Spike17

Obrazová poezie zakotvená v nekonečném množství střípkovitých asociací. Podmanivé, živelné (a první) setkání s Tarkovského tvorbou ve filmu, který je jeho životem.

Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena.

Nejlepší šachová partie ve filmu.

Odzbrojující. "Nejhorší věc na stáří je vzpomínání na mládí".

Citlivá psychologická sonda do duší dvou(?) žen. Tímto snímkem si mě Bergman naprosto získal a nezbývá než se těšit na jeho další filozofické existenční rozbory.

Tak tohle je čistá filmová poezie! Film beze slov, který toho dokáže říct tolik, nemůže být oceněn jinak než plným zásahem.

Meditativní filmová báseň, která je vším. Úchvatná spirituální očista.

Wilderův kritický komentář vůči Hollywoodu, neztrácející po letech ze své trefnosti, ba naopak – v dnešní době je ještě výstižnější. Zajímavá je provázanost herců, jejich postav a společných osudů, které jim pomáhají k lepšímu výkonu. Přehrávající Glorie Swanson je stylistický prostředek, skrz něhož se umně balancuje mezi němým a raným zvukovým filmem. Závěr filmu dechberoucí a dělá ze Sunset Boulevard prozatím nejlepší osobní setkání s noir žánrem (Ženě na útěku se tímto, se slzami v očích, omlouvám).

Geniální synergie obrazu a zvuku, promítající se do explicitní zpovědi (white trash) mladé generace zažívající vlastní verzi Amerického snu. Andrea Arnold rozhýbává své těžko uchopitelné a definovatelné postavy vstříc vyprázdněnému (dějově) a cyklizovanému roadtripu, který je protkán mininarativními odbočkami, interakcemi mezi postavami, které příběh zdánlivě nikam neposouvají. Nicméně při bližším prozkoumání motivu přírody ve spojitosti s hlavní hrdinkou nás společně s ní čeká vytoužená katarze...Díky stopáži, tématu a vyprázdněné naraci zaměřené na užší diváctvo. Podmanivá pocitovka.___Erudovaný rozbor hudby, resp. textu a jeho významu přenechám veleváženému uživateli Steadicam.

Nemůžu si pomoct, ale tohle je pro mě nejlepší Shyamalan. Atmosferický psycho horor, poháněný neuvěřitelným chameleonským výkonem Jamese McAvoye, střídající minimum prostorových rámců a odehrávající se ve dvou časových liniích, přičemž ta z minulosti je katalyzátorem rozřešení závěrečného konfliktu v přítomnosti. Už jsem zmiňoval atmosféru?! ___Fuka ať se jde vycpat...