atmen

Tento film jsem sháněl téměř celý rok. Po prvním nalogování na obsah snímku bylo jasné, že je to přesně mnou oblíbený typ filmu. Abych na něj nezapomněl, vložil jsem jej do své filmotéky. Každou chvíli zkoušel, zda už někde není k mání, během té doby se ozvalo pár uživatelů, že jej též shání. Po takové době čekání je jasné, že očekávání bylo převeliké a otázkou je, zda se vyplnilo bezezbytku... Po shlédnutím jsem byl mírně zklamán, představoval jsem si, že hlávním motivem bude vykreslení postupného sbližování, jejich snů a zklamání dvou mladých lidí v podání vynikajicích E. Redmayne a K. Stewart (jako vždy - mám pro ní slabost jako pro žádnou jinou D). Bohužel ti jen dokreslují hlavní dějovou linku, která patří W. Hurtovi, který se vrací do života po šesti letech z vězení a čirou náhodou jej osud zavede do stejného vozu. Ve filmu je spousta flasbacků, která nám postupně odkrývají, z jakých důvodů se dostal za mříže. Přiznám se, že z toho jsem byl rozladěn a chtěl dát průměrné hodnocení, ale nechal jsem si film přes noc tzv. rozležet a musím říci, že jsem dobře udělal. Není to dokonalý počin. Divím se třeba co přitahovalo, tak krásnou M. Bello k takovému podivínu jakým byl W. Hurt. A jejich závěrečné skočení do náruči po šesti letech, kdy se neviděli už vůbec ne. O mladých jsme se toho moc nedozvěděli (to snímku nikdy neodpustím), ale přesto končí v objetí. Během filmu se totiž nestalo nic, proč by si měli být najednou bližší. Malicherné chyby, jako že v průtrži mračen po zavření střechy auta jsou všichni suchý raději neřeším. A vidíte. Nedokáži si to vysvětlit, proč přes všechno uvedené jsem nakonec spokojen a dávám nadprůměrné hodnocení.

Při sledování jsem měl dojem jakoby se moje chmury zhmotnily, rozpohybovaly a já tak viděl to, o čem často přemýšlím naživo a barevně. BRRR, tak krutě smutné a pravdivé ....Hlavní definice dněšních třicátníků (nejen filmových) bohužel vystihuje i mě samotného. Věkem dospělý, duševně nedozrálý a možná ani nechtíc dozrát k zodpovědnosti....

Romantika natočená tak, jak jí mám rád...

Rád se nechám unášet příběhem, kde se hlavní hrdina - outsider - pokouší o přízeň nežné polovičky, na jejich očích lze vidět, že jí to není nepříjemné a to vzájemné jiskření po celou délku filmu je lepší než samotný hapyend na konci. Podobný film - Dvě na jednoho.

Toto představení jsem poprvé viděl před léty v tv. Před 14 dny jsem shlédl představení znova, ale v podání Jihočeského souboru na otačivém hledišti v Českém Krumlově. Už v průběhu jsem si uvědomoval chválihodné rozdíly v interpretaci. Předně představení prospělo zkrácení a interakce s prostředím, což v Národním tak docela nejde. Jistě sluha v podání Donutila je nedostižná one men show, ale podobně si ukradl diváky pro sebe v Krumlově pro mě neznámý T. Drápela. Jeho živočišný až akrobatický projev a dikce projevu ho v mých očích řadí před Donutila. Toto jistě kacířské zjištění ve mně nahlodalo touhu vidět opětovně i představení z Národního. A proto teď, kdy jsem právě dokoukal představení do konce, můžu prohlásit. Ano, mě se o pověstný fous líbí více Truffaldino z provinčního Krumlova než oceňovaná verze páně Donutilova...

Zidealizovný pohled do života handicapovaných lidí. Sice víte, že v životě je vše neskutečně složitější a méně zábavné než je nám zde předkládáno, přesto entuziazmus postav vás přiměje po dobu filmu myslet a cítit jako ony a najednou se přistihnete, že uvnitř tančíte a přitom je vám na těle neveselo... Na film se hodí označení optimisticky smutný...

Cítím, jak se chvíle ztrácí - Ztrácím cestu, ty ztrácíš víru - Hledáš tu jedinou osobu - JSEM TAKOVÝ JAKO TY? - Jak se cítíš, když nesvítí slunce? Jak se budeš cítit, když příjdou temné mraky? Jak se budeš cítit, když zůstaneš sám? JSEM TAKOVÝ JAKO TY? ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Děkuji Canis za titulky, v nichž jsou přeloženy i texty písní. Film tak zaujme hned od první minuty. Co je na něm tak zajímavé? Pro někoho to budou originální trička Priestlyho ( opravdu vede zachraň strom, sněz bobra ), pro někoho krása Elisabeth Harnois, pro někoho přátelství hlavních hrdinu v restauraci, kde pracují a pro mě je to všechno dohromady. + Je potřeba vidět pozitvní náhled na svět, ve kterém není místo pro podrazy, ve kterém je přátelství a láska stále důležitější než moc peněz... Bod srážím za nudy svatbu a změnu image Priestlyho...

Příjemný film s příjemnou "nejen rockovou" muzikou nahlížený pohledem loosera Willa (hudebního nadšence), který po přestěhování navštěvuje novou školu, kde poznává tajemnou uhrančivou Sa5m a hudebnici o pár let starší Charlottu. Will se stává manažerem Charlottiny kapely, kterou pojmenuje Nemůžu jít dál, půjdu dál, ta se připravuje na tzv. Bandslam. Právě muzika produkovaná touto kapelou je malinký škraloup. Je nereálné, aby kapela složena s x členů perfektně ladila na první zkoušce (i z patra zahraná hitovka na Bandslamu bez předchozího zkoušení je scénáristický úlet) Ale tohle nemůže zkazit výsledné pohodové naladění během celého téměř dvouhodinové počinu, při kterém jsem se ani na chvíli nenudil. Nezapomenutelných scén je tu pro mě několik - Návštěva Willa a Sa5m už zaniklého legendárího punkového klubu CBGM, školní práce na téma představení toho druhého či první polibek (ať už s Charlottou či Sa5m)... Sice zatím nedávám plný počet, ale v budoucnosti se na tenhle malý velký film znova podívám, to vím jistě... Podobné filmy - Zábavný park, Nekonečný playlist Nicka a Norah, Vyfič...

Film ne nepodobný přeceňované Lásce nebeské. Jsou zde moudra vystřižená ze života, ale v délce filmu se ztrácí a nejsou tak úderná, jak by mohla být. Ve velké spoustě různých vztahů hrály trumf ty v podání Justina Longa s Ginnifer Goodwin a trojúhelník mezi Jennifer Connelly, Scarlett Johansson a Bradley Cooperem.

Zasněné hledání toho pravého. Pro takové snímky mám slabost...