molotov

Ten kluk mě od začátku iritoval a vlastně mě jeho linie vůbec nezajímala. Kdyby se na ni vykašlal a natočil film jen o Meliesovi, u mě by uspěl maximálně.

Debut Hong Sang-sua vzbudil v zemi velký kritický ohlas a s úspěchem byl promítán na mnoha festivalech. Tomu se není co divit, protože něco takového točí v Koreji jen pár lidí. Film je adaptací novely Podivné léto od Ku Hjo-seho a v mozaikovitě složeném příběhu ukazuje osudy čtyř lidí, jejiž touhy se ani v nejmenším nekryjí s realitou a nenachází naplnění. Bohužel pro mě já pro mistrovu estetika nemám moc pochoponí, nebo jinak řečeno, od filmu očekávám něco jiného. Nevadí mi brutální obžaloba korejské společnosti, ale ten styl, jakým je to natočeno, mě doslova ničí. Nuda, nuda, nuda, skoro až k zbláznění. Poslední čtvrhodina to trochu zvedla, ale málem jsem to nepřežil. Všechny postavy mi byly naprosto ukradené a nezajímaly mě. Asi rozumím, co se někomu na tom může líbit, ale tenhle styl filmařiny jde naprosto mimo mě.

An Song-gi v roli slavného spisovatele, kterému umře matka a odjíždí na venkov, kde organizuje její pohřeb. Záběru z pohřbu, kde se odkrývají staré rány, kontrastují se ztvárněním rodiny tak, jak ji idylicky zachytil ve svých knihách. Bod navíc si připočtěte, pokud vás zajímá tradiční kultura pohřbívání.

Národně buditelská gangsterka, ve které se postavy vlastně neustále jen mlátí. Děj tam v podstatě není a o psychologii postav ani nemluvě, ale navzdory tomu je to překvapivě koukatelné.

Hodně zvláštní film, který začíná jako detektivka se záhadou, poté se pohybuje mezi sociální kritikou a hororem. Děj se prakticky ve dvou místnostech a jsou v něm za celou dobu asi čtyři postavy, přesto dokáže zaujmout. Místy je tak trochu sureálný a občas nudí, přestože stojí na velmi originálním nápadu.

Autobiografický o osudech Čon Te-ila se odehrává ve dvou časových rovinách. Sledujeme současného intelektuála / aktivistu Kima (rok 1975), jak píše knihu o Čon Te-ilovi, který se opět let dříve upálil na protest proti nedodržování zákoných podmínek práce. Kim má strach, že se na Te-ila zapomene a že se vlastně za těch pět let nic nezměnilo. Současnost je podávána v barvě, minulost je zachycena černobíle. Film vzbudil velkou pozornost už před natáčením a byl financován z veřejné sbírky. Herci v něm hráli zadarmo. Přestože je to v podstatě politicky angažovaný art film, díky svému námětu zaznamenal i velmi slušný komerční úspěch. Občas je sice trochu návodný, ale má v sobě spousta velmi silných scén, které jsem podbarvovány velmi depresivní a působivou hudbou. Nezapomenutelná je poslední scéna, kdy dojde k onomu tragickému aktu.

Čong Či-jong se opět ukazuje jako mistr demýtizace a odkrývání nepříjemných stránek z Korejské historie. Po skvělém filmu o severokorejských partizánech Nambugun si vzal na paškál korejskou účast ve Vietnamské válce. Ta Koreji nesmírně finančně pomohla, ale doma se o ni téměř nemluvilo a byla jakýmsi tabu. Film je natočený podle stejnojmenné knihy spisovatele An Čong-hjoa a nápad na její zfilmování vzešel z hlavy představitele hlavní role An Song-kiho, který hrál ústřední postavu i v Nambugun. Film měl enormní rozpočet je to na něm vidět. Válka tu ale není atrakcí pro diváky, spíše peklem pro všechny zúčastněné. Režisér ukazuje zvěrstva páchané Korejci a vysloužil si za to ostrou kritiku od válečných veteránů. Obětmi tu nejsou jen padlí, ale mnohem více přeživší, kteří se nedokáží vyrovnat s tím, co prožili a čeho se dopustili. Film zároveň dává vietnamskou válku do spojitosti se studentskými bouřemi proti novému prezidentovi Čon Tu-hwanovi, který je silou ujal vlády v zemi. Obojí je zobrazováno jako zlo páchané na neviném obyvatelstvu a ve svém důsledku mající trvalé následky na morálku všech zúčastněných.

Film, ve kterém se téměř nic nestane. Je to jen sled setkání dvou duševně vyšinutých magorů, kteří ani nemají jména. Je to neuvěřitelně ukecená a přehnaně dlouhé, takže jsem u toho ke konci už umíral. Dva lidé spolu žili tři a půl roku ve Francii během studií, kde on za ní napsal doktorskou práci. Po návratu se ona s ním odmítá vypsat a jeho žena se s ním navíc nechce rozvést. Ona je emocionálně nevyrovnaná kráva. A tyhle dva magoři spolu skoro dvě a půl hodiny kecají o svých vnitřních pocitech a občas souloží. Jako by ten film natočil Hong Sang-su, jehož narativní experimenty mě taky k smrti nudí. Sang-su mimochodem je z tohoto filmu nadšen :)

Jeden ze zlomových filmů korejské kinematografie, který v období obrovské převahy americké produkce po zavedení přímé distribuce a době nástupu filmů pro teenagery produkované korejskými konglomeráty čistě pro zisk, dokázal přitáhnout přes milion diváků jenom v Soulu (což byl v té době naprosto fenomenální počet a absolutní rekord pro korejský film) na příběh o otci, který je posedlý dosáhnutím dokonolosti v pchansori u své dcery, kterou proto neváhy i oslepit. Film oslavuje tradiční korejskou kulturu a stal se mnohem víc než jen filmem. Podnítil zájem o tento zkomírající tradiční žánr zpěvu a vůbec o všechno tradičně korejské.

Zásadní film, který po třicetipěti letech od snímku Piagol, opět ukazuje severokorejské partizány jako lidi, a nejen jako zosobnění zla. Film vznikl podle deníku válečného zpravodaje a ukazuje činnost partizánů v průběhu celého konfliktu. Původní zápal pro osvobozenecký boj se postupně mění v boj o holé přežití, který je nejpůsobivější částí filmu. An Song-ki je naprosto přesvědčivý a čím dál víc mi připadá jako korejský De Niro.