Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Krátkometrážní

Recenze (2 439)

plakát

Evropa (1991) 

Europa je jeden z nejlepších Trierových filmů, to bezpochyby. Jako vyvrcholení jeho "evropské" trilogie, která mě jako celek příliš neuchvátila, či jako notně realistický popis prvních let v Německu po válce, v obou případech film funguje a má co nabídnout. Mladý Američan se přimotá do německých aristokratických kruhů, které jsou nuceny šikovně kličkovat mezi neústupnými Američany a partyzány - warewolfy, kteří nemají absolutně co ztratit, avšak osud karty ještě mnohokrát promíchá. Ovšem nejlepší stránkou filmu není ani zajímavý příběh, kvalitní herci nebo Max von Sydow jako téměř "božský" vypravěč, ale dokonalá vizuální stránka, která nemá sebemenší chybičku a hlavně přináší dosud nevídané prolínání černobílého a barevného filmu, to vše ve vlakovém prostředí.

plakát

Frankie a Johnny (1991) 

Tyhle klasický romantický dramedie mi vždycky dokážou udělat radost. U Frankie a Johnnyho obzvlášť, protože se ve zde opět po letech sešla legendární dvojice Al & Michelle, kterým to spolu nejenže sluší, ale i krásně ladí. Stejně je skvělý jak může bejt obyčejnost tak milá.

plakát

Hook (1991) 

Dustin Hoffman je v roli kapitána Jamese Hooka naprosto skvělý, i přes velmi slabý děj táhne film kupředu a je zaručeně tím nejlepším, co film může nabídnout. Na rozdíl od něj, Robin Williams je zde strašně nesympatický a Julia Roberts spíše k smíchu, takže Zlatá malina naprosto oprávněně. I přes docela povedené vizuální zpracování a snažícího se Dustina vyjde Hook stejně jako propadák.

plakát

JFK (1991) 

Oliver Stone po téměř třiceti letech znovu otevřel vlastně nikdy neuzavřenou otázku, týkající se vraždy Johna Fitzgeralda Kennedyho a natočil film o vyšetřování toho zřejmě nejslavnějšího atentátu, jaký kdy byl spáchán. Vrhl se do toho s vervou a kontroverzí sobě vlastní, a jelikož byl JFK demokrat, stejně tak jako Stone, bylo nasnadě konečně o této záhadě natočit film. Stone si na ohromné filmové délce zlehka připravuje materiál, který nakonec vyústí ve strhující "závěr", který se vlastně táhne skoro od poloviny filmu a nedělá to, že by pozvolna gradoval, on jeden na plné obrátky celou dobu. Celý tento kolotoč výslechů, důkazů, teorií o spiknutí, nařčení těch nejvyšších míst, vražd a odhalování pak skončí více než třicetiminutovým monologem Kevina Costnera alias Jima Garrisona, jenž je sám o sobě dechberoucí, jenže Stone touto zuřivou dorážkou diváka nešetří, a proto je tento monolog doprovázen úžasným obrazovým materiálem, který nutí nehnout se z místa a upřeně a fascinovaně odhalovat další a další zákoutí promyšleného plánu a jeho následků. Kevin Costner, Tommy Lee Jones, Gary Oldman a především Joe Pesci, ti všichni svými výkony velmi zdatně sekundovali genialitě Stoneovy režie a neméně skvělého scénáře. Ke Stoneovu řešení případu JFK lze jen říci, že je o mnoho věrohodnější a uvěřitelnější než oficiální verze.

plakát

Kafka (1991) 

Schizofrenní, nezařaditelné a neskutečně divné. Stejně jako Kafka sám. Jeden z vůbec prvních filmů, které se tu u nás po revoluci natočily a já jsem rád, že to byl právě tehdy ještě mladičký talent Steven Soderbergh a že objektem jeho natáčení byl Franz Kafka, protože touto kombinací mu mohl vzniknout takový malý velký filmový pomník.

plakát

Král rybář (1991) 

V souladu s tím, jak se Amerika z ulítle šílených osmdesátých změn transformovala do klidnějších, ale drsnějších let devadesátých, změnil lehce svůj režisérský styl i Terry Gilliam, který před Králem rybářem ve svých filmech hodně dával důraz na vizuální stránku, jenž se zde poněkud uklidnila. Místo tradičních bláznivých komedií plných bizarních postaviček a činů se tak pustil do více dramatických vod, podobně jako u Brazil, ale s úplně jinou problematikou. Řeší zde rozdíl mezi člověkem normálním a psychicky narušeným, přičemž v průběhu více než dvouhodinové stopáže tyto dva stavy na obou hlavních postavách střídá a různě je proměňuje, takže ke konci se vlastně může zdát, že je normální být blázen. K tomu používá faktory jako romantické sbližování dvou nesmělých lidí, prostředí bezdomovců či mentálně postižených lidí na okraji společnosti a s tímto ještě navrch s předchozím zdánlivě neslučitelnou pověst o hledání Svatého Grálu. Ve výsledku tak jde o pěkně rozmanité a kvalitní dílko.

plakát

Krok za krokem (1991) (seriál) 

Skvělý seriál, dělají si legraci především z hlavních protagonistů a jejich notně rozvětveného rodokmenu. Oblíbená postava: Cody Lambert

plakát

Mlčení jehňátek (1991) 

Tak tohle mě opravdu minulo. Když to všichni tolik srovnávají, tak Mlčení jehňátek by u mě dostalo od Se7en K.O. na začátku druhého kola. Jodie Foster mi byla vyloženě nesympatická, za to Anthony Hopkins byl správnej nechutˇák. Jenže snad jen jedno plus nedokáže vyzdvihnout film z šedého marasu, kam pro mě zapadl. No more lambs, please!

plakát

Mys hrůzy (1991) 

Další z velmi povedených Scorseseho filmů, ve kterém tentokrát zavítal do žánru, který se dá nejpřesněji definovat jako psychologický thriller. Skvělý a i přes svou zápornost částečně i sympatický psychouš De Niro, který předvedl, že jeho herecký arzenál skýtá i možnosti zahrát násilnického a perverzního masového vraha. Osobně bych mu Oscara dal stoprocentně, rozhodně víc, než Hopkinsovi v Jehňátkách, protože podle mě byl De Niro ze všech nominovaných v roce 1991 nejlepší. Ačkoliv se Nick Nolte snaží seč mu síly stačí, postupem času se stává čím dál méně sympatický a není to jen tím, že zachází na opačnou stranu zákona, než kde se má pohybovat. Atmosféru, tu má Martin zvládnutou jako obvykle na výbornou. V některých okamžicích se napětí, umocněné výraznou hudbou, dokonce blíží k hororu. Max Cady se tak díky tomuto skvělému filmu a díky své zkaženosti a nenávisti stal jedním z nejlepších a nejděsivějších filmových záporáků, svou děsivost ale naplno rozbalil až v poslední chvíli v obrovském devastujícím mokrém finále, které uzavřelo celý film. Mysu hrůzy nemám prakticky co vytknout, a tak není jiná možnost, než maximální hodnocení.

plakát

Noc na Zemi (1991) 

Kdo točí nejlepší povídkové filmy? Přeci král nezávislého filmu Jim Jarmusch! Je až s podivem jak široký záběr tento neortodoxní režisér má, vždyť ještě před Night on Earth stačil natočil třeba film rozdělený do tří zdánlivě nepropojených povídek, které se nakonec v závěru propojily (Mystery Train), ještě dříve pak film složený ze tří povídek, tří postav ale odlišných nálad a prostředí (Stranger Than Paradise), ale dokonce třeba i film konzistentní a nerozčleněný (Down by Law). Tentokrát však Jim zvolil úplně jinou ale stále velmi sympatickou metodu. Celý projekt rozdělil do pěti částí podle pěti různých měst v originálních jazycích, přičemž veškerý děj se koná v taxíku, anebo aspoň poblíž něj během jedné dlouhé noci. Každá povídka má jedinečné a skvěle padnoucí obsazení, každá je v jiném stylu a každá ctí jistou atmosféru daného města. Tak například hned první Los Angeleská, v hlavní roli s ne-příliš-sexy Winonou Ryder, která však svou neortodoxní punk-taxikářku (nebo co to vlastně bylo) zahrála opravdu parádně. Hned v první povídce se Jarmusch nepokrytě opírá do toho, čemu se celý život snaží vyhnout, do Hollywoodu a jeho kultuře, kterou zde reprezentuje Gena Rowlands jako šéfka filmového castingu. Povídka z New Yorku je celá skrz naskrz prošpikovaná nejrůznějším humorem, a která také v praxi potvrzuje, že řídit zde taxi může vlastně úplně kdokoliv. S třetí částí přichází také nejslabší místo celého filmu. Povídka o africkém zvědavém rádoby tvrďákovi a otravné slepé ženské v debatě o tom, jak moc velký je slepota handicap, mě docela zklamala, protože od takového města jako je Paříž jsem čekal přeci jen něco významnějšího. Vše se ale zase vrátilo k Jarmuschovské genialitě pomocí římské epizodky s úžasně dokonalým Robertem Benignim, jehož třeskutě vtipný projev a dost brutální zpověď nemá obdoby absolutně nikde. Navíc tato část výborně využívá krásných klikatých římských uliček, které tak dodávají této povídce na nezbytné grotesknosti. Se závěrečnými Helsinkami ale přišel ten největší šok, samozřejmě tedy příjemný, protože cokoliv jen jde ze severoevropské morálky a filmografie vyčerpat předvedl Jarmusch tak věrně, až z jednotlivých míst doslova mrazí. V celku je pak Night on Earth takřka bezchybným dílem, které se po právu řadí mezi vůbec to nejlepší od Jima, film je to silný nejen svou různorodostí, ale i neustálým místem k porovnávání a vyobrazení nočních světových metropolí. LA - 5*, NY - 5*, PAŘÍŽ- 4*, ŘÍM - 5*, HELSINKY - 5*