luhru

Hodně dobře udělaný seriál, který má ale obrovskou smůlu, že už existuje "Černobyl" od HBO. Člověk se tak nevyhne srovnání a HBO nastavilo laťku opravdu hodně vysoko. Japonský seriál má trochu jinou poetiku, zdá se, že tvůrci hodně dbali na faktografii a realističnost. Zajímavé je i porovnání průběhu obou katastrof, nebo přístupu lidí a institucí v hodně rozdílných zemích a v jiné době. Ze začátku se mi trochu pletly postavy - rozlišit asijské obličeje a japonská jména je pro středoevropana přeci jenom trošku těžší. Ale už jenom kvůli tomu, že seriál dokáže člověka vtáhnout do realisticky zpracované události, stojí za shlédnutí.

Když se člověk podívá na válku očima obyčejných lidí, kteří v ní žijí svoje osudy, dělají svoji práci a mají svoje starosti i radosti, tak ji teprve začne vnímat v trochu širším rozměru, než jaký jsou schopné zprostředkovat novinové titulky. Škoda, že seriál nikdy neuvidí ti, kteří by to potřebovali nejvíc...

Seriál je dozajista jedním z nejzapamatovatelnějších počinů, které československá televize odvysílala v 80. letech. Tenkrát jsme ho brali jako něco, co přišlo z jiného světa, řešili jsme děj a vůbec netušili, kde se to v TV vzalo, natož abychom znali okolnosti vzniku. Později se v ČR několikrát objevil Kabir Bedi, odhalil několik podrobností a mě tak dohnal k tomu, abych se pokusil zjistit o tomto, v 80. letech takřka srdečním seriálu, něco víc.                                                                                                                                                                        První zjištění bylo, že je to seriál italský (fakt jsem to nevěděl), resp. koprodukční, Itálie-Německo-Francie. Už samotné natáčení bylo velkým dobrodružstvím. Příběhy piráta Sandokana napsal v roce 1895  spisovatel Emilia Salgari a během 20. století byly několikrát v různých podobách zfilmovány. Italský režisér Sergio Sollima, znalec díla  Emilia Salgariho, si tento příběh oblíbil a na konci 60. let se rozhodl natočit o Sandokanovi celovečerní film. Po roční práci na scénáři a obsazování jednotlivých rolí ale musel od projektu ustoupit. Shodou okolností se v 70. letech italská TV RAI a producentská společnosti Titanus dohodli na spolupráci a natáčení seriálu o Sandokanovi. Oslovili několik tehdejších režisérů, ale nikdo se nechtěl do tak epického díla pustit. Až narazili na Sollimu, který tou dobou sice pracoval na jiném filmu, ale přesto okamžitě souhlasil. A producenty přesvědčil, že by mělo jít o nákladnou mezinárodní koprodukci, aby bylo možné natočit celý seriál realisticky, v autentickém prostředí kde se děj odehrává a pokud možno s místním obsazením.                                                               Příprava a natáčení byla obrovskou sérií problémů. Sollima odcestoval na Borneo, do oblasti Sarawaku, Labuanu a na ostrov Kuraman (dříve Mompracem) aby zjistil, ze v těch místech už nejsou žádné budovy z období kolonizace, které v seriálu nutně potřebuje. A že je oblast relativně nebezpečná a bez potřebného zázemí. Po návratu do Itálie řekl jenom, že tam filmový štáb prostě vzít nemůže. Byl nucen najít náhradní lokace v Indii, Malajsii a Thajsku, které byly alespoň co nejpodobnější přírodě a architektuře kolonizovaného Bornea 19. století. Potíže s obsazením postav řešil Sollima tak, že najal vhodné evropské herce, což mu rozpočet umožňoval. Problém byl ale s hlavní postavou. Už ze svého předchozího pokusu ze 60.let věděl, že najít ideálního představitele Sandokana není jednoduché. Během poměrně rozsáhlého mezinárodního hledání, zejména po asijských filmových společnostech, znovu oslovil i ty herce, na které měl spadeno už pro film. Pomýšlel mimo jiné na slavného japonského Toshira Mifune, ale víceméně náhodou se v Bombaji podařilo najít začínajícího herce Kabira Bediho. Když přicestoval do Itálie, Sollima téměř okamžitě věděl že se konečně povedlo najít bezkonkurenčně nejlepšího kandidáta. Teda krom toho, že ještě musel zhubnout a naučit se plavat a jezdit na koni :-)                                                                                                                                               Příprava filmu trvala dva roky, samotné natáčení 8 měsíců. Filmové triky (souboj se lvem) se natáčely v Anglii. Mezinárodní obsazení mělo jedno úskalí - většinu herců, včetně Bediho, bylo nutné do italštiny dabovat. Primárním jazykem byla při natáčení angličtina. Hudební doprovod k filmu měli natočit bratři De Angelis, známí filmovou hudbou pro tehdejší italské komedie. Sollima s tím nesouhlasil, veselá hudba ve stylu Buda Spencera a Terrence Hilla bylo opravdu to poslední, co by chtěl v seriálu mít. De Angelis ale dokázali změnit styl natolik, že připravili takřka dokonale padnoucí hudební doprovod a to včetně titulní skladby, která se po odvysílání seriálu úspěšně zařadila do evropských hitparád.                                                                                                          Odvysílání seriálu, připraveného na léto roku 1975, se pro překročené náklady o rok opozdilo kvůli sporům mezi RAI a producentskou společností. V 70. letech probíhal navíc v Itálii přechod k barevnému TV vysílání a seriál byl už s předstihem natočený barevně. Po prvním odkladu se Sollima snažil dosáhnout dalšího odkladu, aby byl Sandokan uvedený až v barvě. Přesto RAI, v roce 1976 seriál odvysílala, ještě coby černobílý.                                    Následoval okamžitý úspěch u diváků a sledovanost, kterou se dodnes nepodařilo v italských televizích překonat. Seriál se následně distribuoval do ostatních evropských zemí a v Itálii se dnes považuje za kultovní dílo tamní televizní tvorby. Následně byl seriál přestříhán na dvoudílný celovečerní film a uvedený v kinech. Současně s uvedením byl u TV seriálu poprvé v historii použitý prvek financování, známý dnes jako merchendising - produkce zaplavila evropský trh všemi možnými upomínkovými předměty.

Jestli vám soutěžní hra Klíče od pevnost Boyard přijde zábavná, potom je šance že oceníte i Zkázu Las Vegas. Původně jsem měl zato, že půjde o katastrofický film. Ale hned zkraje mě zmátlo povrchní prázdninové ladění úvodních scén, následované jakousi mystikou ve formě meče, pomocí kterého studenti přivedou město do neštěstí. Taková nadpřirozená záležitost se hodí spíš do hororu než do katastrofického filmu, proto je možná uváděný spíš jako akční/dobrodružný..? Ale jak akce, tak ani dobrodružství v tom moc není. Postavy se chovají zmateně, nestačíte si k nim udělat pozitivní ani negativní vztah, jenom vás budou štvát jakousi připitomělostí. Takže když začnou postupně umírat a mizet, tak vám to vlastně bude celkem jedno. Po řemeslné stránce je film udělaný hodně špatně, chování postav je těžké pochopit, protože v něm není logika, věci se dějí nesmyslně, zápletky jsou matoucí.... Doteď mi není jasné, jak se jedné z postav podařilo při rozbíjení skleněné vitríny rozbít i obrovský zlatý nuget uvnitř. Když už pominu, že se k němu dostali bez jakýchkoliv problémů. Trikové scény nejsou moc dobré, což je v tomto případě výhoda, protože se během filmu můžete bavit hledáním chyb a lépe vám těch 85 minut uběhne :-) Námět filmu ve své podstatě není špatný. Dokonce ani tajemno které mu dodává ukradený meč nemusí být na závadu. Dál to ale měl být, namísto hledání ingrediencí, kvalitně natočený boj (pokud možno inteligentních) postav o život. Takto je film spíš promarněnou šancí, u které není pořádně jasný ani žánr do kterého se chtěl trefit...

Poslední díl ze série četníků je veselým i smutným příběhem zároveň. Kdyby byl natočený o několik let dřív, měl by dozajista větší jiskru. Ale i když vznikl navzdory peripetiím života a následné nechuti herců a štábu dílo dokončit, myslím že je dobře že se dostal k divákům. Kdyby nevznikl a dnes bychom jenom slyšeli o nedokončené práci, možná viděli v dokumentech o Luisi de Funes natočené útržky a četli o čtyřech četnicích, gangu který je unesl aby získal tajný kód a popletovi který vše vyřešil, asi by mi to přišlo dost líto. Co se týká příběhu samotného, tak mi není jasné proč se četníci vlastně přestěhovali do jiné stanice. Z hlediska dějové linie ani tehdejších reálií mi to nedává příliš smysl. Pět hvězd zejména jako ocenění za to, že byla závěrečná epizoda četnické série dotažena v důstojné podobě do konce.

Milé krátkometrážní dílko. Autor vstává každý den v pět, aby mohl divákům přečíst titulky z denního tisku. Na Oskara to není, ale coby inovativní počin hodnotím pěti hvězdami. A za to do budoucna očekávám trvale rostoucí kvalitu :-)

Na tento seriál jsem se díval původně jenom proto abych zjistil co táhne korejské turisty do Prahy. První tři díly byly až na pár zaškobrtnutí perfektně zpracované, děj měl spád, nechyběl humor ani napětí. Takže jsem nakonec celkem dobrovolně shlédnul kompletní sérii. Bohužel se po prvních třech dílech začal děj rozplizávat, seriál se stáčel kamsi do sféry telenovel a ke kvalitě prvních tří epizod se už vrátit nedokázal. Nižší technická kvalita české verzi seriálu bohužel zbytečně ublížila. Sledoval jsem originál SBS s titulky. Oproti CZ verzi měla kvalitní zvuk, neobsahovala nevkusné digitálně vložené reklamy a byla v HD kvalitě bez ořezaných okrajů.

V 80. letech výjimečný počin Československé televize. Na svou dobu vynikajícím způsobem zpracovaný sci-fi seriál, který se dá bez sebemenší újmy sledovat i dnes. Zřejmě díky německým koproducentům měli filmaři dostatek prostředků na mimořádně kvalitní zpracování a současně byli i uchráněni před potřebou vnášet do děje prvky tehdejší ideologické reality. Takže žádní pionýři, žádná komunistická výzdoba, žádné zbytečné soudruhování. Jen parádní nadčasový sci-fi děj.

Můžete ho vidět pětkrát a stejně se vám neomrzí. Film měl původně asi těžit ze slávy skupiny Queen, ale nakonec se zdá, že svým provedením dokáže obecné povědomí o čtyřčlenné hudební legendě spíš sám ještě víc zvednout. Výkon Rami Maleka je tak skvělý, že si v budoucnu u původních klipů skupiny Queen budete říkat že je hudba sice v pořádku, ale Freddie vypadá nějak jinak :-) Když se divák oprostí od faktografických nepřesností, tak je Bohemian Rhapsody hodně dobrým způsobem jak strávit dvě hodiny volného času.

Nový televizní počin Jaromíra Soukupa, tentokrát ve formátu sitcomu. První (a zatím jediný) díl jsem zvládl shlédnout celý jenom díky možnosti přeskakování nejapných a nudných scén. Toto dílko se pravděpodobně zapíše do historie české televizní tvorby jako odstrašující případ nízkonákladové plytké zábavy, bez hlubší myšlenky, bez vtipu, bez napětí... vlastně bez čehokoliv, kvůli čemu byste snad chtěli sedět dvacet minut před televizí.