M.Macho

Ve vztahu ke Zlínu (i vzhledem k věku asi) si myslím, že město je naprosto samozřejmou součástí vnímání díla Karla Zemana a jeho fantaskních světů; dokonalosti s jakou se nebál vedle sebe postavit největší herecká esa kvůli několika málo - přesto úchvatným replikám. Dokument otevírá všechno, co na Zemanových filmech zbožňuju od svých tří. Koneckonců Fryštáckou přehradu jsem si oblíbil jenom díky tomu, že tam natáčel Cestu do pravěku. Když k tomu připočtu nadšené ódy brunátného Terryho Gilliama - má to kouzlo ještě o něco víc. Navíc z toho celého vystupuje povzdech, že takový druh filmů; tedy fantaskní nádhery tady dlouho nikdo neudělal a jestli vůbec udělá.

Nekorektní a perverzní noblesa. Se vší láskou ke starým Bondovkám i Královně - princeznám zejména. Matthew Vaughn otevírá karty a rozevírá ta nejpřísněji střežená tajemství - explodujícího Luka Skywalkera, taje i mystéria anglických akcentů, závislost na výpočetních technologiích, mazané hýždě i masakr v poctivé jižanské farnosti. Je tam všechno i My Fair Lady; kdo chce víc - nepotřebuje deštník.

Daredevil je skvělý z několika důvodů. Prvním z nich je rozhodně to, že v tom samém New Yorku, kde sídlí nablýskaný Stark Tower a v tom samém světě, kde se prohání parta nadlidí a v tom samém vesmíru, kde je sedm (nebo kolik galaxií) existuje ještě další tvář města New York. Je plné spekulantů, kteří vydělávají na tom, že po bitkách Avengers zbývají v ulicích trosky z domů, které je potřeba opravit, dodat beton, cihly - zkrátka spekulovat. Do tohoto světa přichází životem zakoušený slepec, který nebojuje s galaktickými zjevy nebo superzbraněmi, ale "nechce zklamat svoje město". Dělá to vlastně líp než takový Arrow. A nakonec má Daredevil jeden velký trumf - Vanessu. Samotný seriál je na 4, ale něco tak fascinujícího jako vztah Wilsona Fiska s charismatickou, inteligentní a nádhernou galeristkou jejího formátu - jak mu narušuje rituály, činí jeho pustý, temný život plnější - nemá obdoby a je to velká síla. Herecky vytříbená záležitost, která si zaslouží více než tři řádky.

Od lobotomie k ultimátnímu zážitku; přesně tak se jeví Rebels. Po předpremiéře pilotní epizody v kině jsem považoval Rebels za naprostou katastrofu, která pokračuje v drásavé tendenci ve "zinfantilnění" světa Star Wars do úplné krajnosti. Kdo čekal temnější obdobu Clone Wars byl asi zklamaný stejně jako fanoušek, který od Rebels nečekal vůbec nic. Přesto má seriál vývoj a během 14 epizod roste; od příchodu Moffa Tarkina to dostává úplně jiný, potemnělý nádech a poslední 3 díly jsou potom naprosto dokonalé. 1/3 je však stále žalostně málo a ani občasné velmi okaté odkazy na hlášky, citace leteckých soubojů, případně celých scén z epizod Star Wars nevyváží topornost dialogů. Na druhou stranu je citelný posun, že tvůrci netříští děj do několika dějišť, snaží se jej držet převážně v jedné lokalitě a znalost souvislostí z předešlých epizod dává významový smysl. Masáž před vypuštěním The Force Awakens bude zřejmě mohutná - a oficiální vymezení kánonu dává příležitost úplně novému expanded universe. Takže nakonec musím přiznat, že Lothal má své kouzlo.

Z celého filmu jsem měl pocit, že Dhoedt rozhodně nechce říct, že být progamer je "cool" a už vůbec ne dělat trochu reklamu Blizzardu a jejich fenomenální hře. Dokonce mám dojem, že mu nejde ani o progaming jako takový, ale "jenom" o lidi. State of Play je především smutný film o třech klucích ve vleku a pod tlakem. Sice umí vzít za pár hydralisků, ale stejně je na nich vidět, že je to vyčerpává. Dhoedtovo vyprávění občas zaškobrtne, ale jinak filmem přináší odvrácenou stranu reflektorů.

Příjemné retro, kde pré hraje charismatická dvojice z Londýna Hayley Atwell a James D'Arcy. V čem byl okouzlující First Avenger, v tom seriál pokračuje - pěkně to utíká a člověk se u toho i příjemně pousměje. Možná největší nevýhodou seriálu je ale snaha být, co nejvíce sofistikovaný, což oslovuje určitou skupinu nadšenců. Navíc, čím více se vrství Marvel univerzum, tím je obtížnější hledat jednotlivé spojnice. Pro exkluzivní nerdy je to samozřejmě požitek, pro běžné diváky díky klesající sledovanosti asi něco jiného - a pro producenty jasný ukazatel. Ale snad se pavučina rozplete. Tu lady stojí za to vidět v akci. 1. série příjemně navázala, měla se o co opřít - tedy o estetiku First Avenger. 2. série to má proto o dost těžší. Stojí sama za sebe - opouští kulisy New Yorku a je trochu údychanější než první. Přesto - na všech těch seriálech, filmech, komiksech - zkrátka universu "autentického" Marvelu jak do sebe všechno zapadá - dokonce i komiksy, které Marvel vydával v roce 1947.

Slovo "epické" už navždy nebude stejné. Michael Bay překonal všechna měřítka čehokoliv. Všechno je na úkor jednolité, hypnotické řeže, která se sama stává nositelem příběhu - dialogy vyplňuji naprosté minimum svého informačního potenciálu, pouze otevírají i desetiminutové bojové celky. Závěrečný, skoro hodinu trvající duel všech proti všem poté mění myslitelné hranice únosnosti. Je to nejbizarnější koktejl, který sám velmi jednoznačně říká, že vesmír není pro Baye velký - ale on může být větší. Z nějaké fetiše bych tu režisérovu nejistotu, zda bude ve svém opusu pokračovat, rozmluvil. Po tomhle totiž Bay může bojovat jenom s vesmírem - je to věc hodná jeho megalomanie.

Lehce vrávorající, mnohdy perfektní a v závěru 1. řady úžasný. Začátek 2. řady - neochvějný a závěr naprosto bombastický! Seriál Agents of SHIELD získává na intenzitě. Zejména poslední třetina těsně propletená s pokračováním Captain America patřila k absolutnímu vrcholu. Marvelovské univerzum začíná být pekelně propletené - jedna souvislost stíhá druhou (jak známo jejich filmové univerzum lze studovat jako obor na univerzitě.) Coulson byl zábavný už ve filmech - vždy se zjevil náhle odnikud v místě, kde by jej někdo nečekal. Teď má celou armádu nohsledů a musí postavit impérium na nohy.

Komplot proti ústeckému Činohernímu studiu je jedna z těch událostí, která v českém prostředí překvapivě žije i několik měsíců - což je jedině dobře a svědčí to alespoň o částečné kondici společnosti vnímat takto bezprecedentní kroky. Nekompetentních zásahů do chodů kulturních institucí se v posledních letech nakupilo ponemálu - nejrůznější honičky ve střídání postů ministrů kultury jsou toho skvělým důkazem stejně jako jejich nejrůznější pokusy o bezmyšlenkovitou transformaci ND. Dokument poměrně plasticky pojmenovává v čem je situace v Ústí "výjimečná" a o to nebezpečnější. Jak několikrát zazní - způsob jakým radní odstřelili tým Vladimíra Čepka se může stát jako pohodlný výchozí model jak se zbavovat divadel ve všech městech. Výčet událostí, které provázely Činoherák během jeho cesty pustým lesem až ke Spolku a kinu Hraničář je bizarním kompilátem podrazů a svědčí o tom, že se magistrát domníval, že se to nikoho nedotkne. Vlna solidarity je ve vztahu divadlo a společnost nebývalá. Trochu mi tak chyběl nějaký podvratný protihlas - by to vybublalo ještě mohutněji. Ten, kdo dostane Činoherní divadlo - resp. tu krásnou rohovou budovu - a půjde do toho naplno se jistě znemožní. A co je nejsmutnější, že Jiří Bartoška - hlasitá podpora Činoheráku tam najednou budu hrát v inscenaci Jakub a jeho pán divadla Bezzábradlí, která tam získala prima zájezdovou scénu. Přes tu drobnost stále platí, že MOJE SRDCE BIJE PRO ČINOHERÁK.

Díky metapokračování / spin offu či jak to nazvat jsou bitva u Thermopyl malinkatou nadstavbou mnohem větší řeže. Kouzlo Snydrovy adaptace původního komiksu ovšem zpracovává z jistého hlediska úplně jiný konflikt. Nejde o žádné Athény, všechno se prakticky odehrává na ploše malé úžinky, nikoliv celého Řecka a nutno dodat, že bandu 300 odhodlaných vede charismatická mlátička Butler, nikoliv knihomol z posilovny Stapleton. Každý patosem nabobtnalý výkřik se tam ztrácí ve velmi vyrovnaně dávkovaných efektních scénách, zde je to spíše pokus o převyprávění dobrodružné knihy provinčním rozhlasem. Každá sebevíc absurdní věta tak vyznívá naplno. V prvním díle se do toho netahal zbytečný motiv zbytky společnosti - objevoval se pokud to bylo nezbytně nutné. Abych však nebyl pouze "sofisticky plný pochybností", zachovalo si Impérium cosi milého a něco i přineslo - fantastický soundtrack, tajuplnou a (přiznávám) nádhernou Evu Green, díky které se přemožená nepřemožitelnost Xerxea stává ještě chatrnější. Pop, spíš než cool...