Kmotr76

Ehm... úplně nevím, co si o tom mám myslet. Styl filmu mi prostě nesedl, kamera bez střihu mě musím říct docela iritovala a myslím, že by se bez ní snímek obešel. Proti dlouhým záběrům nic nemám a líbí se mi. Ale čeho je moc, toho je příliš; po dvou hodinách to začne být nudné až otravné. Na druhou stranu, některé přechody mezi místy a posun v čase byly kreativní a originální, ale někdy jsem je úplně nepobral a byl jsem zmaten. Zpočátku mi film přišel fajn, prostředek jsem protrpěl a celkový dojem naštěstí jakžtakž zachránil zcela jistě zajímavý a nejednoznačný konec.

Tak trochu zvrácená verze amerického snu. Na Slídilovi mi přijde geniální, že mu divák úspěch tak nějak přeje, přes všechnu jeho bezohlednost a podlost. Tedy až do posledních minut, kdy to opravdu přesáhne všechny meze a na konci z filmu jen mrazí. Podobně dvojznačný jako hlavní postava je i snímek samotný. (Černo)humorné scény střídají ty skutečně napínavé a dramatické, celkově to je díky tomu vyvážené a velmi zábavné. Myslím, že by si film zasloužil větší pozornost Akademie; režie, kamera i Gyllenhaalův herecký výkon určitě stojí za to. Už dlouho jsem neodcházel z kina tak spokojen.

Viděno těsně po Onibabě, takže v porovnání s tímto veledílem vlastně nic moc... Každopádně - oba filmy mají leccos společného. Oba se odehrávají ve středověkém Japonsku v době války a hlavní postavy jsou u obou tři: dvě (zlé) ženy a jeden muž. A v obou snímcích hraje roli mystično. Vizuálně je Černá kočka snad ještě lepší než Onibaba, zvlášť záběry, kde se převaluje mlha, stojí za to. Slabší je film co se týče obsahu. Je totiž mnohem jednoznačnější, mystično je potvrzené a ne potenciální a tím ztrácí film část svého kouzla. A navíc je to místy trochu pomalejší, než by bylo zdrávo.

S*P*O*I*L*E*R*Y (asi). Nikdy bych neřekl, že se budu bát rákosí. V japonských filmech je ale možné cokoliv. --- Tak jsem se konečně podíval na legendární Onibabu. A film maximálně naplnil má očekávání. Přestože se jedná o "horor," film není ani tak strašidelný jako spíš mrazivý. Žádných primitivních lekaček se tedy nedočkáte, zato vám Kaneto Šindó nabízí opravdu silný a děsivý příběh. Ve středověkém Japonsku zuří válka a obživa není vůbec jednoduchá. Dvě ženy proto žijí z prodeje zbroje samurajů, které zabíjí a vhazují do hluboké jámy. A nedopadne to s nimi vůbec dobře. Konec je otevřený a záleží na divákovi, jak si jej vyloží (je tchýně skutečně potrestána bohy, nebo je to jen náhoda? apod.). Forma je naprosto minimalistická, vizuálně (hra se světlem, využití černobílého filmu na maximum) i po hudební stránce je film dokonalý. Za celou dobu prakticky neopustíme dvě chýše a rákos, který je všude okolo. Všude.

Problém tohoto filmu tkví v jeho rozpolcenosti. Na jednu stranu nabízí Iširó Honda klasickou blbinu s monstry (která jsou tradičně nápaditá a originální, tentokrát dokonce snová až kouzelná), na stranu druhou se ale pokouší o propracovanější psychologii postav a těm věnuje o mnoho více času než monstrům. Navíc se mu to ani moc nedaří. Film je to ale bezesporu zajímavý, hororových prvků sice neobsahuje mnoho (jeden uprostřed filmu, kdy se houbový člověk ukazuje jen v náznacích a pak na konci filmu). Ocenil bych také poměrně silný konec v blázinci, který jsem po vyčerpávající nudě na ostrově vůbec nečekal. Hondovi ale stejně nejvíc sednou klasické kaiju filmy, s tím se prostě nedá nic dělat.

Jeden z mála filmů na které se s chutí rád podívám každý rok a u kterého se už dopředu těším na každou další hlášku. A že jich není málo!

Po zbytečně natahované a nudné jedničce a ještě více zbytečně natahované a ještě nudnější dvojce jsem od závěrečného dílu Hobita čekal všechno možné: Snad kromě spokojenosti. Samozřejmě musím souhlasit s kritiky, že je to zase o ničem, psychologie opět mizivá (ale pořád v rámci trilogie nejlepší) a CGI občas bije do očí. ALE! Akce tu má smysl. Není to jen akce pro akci, je to akce pro bitvu. A bitvy jsou zkrátka to, co Jacksonovi nejvíc jde a tuhle jsem si užil i přes hloupě až komicky vypadající CGI skřety, kaskadérské kousky Legolase a opravdu směšnou postavu "Žida" (tohle by snad nevymyslel ani Goebbels; zkažené zuby, hrbící se postava, orlí nos, umaštěné kudrnaté vlasy, lakomství, zbabělost a podlost "na entou") Přes všechny tyhle hovadiny mi to kupodivu přišlo "nejhobitovštější." Ocenit musím přímočarost, která Neočekávané cestě a Šmakově dračí poušti chybí. Je tu prostě jen bitva a v zásadě nic jiného. Ani natažený konec se nedostavil. A toho jsem se bál hodně a řekl bych, že samotný závěr filmu byl podařenější než v případě Návratu krále. Po bitvě se jde domů, následuje krátké a výmluvné rozloučení s Gandalfem a pak poměrně chytré propojení s Pánem prstenů. Já se jednoduše bavil (což nemůžu říct o předchozích dvou dílech) a to mi musí stačit. Bohužel. 3,5 *

Přestože jednotlivé povídky toho moc společného nemají , jako celek působí film až překvapivě jednotně. Musím ocenit, že tvůrci dokázali na tak malém prostoru vybudovat napětí, pobavit a skvěle vypointovat každý mini-příběh. Nedá se říct, že by některá ze šesti historek byla špatná, ale určitě nejsou všechny perfektní. První tři povídky jsou krátké, svižné a plné černého humoru, na úvod se skvěle hodí. Zvláště pak ta třetí ("souboj řidičů") nemá chybu. Ta úplně první zas tak dobrá nebyla, pravda, ale jako řekněme předmluva neškodná. Následují dvě mnohem vážnější, které kupodivu do celého filmu docela zapadají. Více než zdánlivě marný boj proti zkorumpovanému odtahu aut mě dostal pátý příběh o řešení silniční nehody, kdy syn zbohatlíka přejede těhotnou ženu. Průběh a hlavně konec mě úplně odrovnal a možná i proto jsem nebyl schopen docenit poslední povídku, šílenou svatbu. Ta byla podle mě natahovaná a přehnaná tak, až mi to vtipné nepřišlo, spíš zbytečné. Každopádně, na Argentinu určitě kvalitní i po technické stránce. Režie a kamera byla rozhodně kreativní. Myslím, že o Damiánu Szifronovi ještě uslyšíme.

Sci-fi, které má co říct i po více než šedesáti letech. Tento film není postaven na tricích a akci, ale na poselství, které je stále aktuální. A o to aktuálnější muselo být jen pár let po druhé světové válce, kdy se nejeden člověk obával té třetí. Ale i triky stojí za to, i když jich je bohužel málo. Vyzdvihnout musím ještě výtečnou hudbu Bernarda Herrmanna a slušné herecké výkony. Na druhou stranu, film je místy opravdu zastaralý a pochopitelně naivní. Ale naštěstí není hloupý, jako většina sci-fi tehdejší doby. A hloupý nebude snad ani za dalších šedesát let. Klasika, kterou se inspirovaly tucty tuctů pozdějších filmů.

Úsměvně naivní, ale poměrně chytré sci-fi a zřejmě jeden z prvních filmů o letu člověka do kosmu. Destination Moon odstartoval na sci-fi bohatá 50. léta. Vzhledem k tomu, že je film přes šedesát let starý, nepůsobí zdaleka tak zastarale, jak by mohl a jak jsem i očekával. A to nemluvím jen o slušných vizuálních efektech (zaujalo mne realistické zobrazení stavu beztíže, mnohem víc než samotné záběry na Zemi a Měsíc), ale i o napětí, které jsem při odletu z Měsíce skutečně cítil. Film nebyl vždy nejzábavnější, ale snad ani chvíli vyloženě nudný. A to i díky rychlému konci bez zbytečných ovací a oslav na Zemi, který určitě nebyl na škodu.