Spike17

Je fascinující, co Iván Noel dokáže provést s tak nízkým rozpočtem. Některé scény sice působí lehce amatérsky (čemuž se asi s několika tisíci dolary neubráníte), ale to se dá odpustit, když je zbytek filmu natočen přímo fenomenálně. Zezačátku mi sice vadila absence jakékoliv struktury či inovace z hlediska návaznosti na úrovni scén a střídáním mezi prostředími, postupem času jsem si zvykl a přistoupil na režisérovu vizi. Stejně jako jiní tvůrci latinskoamerických filmů, i Noel pracuje s oslavou argentinské krajiny. Důležitější ovšem je, že pracuje s konceptem dualismu, který se promítá na několika úrovních. Zejména odkazuje na tradiční literární směr, ve kterém se snoubí realismus a magie, tedy magický realismus. V dílech magického realismu postavy prvky nadpřirozena přijímají, nehledají v nich žádnou racionalitu a nejinak je tomu i v Rechazados. Zde jsou hlavními nositeli onoho magična děti (děti jakožto hlavní protagonisté, to můžeme vidět ve většině Noelových filmů – je parádní sledovat, jak skvělé výkony z nich režisér dokáže vytáhnout, viz. Ellos Volvieron). Děti, které byli vyhnáni z vesnice do hor, protože okusili zakázanou květinu (drogu) Chisa. Fanatičtí obyvatele vesnice je ale nenechají v klidu žít a vše se řítí do neodkladného konfliktu. ___ Noel má výborný cit pro detail a kompozice, takže film oplývá řadou opojných záběrů – ať už jde o scenérie nebo jednotlivé kompozice (viz. plakát filmu). A hudba? Ta celý ten „magický“ zážitek skvěle podchycuje. Není divu, režisér původně v oblasti umění začínal s hudbou, až poté se rozhodl, že chce zkombinovat dva typy umění, začal s krátkými sekvencemi a příští rok po Lamb of God bude jeho filmografie čítat již 10 filmů. A to je důvod, proč píšu tento komentář. Ivan Noel je totiž neznámý tvůrce, kterého se ale pro jeho poetiku rozhodně vyplatí sledovat. __ /konkrétnější postřehy o rysech jeho tvorby až po zhlédnutí celé filmografie/

Zatímco první díl působil jako originální zjevení na půdě atmosférického duchařského hororu, díl druhý tento fikční svět důmyslně rozvíjel, rozvracel některé představy a využíval potenciálu svých postav, s dílem třetím se vytratily gotičtí duchové a byl postaven na děsivějším záporákovi, přičemž nikterak nerozvíjel možnosti astrálního cestování, Poslední klíč dostává svému názvu a funguje jako vhodné doplnění ságy, a to z hlediska a) doplnění minulosti hlavní postavy a za b) přitažlivé rozšíření astrální dimenze, ve které tentokrát hraje prim luxusní záporák – ale i zde platí pravidlo, že záporná postava v hororu je děsivější, pokud vidíme pouze náznaky, ale když se ukáže v plné vizáži a síle, ztrácí na efektivitě. Více po velmi dlouhé době ZDE

Bokeh vaše cinefilní uspokojení nezasáhne důmyslně vystavěnou narativní strukturou, ani stylisticky výrazným autorským rukopisem. Je to především tematická rovina, která vstupuje do popředí. Bokeh totiž vyvolává spoustu otázek. A v konečném součtu není na škodu (ze subjektivního hlediska), že v podstatě na žádnou z nich neodpoví, prim tu totiž hraje to, že diváka načrtnutými otázkami naprosto vtáhne do fikčního světa svých postav a ten tak jejich jednání porovnává s tím, co by on dělal v danou chvíli. Co byste v takové situaci dělali vy? To je v podstatě určující otázka, na které film staví. Více ZDE

Nevídaná zručnost manipulace s proměňováním žánrových mechanismů napříč filmem, okořeněná špetkou černého a situačního humoru. Elijah Wood si teda ke svému výkonu zasloužil vhodnější spoluhráčku, ale to je jen drobná kaňka na jinak dokonalém ubrusu a v celkovém součtu tak jde o žánrovou delikatesu, za kterou je vidět přehršel tvůrčího nadšení. RECENZE ZDE. (Komentář psán v nostalgickém duchu způsobeném nalezením souboru s názvem "peprné hrátky se slovíčky".)

Nevhodně stylizovaný svět ve kterém Justin Timberlake pronáší s topornou prkennosti repliky srovnatelné hereckým výkonem s Tommym Wiseau ve filmu, kde přítomné barvy nemají pouze dekorativní funkci ale podchycují mentální stavy postav? Více v recenzi

V rámci Severské filmové zimy je/byla možnost vidět v ČR film Norský dům ještě dříve než je oficiální premiéra v Norsku. Má ale toto privilegium nějakou přidanou hodnotu?__ Na jedné straně stojí humorné zobrazování typických norských rysů a pohled z jiné perspektivy na uprchlickou na krizi, na straně druhé ovšem dokola variující se motivy, které nakonec zabřednou do rutinnosti až otravnosti.___ vice zde.

Největší lákadlo filmu je zároveň jeho největším problémem, žánrová nevyhraněnost totiž podrývá snahu o vyniknutí tematické roviny díla. I přesto si jej nejen díky podmanivé atmosféře můžete užít. Více ZDE

Co na prvním díle funguje je jednoznačně a) retro atmosféra, které je hudebním doprovodem dodáváno jemné mysterióznosti, za b) one man show Ivana Trojana převyšujícího zbylý herecký ansámbl minimálně o jednu třídu (zejména Václava Neužila, "hlavní postavu") a za c) vykreslování jednotlivých prostředí, přičemž vévodí 82. Naopak vyloženě trapně působí scénář. Z dialogů jde hlava do dlaní a zpracování a vykreslení přechodu mezi roky je opravdu zlý sen (ne pro Filipa Marvana, ale pro diváka). Rozehráno zatím působivě, chce to jen zapracovat na scénáři, zvyšovat tempo (zatím minimalistické) a proměnit viditelný potenciál.

Hlavní problém Života tkví v tom, že neví, čím chce být. Je postřehnutelné, že si bere něco z Vetřelce, Gravitace, Věci a v podstatě všech klasických monster hororů. Ze svých inspirací ale plete nekonzistentní bič a ve výsledku se tak stává žánrovým hybridem, na který se bude stěží vzpomínat. Více zde

Silné téma a výborně se hodící pomalu plynoucí tempo do prostoru kláštera. Bohužel mi zde chybělo nějaké hlubší vykreslení postav, anebo byli nějaké postavy vykreslovány až příliš (doktor).