PetMcHegoat

Je tolik dobrých homo filmů či seriálů, které dokázaly zaujmout i za hranicemi minority, ale Freeheld k nim rozhodně nepatří. Námět super, ale zpracování tristní. Neexistující "chemie" mezi ústředním párem, béčkově odvyprávěný příběh a kýble americkýho patosu. Nebýt oživujících momentů "jiskření" mezi židovským aktivistou (Steve Carell) a detektivem (Michael Shannon), dala bych o hvězdu míň.

Po dlouhé době zase nový film neinspirovaný skutečnou událostí, i když - kdo ví? :-) Ujeťárna jak se patří servírovaná skvělými hereckými výkony a parádně hudebně podkreslená. Film, který člověka donutí přemýšlet nejen během jeho sledování, ale i po závěrečných titulcích. Do jaké míry je nebo může být fenomén singles sci-fi? Volíme si opravdu berličky při hledání partnera - oba kulhající, trpící na spouštění krve z nosu, lebedící si ve frigiditě, nosící brýle nebo čočky pro krátkozrakost apod.? K tomu neuvěřitelný bizarnosti typu: "Jsem si jistá, že kdybys měla ještě pár dní, určitě by sis našla někoho, jako jsem to zvládla já, protože jsi obdivuhodná osoba, která má krásné vlasy a příjemný dech." Tak to bylo fakt moc. Stejně jako mnoho dalšího v čele s noční taneční zmítačkou v lese. A konec? V něm vygradovala potutelnost tvůrcům vlastní s cílem nás potrápit. Ale proč ne! :-)

Třináct let s Mallory se hodnotí hodně obtížně. Pocitově čtyři hvězdy, ale otazníků mnohem víc. Ač to do časosběru tohoto typu patrně nepatří, chyběla mi větší hloubka vycházející z košatějších otázek. Sám příběh založený na faktu "život je pes a my jsme jeho štěňata", jak říkávala moje babička, je jako tlačenka bez cibule a octa. Mozaika masa krásná, chuť harmonická, ale ten říz tomu prostě chybí. Jasně, hodnocení tvůrce není žádoucí a je na divákovi, jaký obrázek si udělá, o tom žádná. Potom ale dokument postrádá vyváženost ve chvíli, kdy se do hry dostává "boj s úřady a sociálním systémem". Tam, a tomu se nemůžu ubránit, už skryté hodnocení cítím, a je otázkou, do jaké míry je objektivní. Jinak tým Heleny Třeštíkové odvedl skvělý kus práce a klobouk dolů před Mallory, že s tím fetem sekla!

Tenhle dokument buď chytá lidi za srdce nebo jim protáčí panenky k mozku a zpátky. Mně je rozhodně bližší první skupina, a to jak s ohledem na sociální téma a duchovní podtext, tak stylem zachycení příběhu. Jde o neúnavný boj s větrnými mlýny nejrůznějších závislostí na pozadí víry a smyslu života. Přiblížení nevšedního života heroického faráře bojujícího s každodenním marasmem. Nemohla mě nenapadnout paralela mezi jeho bezvýhradnou službou a biblickými dopisy apoštola Pavla Římanům, Korintským, Efezským atd. Pořád dokola. Lidé jsou slabí, padají, vstávají, padají, někdy povstanou napořád někdy už nevstanou vůbec. Sama za sebe děkuju, že se tohle ne úplně atraktivní téma lidí na okraji společnosti dostalo na plátna kin. Pokud si z toho člověk odnese něco pro sebe a je třeba vděčnější za to, co má a méně nešťastný z toho, co mu právě chybí, určitě film splnil alespoň část svého záměru. Aneb moudrému napověz, hloupého trkni, žejo.

Řekne-li se Polednice a já zavřu oči, vidím neuvěřitelně fotogenické zlátnoucí lány orámované azurovou oblohou. Kamera prostě lahodila oku jako aspikové rolky v chladící vitríně kdysi luxusního Esa. Potud výtečné. Jsem ráda, že se čeští tvůrci námětově vrací ke kořenům a volné zpracování nepovažuju za šlápnutí vedle. Čím bych ale šetřila, jsou slova hororový a mysteriózní. Taková adjektiva působí, u dramatu ženy s dítětem trpící patrně posttraumatickou stresovou reakcí ze ztráty muže, hodně nadneseně. Dovedu si představit, že díky tomu řada natěšených hororomilců odcházela z kina zklamána. Odmyslíme-li si ale to marné čekání na děsy a určitou absenci dějové dynamiky, která začala gradovat až v posledních dvaceti minutách, šlo o celkem zajímavý snímek s řadou ne úplně marných hereckých výkonů. Třeba Marie Ludvíková coby Dáša Poláčková bavila náramně a Daniele Kolářové v roli nebohé Anežky Mrázové jsem pomatení uvěřila na první pohled. Že jsem na to do kina šla, nelituju.

Jedna velká klukovina s nečekaně silným finále, které by mohli závidět mnozí ostřílenější tvůrci. Obdivuhodný scénář i režie, nechápu, jak se mohlo Jiřímu Mádlovi podařit vysvětlit všem zainteresovaným, jak si ty či ony obrazy v hlavě usmyslel, které se natočí očima hlavního hrdiny, a které opravdu ... Prostě klobouk dolů, ten chlapík prostě věděl přesně, co dělá. Kromě závěrečného "rozuzlení", kde jsem Ondřejovi Vetchému věřila každou setinu sekundy (pozor... nikdy jsem jeho fanynkou nebyla), bych vypíchla nevšedně pojatý přímočarý, živočišný a přitom nijak trapný humor a věrně syrové ztvárnění odvrácené stránky dětství. Marná sláva, Jiří Mádl chtěl sdělit něco dospělého nedospělým pohledem, nebál se to udělat po svém a výsledek je nad očekávání dobrý.

Skvělý film, leč těžce hodnotitelný. Dvakrát si zvažte, jestli se na něj podíváte. To syrové ztvárnění násilí, moci a bezmoci pro mě bylo místy až nesnesitelné. Jenže... Kim Ki-Duk netočí násilí pro násilí, trapnost pro trapnost, nešokuje pro zábavu, chce dosáhnout maximálního sdělení. Bylo by proto chybou tenhle snímek nevnímat optikou celku. Optikou neúprosné doby, strachu, životních selhání, zasutých deprivací či osamění. Připouštím, že to jde obtížně, protože některé scény a herecké výkony hlavních představitelů jsou přesvědčivé tak, až z toho mrazí. Co to ale znamená? Film má co říct a je sakra dobře natočený.

Americká Rosamunde Pilcher? Na první pohled možná, ale na ten druhý? Hodnotit tenhle snímek není jednoduché. To máte jako v krasobruslení, tam se taky řeší technikálie a umělecký dojem zvlášť. Co k té první stránce... no, v příběhových náznacích jsem se místy ztrácela, obrazová vzletnost byla na mě malounko kýčovitá, ale stylu filmu a dokreslení určité atmosféry tam seděla stejně jako hudba. Herecky, dalo by se říct, nad očekávání. Při vší úctě, provozovat v šedesáti takové postelové prostocviky, jako Barbara Niven, to chce odvahu. Klobouk dolů, má můj obdiv. Navíc tyhle scény vůbec nepůsobily trapně a nevkusně. To už se pozvolna dostávám k celkovému dojmu. Sama se divím, ale tenhle film na mě prostě emocionálně fungoval a né, že né. Minimálně mě přivedl k zamyšlení nad tím, jak velkou daň si může vybrat, u žen pocházejících z jakéhosi "jíného časoprostoru", intimní nenaplněnost. Zanechaná stopa výrazně promluvila do celkového hodnocení.

Jsem uhranutá retrem. Jistě, postrádám z toho důvodu adekvátní způsobilost podobné filmové počiny komentovat, ale vezmu to jako výzvu. Kde to všechno začalo? Před lety jsem se zakoukala do Vyprávěj z dílny stejných tvůrců. Znáte to, zabouchnete se do vysvalenýho blonďáka s modrýma očima a najednou nekoukáte napravo, nalevo, protože je prostě děsně krásnej a má úžasnej úsměv a výstavní zadek v upnutejch džínách atd. atd. Co na tom, že je trochu (trochu víc) jednoduchej a pouhá představa, že ho představujete svým intelektuálně spřízněným přátelům, Vám vyvolá tik v pravém oku. No, tak nějak mě uchvátilo Vyprávěj. Neřešila jsem dobové kontroverze, místy vatou vycpaný scénář, ani chyby v kostýmech. Viděla jsem samu sebe v těch situacích, dobových souvislostech a moc mě to bavilo. Na rozdíl od Vyprávěj jsem 1. republiku nezažila, takže jsem neměla žádná výrazná očekávání. Úvodní díl mě ale dočista vyděsil. Konkrétně ta přemíra popisnosti a obava o to, aby divák správně pochopil. Nevím, jestli jsem tak nebezpečně inteligentní, jak by řekla Hurvínkova Mánička, ale mně došlo na první dobrou, kdo s kým a jak a to neustále omílání mi sebralo chuť se na to vůbec dívat. Ale dala jsem První republice šanci a musím říct, že po vytěsnění úvodních epizod se dostavilo mírné stoupání kvality dějové i tvůrčí. Na své si přijdou milovníci zápletek milostných, ale i kriminálních a nechybí (pro mne bohužel) i trocha duchařiny. Taky těch historických souvislostí je tam na můj vkus pomálu. Co bych ale rozhodně vyzdvihla jsou kostýmy, masky, výprava, stavba, kamera. Co záběr, to dokonalý obraz. Někdy je té uhlazenosti a perfektnosti dokonce až příliš.

Čas je koncentrátem krajnosti a mnoha otázek. Vztahy jsou instantní a z lidí se stávají rouhači, kteří už neví roupama co by. Chybí životní kotvy, smíření sám se sebou, hrozí utonutí v bezcílnosti a ve strachu z budoucnosti. A to je přesně voda na mlýn dnešního "krásnoprůmyslu". Kim Ki-duk provokuje, je svůj, neokoukaný, dějově nepředvídatelný i šokující, v četných hádkách hlavních hrdinů na veřejnosti se nebojí jít až na dřeň trapnosti a při tom všem dokáže být i poeticky odlehčený. Marná sláva, tenhle Korejec, ač samouk, je brilantní scénárista i režisér, jehož optika je mi blízká. Nemůžu než chválit. A pokud mám vypíchnout něco speciálního, tak jeho schopnost věci zbytečně nenatahovat. Film má příjemných třiadevadesát minut, což je docela ojedinělé.