foils

Lesk a trocha té bídy kurtizán versus bída pracující (byť z domova) čtyřicátnice. Každá taková má v sobě kus kurtyzány - a obráceně. Téma ke zfilmování jako stvořené a jeden z důvodů, proč tomuto ne úplně dokonalému dílku leccos odpustíte. Elles by se toho dalo s úspěchem vyčítat spousta, zejména scénář a dialogy jen o ždibec méně nanicovaté než Život Adele nebo Jen 17. Nemístná hra na city (viz scéna s otcem), povinné moralizování, sociální kritika a snaha o politickou korektnost (pokaždé, když se schyluje ke Druhému tangu v Paříži, režisérka nakonec přehodí veksl [UPDATE: Přehrál jsem si dotyčné scény znovu a musím uznat, že jsem režisérce křivdil. Film se ve skutečnosti snaží - možná trochu polopaticky - spojit feministická východiska s řekněme v současnosti poněkud zatracovaným přístupem k (nejen ženské) sexualitě. Což je relativně odvážné, a tak se vůbec nedivím, že sposta zde hodnotících to má problém skousnout]). Okázalý filmový styl plný flashbacků a neustále se pohybující kamera. To, co je vidět před ní, mi ale dovoluje tyto nedostatky přehlédnout. Jsou to především účinkující herečky, které se s ohromným nasazením snaží tomuto poněkud vykonstruovanému filmu vdechnout život. Daří se to jak podle očekávání Juliette Binoche, tak hlavně Joanně Kulig, která je pro mě největším objevem tohoto snímku. Anaïs Demoustier za nimi herecky lehce zaostává, kvůli její postavě jí to ale klidně odpustím :) Oproti Ozonovu Jen 17 se tento film alespoň pokouší téma prostituce studentek nějak analyzovat. S jeho závěry můžeme nebo nemusíme souhlasit, každopádně je výsledek daleko přesvědčivější než nemastný neslaný Ozonův počin.

Tušil jsem, že tento film asi nebude zas až tak atypický, jak někteří tvrdí, a z větší části se mi to potvrdilo. Na druhou stranu: natočit komedii, která je skutečně vtipná, dnes už trochu atypický výkon chce, a Mr. Oizovi se to povedlo. Dokonce to ku podivu ani moc nepřehání s nechutnostmi (snad s výjimkou postavy Officera Rougha). Zůstává tedy jediné, co by se dalo vytknout, a to absence promyšlenějšího příběhu - Fízlové, hajzlové jsou hlavně sledem srandovních gagů.

Dnešní doba se vyznačuje takovou spoustou absurdit, že prostým pozorováním celkem normálních lidí můžete získat mnohem zajímavější materiál ke zfilmování než konstruováním nesmyslných rádobyzávažných zápletek (což je bohužel cesta, kterou volí 99 % našich tvůrců - Matěje Chlupáčka v Bez doteku nevyjímaje). Michal Samir si to jako jeden z mála českých filmařů uvědomil, a i když jeho celovečerní debut není dokonalý a zbytečně si vypomáhá berličkou city riots (což se na druhou stranu dá pochopit, jelikož divácká i kritická obec si přeje vidět hlavně něco hrozně dramatického), s každým dalším zhlédnutím si potvrdíte, že se mu povedlo natočit solidní situační komedii s kritickým pohledem na některé průvodní jevy dneška jako nuda, nezájem o cokoliv vážného, arogance nebo hlad po "akci". Dialogy zní až na pár výjimek uvěřitelně a vtipně. Důraz, který film klade na svou "bezestřihovou" formu, jako by upozorňoval na přehnaný význam, jaký dnes společnost formě na úkor obsahu přisuzuje (a zároveň si tak trochu dělal srandu z neoformalistů, kteří tvrdí, že rozlišovat formu a obsah nemá význam). Herecké výkony vykazují značné rozdíly. Nejpříjemněji překvapila asi Tereza Vítů, jež dokázala co do množství textu v nijak rozsáhlé roli Hanky zaujmout a přesvědčila, že umí i zahrát mnohem temperamentnější postavu než v Bez doteku.

Silně nedoceněná (možná pro svůj lehce DIY look) komedie, přitom mnoho vtipnějších filmů u nás za posledních 25 let nevzniklo. "Vyřiďte vaší pani sekretářce, že vaří výbornou kávu."

Marketing i média vylíčily z nějakého záhadného důvodu tento film jako jakousi meditaci o způsobu života ve spojení s přírodou. Velká škoda, protože ve skutečnosti jsou Zázraky velmi příjemná komedie z italského venkova, která může oslovit každého, komu se líbil třeba Svéráz národního lovu. Na rozdíl od jeho tvůrců Alice Rohrwacher netlačí tolik na pilu, takže se nebudete celou dobu svíjet smíchy - zato si užijete podstatně realističtější vhled do mentality venkova a venkovanů než nabízí to, co bývá k vidění v českých filmech. S motivy jako je vidláctví, stereotypy vůči Němcům nebo fekální humor, na nichž jsou postaveny počiny typu Díra u Hanušovic nebo Babovřesky, Rohrwacherová pracuje taky, ale používá je citlivě jen coby koření. Recenzenti chválili hezké obrázky a měli pravdu - kamera malebnost prosluněné úrodné krajiny určitě podtrhuje stejně jako půvaby protagonistů. Přes svůj název Zázraky film ale není romantickou idealizací tradičního způsobu života ani varovnou vizí nějakého ztraceného ráje. Ukazuje stinné stránky (trochu se zkritizuje i EU - to by u českého publika mohlo zabodovat :), nicméně se nepokouší vynášet ortel, co je lepší, a nevyžívá se v trapnosti. Film má perfektní mezinárodní casting - vedle představitelky hlavní role, 14leté Rumunky Marie Alexandry Lungu, nejvíc zaujme svým komediálním talentem Sam Louwyck v roli otce. Snad jen režisérčina sestra Alba je v roli matky přece jen příliš šikézní. Každopádně Zázraky představují zatím nejvtipnější film, který jsem letos v naší kinodistribuci viděl. *** 3/4 (75 %).

Ať už PTA vychází z módy, nebo ne, Boogie Nights patří společně s There Will Be Blood k jeho komerčně nejúspěšnějším a zároveň kritikou nejvyzdvihovanějším počinům. Vzestup a pád mladého pornoherce zrcadlí nejen lesk a bídu pornoprůmyslu, ale i bídu života na losangeleském předměstí, kde ideály (reprezentované plakáty American Dream a Serpico v 'Dirkově' pokoji) rychle berou zasvé. Snímek vznikl dlouho před finanční krizí, přesto mu nelze upřít určitou nadčasovost díky zobrazení toho, jak tradiční hodnoty ustupují honbě za slávou a penězi. Tento trend se týká i mainstreamové kinematografie - nástup levnějších technologií dostupných komukoliv je jedním z vedlejších témat filmu (to, že jej režisér natočil v době nástupu Internetu, může být částečně náhodou - námět ho zajímal už na sklonku 80. let). Anderson naproti tomu demostrativně staví třeba dlouhý náročný záběr u bazénu. Celkově se dá říct, že poselství Boogie Nights je veskrze konzervativní, což je na jednu stranu sympatické, přesto u díla tehdy 27letého režiséra trochu nečekané. Za Julianne Moore dávám **** :)

To, co dostanete na trochu přehnané ploše dvou hodin, není vyložená hostina, ale chutný filmový oběd ano. Martina Scorsese navnadí slušně opojným aperitivem v podobě 40minutového videoklipu k písni A Whiter Shade of Pale, ve kterém ovšem zazní i spousta jiné hudby :) Autorská dvojice Scorsese-Price mimochodem stojí i za Jacksonovým klipem Bad. Následující předkrm pocházející z kuchyně F. F. Coppoly a jeho tehdy skoro 18leté dcery Sofie trochu připomene dort pejska a kočičky, vyloženě nepoživatelný však není. Hlavní chod pak představuje Allenův vtipný kraťas o manipulativních matkách, neodbytně se snažících linkovat život svým dávno dospělým potomkům (mám dojem, že námět původně vydal knižně ve své sbírce povídek Vedlejší příznaky). K některým motivům (kouzelnictví, nadpřirozeno) se Woody vrátil ve svých pozdních filmech, oproti jejich značně realistickému stylu se zde odhodlal k fantastičtějšímu, metaforickému, a přesto perfektně srozumitelnému pojetí.

Gondry se pokusil dokument pojmout jako umění inspirované vědou. Nebyl přitom ale příliš důsledný, takže vznikla taková všehochuť: populárně naučný pořad o lingvistice, povídání o Chomského dětství, adolescenci a stárnutí, plus "vysílání", které si vymýšlel hlavní hrdina Nauky o snech. Škoda, že například Chomského politické aktivity jsou vyloženě jen zmíněny. Přes všechny tyto nedostatky je film inspirativním setkáním dvou osobností, které nám aspoň zlehka poodhalí svůj tvůrčí proces.

Nedávno jsem napsal, že Jarmusch zparodoval Půlnoc v Paříži. Tehdy jsem ještě netušil, že Jodorowsky chtěl v 70. letech minulého století myšlenku tohoto filmu sám zhmotnit a v čele superhvězdné armády pak stvořit film, jaký ještě nikdo neviděl a jehož sledování vás dostane do opojené nálady, aniž byste si napřed museli dát LSD. Jenže když to po dvou letech konečně měli všechno nakreslené na papíře a šli si pro peníze do Hollywoodu, tamní účetní usoudili, že už si ty omalovánky dokážou vybarvit sami, a Jodorovského skvadru titánů rozprášili. Tak by se dal zhruba shrnout explicitní význam dokumentu, který poutavě přibližuje Jodorowského tvůrčí metodu i jeho svéráznou osobnost a je tak jedním ze střípků k analýze (pochopení, docenění - dosaďte si svůj oblíbený výraz sami) jeho díla. Film ale určitě zaujme i fanoušky Star Wars a dalších vesmírných příběhů, protože jejich tvůrci Jodorowského Dunu znali a často se dokonce rekrutovali z týmu jejích spoluautorů. Vítaným osvěžením je zpracování dokumentu, kdy kromě mluvících hlav sledujeme i animované demo ukázky, jak by asi mohly vypadat některé scény z Jodorowského filmu. Sám režisér na konci nabádá k vytvoření animované verze celé Duny - počítám, že je otázkou času, kdy se toho někdo chytne. K dokumentu mám jedinou vážnější výhradu - důvody a okolnosti, za jakých byl režisér nakonec nahrazen Davidem Lynchem, zde prezentuje pouze jedna strana. Přitom by stálo za to minimálně zmínit, jak se k tomu staví samotný Lynch. Cudně se mlčí též o penězích.

Vlastně se dá říct, že Egoyan točí dost kraviny. Už ta Exotika byla docela na palici a o mnoho větší smysl nedávají ani lesbické hrátky Julianne Moore s Lindou Lovelace - pardon, Amandou Seyfried. Tím spíš, že nejerotičtější scénu předčasně ukončí rýmička (že by metafora naznačující "this girl is sick"?). Ale přestože si Egoyan pohrává s hollywoodskými klišé, nepřitahuje k nim pozornost (v nejdoslovnější podobě viz závěr, kdy manžele nikdo nevyšetřuje) a já si tak můžu dopřávat svou guilty pleasure nad jeho (před)kamerovými hrátkami. *** 1/2 PS: Originál jsem neviděl, a dávám do Chci vidět :)