anais

Stylově dokonalý (obrazem, zvukem, hereckým osazením, režií…) Americký gangster mě poněkud zklamal ve své schopnosti vyprávět napínavý příběh. Tím, že je film rozdělen na dvě v podstatě nesouvislé paralelní linie, které se protnou až na samotném konci, jako by nedošlo k nějaké podstatnější kulminaci napětí ani na konci, ani jinde. Až jsem si říkal, že z námětu mohli vzniknout filmy dva, přičemž každý by se zabýval jedním z hrdinů do mnohem větší hloubky. Scott dokazuje, že obrázkům na plátně rozumí jako málokdo, ale pod jejich povrch se mu dostat nedaří. Časté srovnávání Am.gangstera s Kmotrem mi tak přijde dost neopodstatněné.

Ve své době prý nejdelší britský snímek, který do té doby vznikl. Původní verze mohla mít 10-12 minut. Alenka následuje bílého králíka do díry, potom se zmenšuje a zase zvětšuje, setká se s královnou a nakonec se probudí. Z dnešního pohledu nekoukatelné pro své statické záběry, a hlavně snahu předvádět obrázky spíš než vyprávět (příběh je zprostředkovaný mezitituky). To samozřejmě nemůže být hodnotícím kritériem. S přihlédnutím k době vzniku se musí konstatovat, že nic moc dějovějšího a pro dnešního diváka srozumitelnějšího nevznikalo, a že se jedná o film v podstatě průkopnický, a na svou dobu tedy celkem významný.

Alice/Alenka potřebuje spoustu vajíček, jenže slepice se rozhodnou stávkovat. Zdnešního pohledu trochu nuda, ale tak jako ostatní prehistorické disneyovky to má své dobové kouzlo. Při pohledu na živou Alenku hovořící s kreslenými slepicemi jsem si ale říkal, zda to tehdy stálo za to - zda by nebylo lepší Alenku rovnou nakreslit. Z druhého pohledu ale nejsou gagy nijak výrazně vtipné, a kontrast živého s kresleným tvoří tu největší zajímavost celé série.

Tenhle film je z přihrádky těch nejsilnějších uměleckých výpovědí, co kdy dotkly stříbrného plátna. Chaplin se tu vyrovnává s vlastními problémy, a současně se snaží předat neuvěřitelně humanistické myšlenky o významu lidského života, jeho konci, ale i novém začátku. Nemá smysl to moc popisovat. Světla ramp jsou krásným důkazem toho, že Chaplinova síla nebyla jen ve skvělé choreografii a načasování gagů, ale i v předávání jakéhosi nadčasového poselství, které je ve své jednoduchosti až naivní, o to silnější pravdivost a upřímnost z něho však sálá.

Eastern promises mi takovou tou civilní atmosférou připomněli Špínu Londýna a Dveře dokořán (Breaking and entering). Jako by Londýn skutečně byl na jednu stranu neuvěřitelně kosmopolitní a barevný, na druhou stranu chladný, šedivý a mrazivý – a právě tuto stránku dost akcentují filmaři ve všech zmíněných filmech. Jako by na Londýnu byla fascinující hlavně ona špinavá část, kontrast mezi bohatými a chudými, chladný svět úředníků a hned vedle, možná dokonce i v něm, prostitutky, ruská mafie atp. Zatímco oba výše zmíněné snímky mi přišli trochu chladné i vůči divákovi, Eastern promises má tu výhodu, že ho režíroval David Cronenberg. Filmu se tedy nevyhnula lehce bizardní atmosféra, jejímž zdrojem je hlavně podivínský mafiánský řidič v podání (pro mě překvapivě) naprosto skvělého Viggo Mortensena. Má to hutnou atmosféru, je to vtipné, a obsahuje jednu geniální rvačku. Jediné co bych vytkl je absence nějakého razantnějšího konce. Ale i bez něj to stojí za to.

Film natočený na motivy knihy Death sentence Briana Garfielda, sequelu k jeho knize Death wish (podle níž vznikl stejnojmenný film s Ch.Bronsonem). Jedná se o příběh úředníka vtaženého okolním světem do koloběhu zabíjení a pomsty. Ve filmu je několik velmi silných momentů: šokujících i emočně vypjatých. James Wan nezapře pověst, kterou si vybudoval skvělým prvním dílem hororu Saw. Jenže Saw stavělo na hutné atmosféře a jednom silném nápadu. V Death sentence jde i o příběh, a v tom se Wan trochu topí. Když chce udělat dojemnou scénu, tak ji podbarví dojemnou písničkou. Úvodní expozice v níž se seznamujeme s hrdinovou rodinou působí jako kýčovitá americká idylka – tedy žádná složitější psychologie se nekoná, zůstáváme spíš na povrchu. To se projeví na konci, který se změní v brutální řežbu, současně ale nepřímo odkazuje na Scorseseho Taxikáře (Bacon si vyholí hlavu). A snad díky nerozhodnosti zda být prostě šokující nebo závažný začne být trochu směšný. Výsledek je tedy napůli cesty – tušíme silný potenciál obsahu, ale vidíme jen obal.

Pokud máte Oasis rádi, je tohle asi nejlepší oficiální koncertní záznam, který si můžete pustit. Jedná se o mix písniček z koncertů v Maine Road a Knebworthu. Obě vystoupení proběhla v době největší slávy skupiny, a současně v době, kdy byl Liam ještě schopný zazpívat ledasco. Pokud si tedy chcete připomenout dobu, kdy britpop udával směr, There and then je ideální volba.

Mickey, Goofy a Donald spravují auto. Skvěle načasovaná, vtipná choreografie na neméně skvělou hudbu. Disneyovský standard té doby.

Chlapík najde zpívající žábu a rozhodne se na ní vydělat. Jenže ona zpívá vždy v nevhodný okamžik: Hello my baby... A teď si konečně mohu plně vychutnat Spaceballs:)

Chaplin v roli profesora Boscoa švihajícího zběsile bičem snažíce se zkrotit nezbedné blechy je o poznání syrovější než postava tuláka. Sice je to jenom nedokončený fragment, ale i tak se mu podařilo pomocí kontrastu neviditelných blech a přísného chování krotitele vytvořit velmi kvalitní skeč. A narozdíl od stejného výstupu ve Světlech ramp nepůsobí melancholicky, ale vskutku zábavně.