmatičnosti všichni žijeme v jakémsi sváru stejně jako hlavní dětští hrdinové vůči svým rodičům. Film nestaví na svižném tempu s poutavým dějem, což mi nevadí. Naopak jeho způsob zobrazování náznaky, detaily, jakési mimovolné budování napětí nedořečenostmi, dějovými skoky, náhlým přibližováním kamery, oddalováním, nenápadnými, přírodními zvuky i monumentálními skladbami, jako je mimo jiné i Smetanova Vltava, vytváří neotřelý a pro mě poutavý způsob vyprávění. Druhá půle mi tak byla mnohem bližší, méně kýčovitá, ne tak vyumělkovaná. Autorům se podařilo vnitřní konflikt nejstaršího syna téměř beze slov a bez rušivých doslovností zprostředkovat divákům, stejně jako snahu rodiny vypořádat se s tragédií smrti prostředního z chlapců. Přestože se do konce filmu nedozvíme, co se přesně stalo, není to podstatné. Důležitější je obraz smíření, jakéhosi vykoupení. Takže můj výsledný dojem je směsicí snahy o maximální umění, která pro svou urputnost vždycky působí poněkud jalově a směšně, a kouzla okamžiku, jenž má sílu i v momentě, kdy je nahraný. Věřit v boha mě to nepřinutí. Krásy světa budou existovat také tak jako tak, nezávisle na současné cyničnosti. Život bude dál vznikat i zanikat. A my s tím vůbec nic nenaděláme. Můžeme zanechat stopu, ale těžko říct, jak moc můžeme ovlivnit její přijetí. Pro nás samotné bude vždycky nejdůležitější náš vlastní, intimní pohled, jak se s věcmi sami vyrovnáme, jak vše přijmeme, protože máme-li fungovat, musíme se s realitou smířit.

Fassbender hraje úžasně, takže vykreslení mladého, úspěšného a šikovného Newyorčana působí stejně přirozeně jako jeho pozvolná proměna během filmu v člověka frustrovaného, nespokojeného, sobeckého a posedlého. Ale celé je to pro mě jen jakási skvělá herecká etuda, která běžnému divákovi nabízí mnoho erotických scén, jinak nic. Tedy, kdo se chce dívat, jak Fassbender močí, vzdychá atd, hurá do toho. Jinak je to silně depresivní jízda, krutě připomínající, že každý máme nějaký problém, nikdo není naprosto dokonalý, dokonale šťastný a spokojený.

Opět lidé hodnotí protagonistu a ne film?! Uznávám, že Klusákovo tětí do živého umí pít krev. Přesto oceňuji velmi smutnou sondu do života "normální rodiny", kde nejproblematičtější nebude zrůdná ideologie neonacismu - vícekrát bylo patrné, že pro Dalibora je to spíš náplň jinak prázdného života, která má prvopočátek v ne zrovna řádných rodinných poměrech (což je samo o sobě dost tristní, protože nedostatek pevných bodů a ukotvenosti bude problém řady dnešních mladých mužů, a nejen u nás) - nejproblematičtější mi připadá konzervativismus a tradicionalismus, strach udělat cokoliv jinak a nově, který se projevuje xenofobií u řady lidí v těchto společenských sférách (tamti rádoby slušnější to jen nevykřikují nahlas a rozhodně se tím nechlubí). Vůbec nejzápornější postava mi tak přišel otčím - chvíli jsem ho podezřívala, že ve chvíli, kdy Daliborkovi cpal do hlavy, ať někde nějakýmu černýmu jednu utne, že se ho vlastně snaží zbavit. Pěkně richelieusky dostat z baráku. Dalibor se tak ve své zatvrzelosti a ochotě přít se o svůj názor i za cenu zpochybňování nezpochybnitelného, i za cenu zpochybňování sebe sama, zdá vlastně lepším než na první pohled vypadá. Pro něj je patrně největší revoltou právě jeho ideologie, nicméně má strach vytáhnout paty z domu. Skutečného setkání neonacistů se obává, protože by byl se svou vizáží snadným terčem protistrany. Na setkání "se svými" mluví o tom, co ho naplňuje, ale nikdo ho neposlouchá, protože pro ostatní je to spíš víc póza, znak dnešní všudypřítomné dekadentní módy, nikoliv životní styl. Vlastně mám pocit, a proto je to tak smutné sledovat, že tu svou "víru" považuje Dalibor za jedinou věc, která ho činí zajímavým. Přitom když nic jiného, tak alespoň konzistence v zastávání svého se u něj jeví pozitivní. Těžko říct, zda by pomohlo, kdyby podobní lidé dostali příležitost naplnit svůj život něčím víc než jen stereotypní prací, snad by se neupínali k hloupé nenávisti, která zastupuje onen chybějící smysl a cíl. Paradoxně lidský život ctí. Bohužel stejně slepě jako demagogický řád, z nějž si berou jen to pozitivní a ostatní přehlížejí. Což víme, jak dopadlo. Ona křehká hranice mezi tím, co je a není v pořádku, je nejspíš tím, co Klusáka tak zajímá. Rozčiluje ho neschopnost rozlišovat tyto nuance. Já si bohužel myslím, že to není chyba Dalibora a jemu podobných. Existují teorie o tom, že se vlastně rodíme se sklonem k tradici a konformitě, nebo naopak k liberalismu a extravaganci. V každém z nás se to trochu pře a něco převáží. Průšvih podle mě nastává až ve chvíli, když nás skrz to někdo začne politicky manipulovat. Jak moc je v tomto směru Dalibor manipulovatelný, jsme se ale nedozvěděli.