Blofeld

Šest postav hledá partnera ve věčně zasněžené Paříži. Bezútěšný melancholický snímek o beznaději a zklamaných iluzích, s čarokrásnou kamerou a kvalitní hudbou. Režisér Alain Resnais již není nejmladší a filmy točí jen tak občas. Už asi čtvrt století má "svůj" ansámbl herců, kteří hrají skoro všude (Pierre Arditi, Sabine Azémová, André Dussolier, často i Lambert Wilson - u nás vyšel na DVD film Stará známá písnička, který má s Coeurs hodně společného, a to nejen André Dussoliera v roli realitního agenta v obou filmech). Pro diváka je to tudíž příjemné shledání se starými známými (všichni z nich jsou špičkoví francouzští herci), ale díky tomu, že mezi jednotlivými filmy je pauze minimálně tři roky, se neomrzí (čili nenastává takzvaný syndrom Geislerová). Logicky potom tito výborní interpreti dostanou role, které jim většinou sednou - někdy, bohužel, také ne. V případě Coeurs je to Sabine Azémová, ale možná je na vině spíš neuvěřitelná, nepravděpodobná, špatně napsaná postava - nenapadá mě nikdo, kdo by ji byl zahrál lépe. Každopádně je to nedostatek, který snadno přehlédnete - jinak je scénář velice kvalitní. Pro Resnaise, Arditiho a Azémovou je to po experimentálním diptychu Smoking / No smoking již druhý (resp. třetí) film podle předlohy britského dramatika Alana Ayckbourna. Šest propletených osudů se tu setkává ve sledu velice krátkých scén, takže si film i přes svou délku (2 hodiny jsou na tak depresivní konverzačku přeci jen hodně) uchovává značný spád. Coeurs mohu vřele doporučit - ovšem k jeho sledování musíte být vhodně naladěni.

Mám dojem, že o něco podobného usiloval Otakar Vávra o let později v Osvobození Prahy - ovšem zatímco jeho snímek je nepřehledný, přepatetizovaný a mizerně napsaný, HOŘÍ PAŘÍŽ? Reného Clémenta je i přes širokou škálu postav a dějových linií naprosto nematoucí, patetický je jen zdravě a navíc působí poměrně autenticky. Scénář Gora Vidala a Francise Forda Coppoly není žádné literární veledílo, ale napsaný je rafinovaně. Řada osobností francouzského a amerického filmu se objevuje převážně v malých rolích, kde buď mají, nebo také nemají co hrát - největší pozornost tak strhává stabilně skvělý Gert Fröbe v roli německého generála. To je další velký klad filmu - co do postav není vůbec černobílý a stereotypní; ne každý Němec je zlý, ne každý Francouz dokonalý. Dále tu máme skvělou hudbu Maurice Jarra, rafinovaně využívající motivy z Marseillaisy, aby ji na konci nechal naplno vypuknout a capella v podání běžných lidí z ulice. Závěrečné symbolické rozeznívání zaprášeného zvonu je velkým filmovým okamžikem, ovšem daleko více na mě o chvíli dříve zapůsobila drobná scénka, ve které spojenečtí vojáci jdou z oken bytu přívětivé staré dámy (dokonalá Germaine de France) ostřelovat německou jednotku a ona se na ně s šálkem kávy v ruce a nadšením v očích dívá. Nebo ještě předtím kouzelná rolička Simone Signoretové coby majitelky kavárny. Podařený historický opus, který v našich podmínkách stále chybí.

O mnoho civilnější Něžné kuře mi vlastně vyhovovalo více, ale i tak je kombinace Annie Girardotové a Philippa Noireta zcela neodolatelná. Skvělá zábava!

Muzikál Stephena Sondheima o pointilistickém malíři Georgesu Seuratovi a vzniku jeho slavného obrazu Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte." V druhém dějství Neděli tak trochu dochází dech, ale každopádně se jedná o jeden z nejlepších muzikálů nejinvenčnějšího tvůrce (nejen) své generace.

Příliš zamotaný, příliš dlouhý, příliš stylizovaný - a přece tak okouzlující!

Neodolatelná jemná krimikomedie, která nikdy netlačí na pilu, ale mě osobně spolehlivě pobaví víc než všechny bujaré funèsovské komedie dohromady. Výhrou je samozřejmě obsazení ústřední dvojice - Annie Girardotová a Philippe Noiret tu působí velice civilně, "nefilmově" - a pohodové tempo.

Silně nevyrovnané - kvalitní příběhy nicméně jednoznačně převažují. Mí favoriti? Bastille, Tour Eiffel, Pigalle, Père-Lachaise, Quartier Latin.

Jeden z vrcholů československé kinematografie vznikl podle kratičké povídky Jana Drdy a asi tzak milionkrát ji převýšil. Režisér Krejčík brilantně tvoří pozadí řady postav, k působívým výkonům vede nejen vychvalovaného Smolíka, ale i celou řadu dalších, ať už se jedná o Radovana Lukavského, Janu Brejchovou, Hannja Hasseho nebo Lubu Skořepovou, která ve zdrcující dvouminutovce zanechá dojem, na který by jiným nestačil celý film. Tradičně perfektní hudba Zdeňka Lišky a kamera Jaroslava Tuzara jen pomáhají dotvářet celek k naprosté dokonalosti.

Na režiséra Clauda Berriho to vskutku není nijak výjimečný film, ale každopádně je tak neodolatelně příjemný a francouzský, že spolehlivě okouzlí. Ústřední dvojici ovšem s přehledem přehrává dokonalá Françoise Bertinová v roli babičky Paulette.

Filmový diptych Jean od Floretty / Manon od pramene je kinematografickým triumfem po všech stránkách, počínaje podařenými hereckými výkony (fascinující Yves Montand není zdaleka jediný), přes překrásnou kameru snímající kouzelné provensálské exteriéry a pečlivou výpravu, po nádhernou hudbu Jeana - Clauda Petita. Tomu všemu zkušenou rukou vládne režisér Berri, který i scény, jež by snadno mohly sklouznout k lacinému melodramatu, zručně kočíruje velice vkusným způsobem. Druhý díl není zdaleka (zdaleka!) tak předvídatelný, jak by člověk podle některých místních komentářů čekal. Finální pointa možná není neodhadnutelná, ale přesto závěr filmu spolehlivě usadí hluboko do křesla.