foils

Herec formátu Vladimíra Dlouhého by si jistě zasloužil vytříbenější portrét, po všech těch Třináctých komnatách, Předčasných úmrtích atd. se ale vkrádá otázka, je-li vůbec reálné takový od našich televizních tvůrců čekat. Tajemství Vladimíra Dlouhého vyloženě neurazí, prozradí pár zajímavostí z jeho života a chvílemi docela pobaví. "Já si myslím jako, že neměl kladný vztah k jídlu."

Typický příklad sequelu, který nemusel a snad ani neměl vzniknout. Humor vystřídal product placement - dělání kompromisů v umění film dokonce tematizuje! Vedle vtipného a sexy Gymplu působí Vejška jako odvar z vystřižených scén - tento dojem posiluje i podměrečná stopáž. Celkem se povedla snad jen satira kšeftování se zkouškami na VŠE. Sice je Vejška pořád zajímavější než počiny typu Můj vysvlečenej deník, přesto mě pan Vorel tentokrát moc nepotěšil.

Příznačná scéna, která celkem dobře vystihuje tento film: Saint Laurent jde po ulici, ve výkladní skříni zahlédne obřího kovového Buddhu, vejde dovnitř a koupí si ho. Bezmála dvouhodinové dílo původně herce Jalila Lesperta působí jako sbírka náhodných výjevů ze života Yvesa Saint Laurenta. Určitě se v ní najdou více než zdařilé jednotlivé obrazy, ale taky víc než spousta těch nepříliš zajímavých, a hlavně moc není jasné, proč vlastně nám Lespert ukazuje právě tyhle. V poslední letech se stalo módou zaměřovat životopisné snímky jen na jednu konkrétní epizodu ze života dané osobnosti. Lespert touto cestou nešel, avšak nesnažil se ani převyprávět celý životní příběh YSL. Spíše se pokusil přiblížit Laurentovu osobnost, a to zejména na jeho interakcích s nejbližším okolím. Potud vše legitimní. Problém nastává při popisu Laurentovy práce. Přestože je ve filmu několik scén, kde postava YSL velmi jednoznačně dává najevo, jak je jí nepříjemné účastnit se módních přehlídek, zabírají právě ony poměrně významnou část stopáže. Naopak samotnému tvůrčímu procesu navrhování je věnováno nepoměrně méně prostoru, přestože právě tvorba měla být Laurentovi podle jeho opakovaných vyjádření ve filmu životní nutností. Lze namítnout, že modelky na molu vypadají efektněji než muž hrbící se nad svými skicami. Možná, v tomto filmu však většina záběrů z přehlídek působí spíše úmorně, není jasné, co chtěl YSL svými kolekcemi sdělit. Je to škoda, protože i mezi scénami z předvádění módy se najde pár přinejmenším příjemně osvěžujících (kolekce podle Mondriana nebo přehlídka z roku 1971, kde je Laurentovo vizionářství vtipně zdůrazněno houseovým soundtrackem) - ironicky jsou však právě ty naopak krátké.

Marketing i média vylíčily z nějakého záhadného důvodu tento film jako jakousi meditaci o způsobu života ve spojení s přírodou. Velká škoda, protože ve skutečnosti jsou Zázraky velmi příjemná komedie z italského venkova, která může oslovit každého, komu se líbil třeba Svéráz národního lovu. Na rozdíl od jeho tvůrců Alice Rohrwacher netlačí tolik na pilu, takže se nebudete celou dobu svíjet smíchy - zato si užijete podstatně realističtější vhled do mentality venkova a venkovanů než nabízí to, co bývá k vidění v českých filmech. S motivy jako je vidláctví, stereotypy vůči Němcům nebo fekální humor, na nichž jsou postaveny počiny typu Díra u Hanušovic nebo Babovřesky, Rohrwacherová pracuje taky, ale používá je citlivě jen coby koření. Recenzenti chválili hezké obrázky a měli pravdu - kamera malebnost prosluněné úrodné krajiny určitě podtrhuje stejně jako půvaby protagonistů. Přes svůj název Zázraky film ale není romantickou idealizací tradičního způsobu života ani varovnou vizí nějakého ztraceného ráje. Ukazuje stinné stránky (trochu se zkritizuje i EU - to by u českého publika mohlo zabodovat :), nicméně se nepokouší vynášet ortel, co je lepší, a nevyžívá se v trapnosti. Film má perfektní mezinárodní casting - vedle představitelky hlavní role, 14leté Rumunky Marie Alexandry Lungu, nejvíc zaujme svým komediálním talentem Sam Louwyck v roli otce. Snad jen režisérčina sestra Alba je v roli matky přece jen příliš šikézní. Každopádně Zázraky představují zatím nejvtipnější film, který jsem letos v naší kinodistribuci viděl. *** 3/4 (75 %).

Fincherovi věrní fanoušci si tady vylijí srdce, že poslední film jejich idola není, jak si ho vysnili, a my ostatní se můžeme v klidu nechat bavit dalším dílkem, jímž tvůrce opět dokazuje, že je pro film něčím jako will.i.am nebo David Guetta v popu. Tzn. nabízí nám technicky propracovaný kousek, který vtáhne do děje, nezarmoutí a z formálního (nebo formalistického ;) ) hlediska mu těžko lze něco vytknout. Ale hlavně ani na zlomek sekundy nenudí, protože to je přesně to, co si dnešní mládež žádá. Někdo v tom jistě bude vidět hrozně hlubokou reflexi současné Ameriky potažmo světa v krizi. Guilty pleasure a frajírek, co se točí na pětníku, říkám já. Pobavilo: Hrátky s mediálním obrazem Bena Afflecka, citace Základního instinktu aj.

Čekal jsem zfilmované počátky Talking Heads, a viděl sérii banálních historek typu parta smažek rozbije při stěhování piáno, protože se jednomu z nich začne chtít čurat. Komiksový styl CBGB není nezajímavý a mohl by být i příjemným osvěžením, kdyby měl snímek alespoň uchazejici scénář. Autoři se ale rozhodli komiksově-videoklipovou formu využít populisticky pro zamýšlené -náctileté publikum, a tak veškerou případnou originalitu utopili v kvantech figurkaření, vulgarit, agresivity a rádoby cool scén. Rozhodně zklamání, byť film nepostrádá slibné stránky.

Moc nechápu tu vlnu nenávisti, která se kolem tohoto snímku vzedmula a jejímiž vrcholy se staly osobní útoky typu, že režisér chtěl vidět svlečené mladé herečky - a kdo by nechtěl?! Jestli tady náhodou někdo trochu nezávidí :) Ale vážně - ten film naprosto zapadá do trendu midcultových, lehce fraškovitých televizních inscenací, známých z obrazovek ČT. Bonusů velkorysejší filmové produkce bohužel nabízí poskrovnu - nejvýraznějším je přehlídka vtipných výjevů z různých inscenací Dona Giovanniho. Někdo samozřejmě mohl v dnešní bídě domácí kinematografie od 75letého držitele Oscara čekat víc, já bych mu ale za tento počin nenadával.

Parádní trailer mě bohužel nalákal na tuto nepříliš šťastnou snahu udělat z Dostojevského frašku. Jasně, maj tam spoustu vymazlených záběrů, ale jinak je špatně snad všechno počínaje přesazením příběhu do 2. poloviny minulého století kamsi na západ (se zřejmou snahou napodobit Gilliamův Brazil) a konče vedením herců. Mia předvádí solidní výkon, na druhou stranu její part zde není zdaleka tak náročný jako třeba ve Stokerových. Pokud jde o hlavního představitele, tak drsoni Eisenbergovi sedí (jak známo již od Social Network), ale coby Simon Jamesoň ku podivu tápe a snaží se to zachránit figurkařením. Třešničkou na dortu pejska a kočičky je pak asijský soundtrack... Ale jak říkám, trailer měli pěknej.

James Benning je nekompromisní tvůrce s radikálním přístupem k filmařině a tento dokument začíná podobně nekomunikativně. Postupně se přece jen více prostoru věnuje Richardu Linklaterovi, který je ve snímku představen jako flegmatický pohodář nic nelámající přes koleno - když přijde inspirace, OK, když ne, taky dobrý. Benning je zase vylíčen coby samotářský poustevník meditující kdesi v Sierra Nevada. Nakolik jsou tyto charakter(istik)y pravdivé a nakolik jsou výsledkem promyšlené image nebo dokonce jen (dvou)hrou z názvu dokumentu, snímek příliš neřeší. Linklater alespoň přiblíží okolnosti vzniku Chlapectví a svých raných filmů, zmíní některé ze svých inspiračních zdrojů a vyjádří pár obecnějších myšlenek stran umělecké tvorby. Benning naproti tomu formuluje jen pár základních tezí, které ovšem příliš nerozvine. Nedozvíme se tedy například, jak se mu s jeho studenty daří hledat nový filmový jazyk, když se jeho vlastní tvorba obrací naopak k samotným počátkům kinematografie (nebo dokonce ještě dál do historie až k americkému transcendentalizmu). Celkově je snímek spíš sbírkou nahodilých myšlenek než uceleným představením tvůrčí vizí obou účinkujících osobností. Jistě, propagace vůči Hollywoodu se vymezujícího DIY přístupu nebo kult celebrit ironizující scény, kde se oba filmaři baví sportem, působí sympaticky. Přesto jsem se toho za 70 minut mohl dozvědět víc. ** 1/2 (50 %)

Tušil jsem, že tento film asi nebude zas až tak atypický, jak někteří tvrdí, a z větší části se mi to potvrdilo. Na druhou stranu: natočit komedii, která je skutečně vtipná, dnes už trochu atypický výkon chce, a Mr. Oizovi se to povedlo. Dokonce to ku podivu ani moc nepřehání s nechutnostmi (snad s výjimkou postavy Officera Rougha). Zůstává tedy jediné, co by se dalo vytknout, a to absence promyšlenějšího příběhu - Fízlové, hajzlové jsou hlavně sledem srandovních gagů.