molotov

Cesta domů aneb jak se ze soulského spratka stal o něco menší spratek. Pomalý snímek téměř bez dialogů o sbližování dvou odlišných charakterů je krásně lidský, nevydírá a přesto dokáže když ne dojmout, tak přinejmenším pohladit po duši.

Jedna z klasik korejského filmu, The Housemaid, se pohybuje na pomezí psychologického dramatu a téměř až hororu. Nevěra manžela vyústí v řadu tragických událostí a atmosféra je tu hustší než u rákosníčka. Źánrově se to celkem vymyká dobové produkci, i když taková Flower in hell je podobně dominantní ženskou hrdinku a napínavý příběh. Kim Ki-jong tu rozhodně nešetří tehdejší společnost a to, co jsou postavy ochotné udělat pro to, aby dosáhli svých cílů či si udrželi své postavení, je za hranicemi zdravého rozumu. Přestože poslední dvě minuty trochu pozmění vyznění celkové vyznění snímku, je to právě ten psycho teror, která ve vás po filmu zůstane.

„My ženy musíme být finančně nezávislé. Abychom si mohly užívat žívata, potřebujeme peníze.“ Realitu druhé poloviny padesátých let vystihuje melodrama Svobodná paní (Čajubuin, r. Han Hjŏng-mo, 1956). Film svým zobrazením rozvratu tradičních hodnot vzbudil velkou kontroverzi. Hrdinové už nebyli černobílí, jak bylo doposud zvykem, ale byli to komplexní bytosti poháněné vlastními touhami. Ženy toužící po finanční samostatnosti, hledající lásku v náhodných známostech, když se jim jí nedostávalo od manželů. Muži toužící po moci a majetku, pro které jsou ochotni porušovat zákony. Tradiční hodnoty jako oddanost a poslušnost už postavám nebrání v hledání vlastního štěstí. Společnost se rychle modernizuje a ideál zábavy představuje taneční parket s jazzovou hudbou. Ústřední postava svobodomyslné manželky váženého profesora uzávírá příběh lítostí nad svým jednáním, které téměř způsobilo rozpad rodiny. Profesor ji nakonec odpouští, protože i on nacházel pochopení a vřelost, které se mu doma nedostávalo, u své studentky. Svobodná paní je odproštěna jakékoliv ideologie a v jejím centru jsou postavy s jejich běžnými starostmi a morálními dilematy. Za zmínku stojí i užívání angličtiny v dialozích. Ta je tu nositelem modernosti, vzdělanosti a prestiže. Film zaznamenal velký divácký ohlas a odstartoval vlnu podobně zaměřených melodramat, jejíž stěžějním námětem byl střet liberálních hrdinů s konzervativní společností.

Flower in Hell je mistrovské dílo. To je prostě nepopiratelná věc. Je tu vynikající scénář a ten je úžasně natočen. Přestože režisér musel dost improvizovat, ve filmu je řada nezapomenutelných scén včetně celé poslední půlhodiny. Příběh začíná příjezdem naivního vesnického chlapce do Soulu, aby našel staršího bratra. Ten se živí krádežemi z armádních skladů spojeneckých jednotek, zatímco jeho přítelkyně je "pracuje" ve vykřičené čtvrti, kde se poskytuje americkým vojákům. Hlavní ženskou roli nezapomenutelně ztvárnila Čchä Ǔn-hŭi, manželka režiséra, a vytvořila tak ikonickou femme fatale korejského filmu. Film ukazuje tehdejší pokřivenou morálku a moderní prostředí importované ze západu, bary, noční podniky. Ženy jsou tu svůdné manipulátorky a prostitutky; muži přežívají jen díky krádežím. Pekelná květina je nebývale kritický film, s řadou odvážných svůdných (říct erotických se vzhledem k tomu, co je vidět ve filmech dnes, asi nedá) scén. Zároveň jde o strhující drama milostného trojúhelníku, které doplňují na tehdejší dobu znamenité akční scény. MUST SEE korejského filmu.

Mám baseball docela rád. Před dvěma lety jsem byl v NY na Yankees, ale asi jsem spíš měl zajet do Oaklandu. Moneyball je vynikající film s skvěle napsanými postavami, což je to nejdůležitější. A že je ze sportovního prostředí je pro mě bonus navíc. Mám z něho podobný pocit jako ze Social Network (Sorkin to jistí), radost sledovat dialogy postav. Spokojenost totální.

Moc příjemný feel good biják, ale nebyli by to Korejci, aby v tom nějkdo neumřel. Všechno tu funguje tak jak má, když jsem se měl bavit, tak jsem se bavil královsky a když po mě tvůrci chtěli slzavé údolí, tak ho většinou dostali. Spousta maličkostí českému divákovi ujde, jako vtipy ohledně nářečí či dobové reálie, které hrají významnou roli, ale i tak je to prvotřídní komedie s řadou úžasně vtipných scén.

Vynikající, vynikající, vynikající. Pouštím vždy, když potřebuju zvednout náladu.

I saw the devil toho má v sobě mnohem víc než jen scény brutálního násilí a jednoduchý příběh. Pro mě byl hlavně o emocionální stránce pomsty, co s vámi dělá vykonávání pomsty, proč ji neustále prodlužujete a o prázdnotě, když ji dokončíte. Silný film, který ve mně stále rezonuje.

Nemůžu si pomoc, ale byl jsem dojat. Nejednou. Asi jsem měkota:) A rozhodně to není tak špatný, jak mnoho lidí naznačuje. Jasně, není to dokonalý film, jak by mohlo naznačovat moje absolutní hodnocení, ale přesto mi to přišlo jako fakt dobrý kousek a určitě je dobře, že byl natočen. Emočně na mě ani tak nepůsobil samotný film či příběhy jeho postav, ale spíše skutečná událost stojící za ní. Nějak se ale nedokážu odprostit od historického pozadí a rozhodně si nemyslím, že by film nedejbože zneuctíval památku Lidic. A jen ať na to povinně jdou všechny školy, možná bude o pár popíračů nacismu míň.

S vypnutým mozkem za maximum.