anais

Jsem architekt, a někdy přemýšlím, co bych pustil svým kolegů za filmy... Akira by byl dobrý adept. Je to film o lidech. Film o vývoji. O úpadku i o naději. Film o městě a jeho architektuře. O nekonečném růstu a jeho následcích. Vlastně je to ten samý příběh, jaký Japonci recyklují od 50.let - od první Godzilly. Manipulace s přírodními zákony nás svádí na křižovatku. Možná už je pozdě, a možná máme šanci na záchranu... Akira je designově stylová podívaná, která má hlubší přesah, aktuální i dnes...

Začátek skvělý, a pak se to tak nějak zbrzdí a upadne do vyprávěcí rutiny, která tvrdohlavě brzdí každý pokus posunout děj někam dál a bavit diváka. V čem jsem se nezklamal je Johnny Depp, který možná upadá do herecké manýry, na druhou stranu tvoří seznam postaviček, které byť podobné, tak se liší v detailech. A je to právě jeho herecké mistrovství, které dokáže ty úlety odlišit... A co mě překvapilo? Armie Hammer - na rozdíl od dnes již zapomenutého představitele Johna Cartera (filmu s podobným komerčním osudem jako Lone Ranger), je Hammer skutečně flexibilní, sympatický, a nebýt něho, ten film by byl ještě nudnější...Takže rozhodně tu letos byly horší filmy. Lone Ranger kvalitami možná zaostává za svým obřím rozpočtem, ale je to přinejmenším solidní zábava, na které si dalo záležet velké množství lidí. A je to na filmu celkem vidět...

V žánru sentimentálního vzpomínání na přelom 80.-90. let pro mě lepší než důchodcovsky usedlé a přehnaně korektní Red. Sice si to Smith nenapsal, ale jeho trademarkové žvanění tam je celkem dost. Pro mě po čtení odsuzujících komentů příjemné překvapení. Hllavně v kontrastu s na jistotu rozehraným Red, které je spíš expandabilní koláží hereckých ikon, než skutečným filmem - Cop out funguje i bez parafrází minulosti.

Nostalgií překypující Allenovo vzpomínání na dětství. Zapomenutí hrdinové rádia, nenaplněné sny rodičů, dětské slintání nad učitelkou... má to všechno, co má Feliniho Amarcord, nebo Svěrákova Obecná škola. Skoro bych řekl, že tyhle filmy tvoří takovou mistrovskou trilogii na téma hořko-sladké vzpomínání nad zašlými časy...

V mnoha ohledech geniální záležitost (hlavně asi technické a scénografické zpracování) s plejádou osmdesátkových komediálních ikon v hlavních i epizodních rolích, s chytlavými písničkami a bizarní atmosférou, která se dá srovnávat snad jen s Rocky horror picture show. Zapomenutý klenot.

Konečně film, který se netváří jako pomrkávající pocta stárnoucím představitelům, ale seriózní blbost, která je v některých momentech vážná, v jiných infantilní, a funguje to podobně jako obdobné filmy před dvaceti lety... já jsem z toho měl nepředstíranou radost! a Arnold tady neskutečně ruluje :)

Má to fajn momenty (obsazení), ale ten konec je tak strašně debilní, že to fakt nejde ohodnotit dobře. Tenhle film není chytrou nostalgickou vzpomínkou na 90.léta, jen další emmerichovskou slátaninou, která se výjimečně trefila do sympatického žánru.

Na první pohled se Ricky a Stephen trochu opakují, ale je to vlastně zas tak revoluční a geniální věc, že nejde než opět smeknout. A co je hlavní, existuje ještě osmý, hodinový díl, o kterém málokdo ví! A v něm je všechno trochu jinak a celý seriál dostává zcela jiné vyznění. Paráda.

Lehce opomíjený film. Neprávem. Možná nejlepší Scorsese devadesátých i následujících let. Má to hodně blízko k Taxikáři. Pohled na temnou stranu New Yorku zase z trochu jiné strany. Režijní mistrovství, skvělé herecké výkony, podmanivá hudba i neuvěřitelně hutné výtvarné zpracování...

Proč?